Postřižiny II

Kadeřnická záhadologie, kategorie „Horror story“

Za jednu z nejnespravedlivějších genderových nerovností považuji fakt, že zatímco při stěhování muži řeší tak maximálně to, kam budou jezdit s autem do servisu, ženám začíná dlouhé hledání, kde si nechají servisovat všechno ostatní.

Mezi důvody, proč se nikam nestěhovat, jsou nejdůležitější tyto tři: zubař, gynekolog a kadeřník. Všechno s atributem dobrý.

Zubaře jsem urvala jednoho ze dvou, který ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce ještě přijímá pacienty: sídlí ve stejné budově jako spermobanka a na rozdíl od mého salónního zubaře se mě nesnažil přesvědčit, že mám paradentózu, a neptal se mě, kdy budu těhotná (pouze při rentgenu, zda nejsem těhotná).

Vrátila jsem se ke svému původnímu přemyslovskému gynekologovi, se kterým bych o svém děložním čípku dokázala konverzovat hodiny. Také mě nebuzeruje dotazy na to, kdy budu těhotná.

Poslední mission impossible: Kadeřník.

Pokud po detekci slov „gynekolog“ a „kadeřník“ stále ještě čtou nějací muži, zaslouží si malý úvod do problematiky hledání dobrého kadeřníka. Stejně jako zubaři a gynekologové i kadeřníci mají obvykle plno a objednací doba činí minimálně dva až tři týdny, když můžete jenom odpoledne, měsíc a víc.  Na rozdíl od zubaře a gynekologa u kadeřníka ale neexistují objektivní hodnoticí kritéria. Zatímco lékaři se dají zhodnotit například podle provedení konizace děložního čípku či vyčištění zaníceného kanálku, u kadeřníka je třeba dbát opatrnosti, zda vám ho doporučuje kamarádka s krátkým sestřihem, dlouhými vlasy, u kterých zastřihává jen konečky, s melírem, s nebarvenými vlasy apod. Protože dát na doporučení kámošky s asymetrickým vrabčím hnízdem, pokud máte mikádo, je začátečnická chyba, kterou jsem po letech opět udělala.

V Salónu republiky jsem kadeřnici vyřešila dotazem na svou tetu, která, co ji pamatuju, nosí rovné mikádo s ofinou a patnáct let chodí k jedné kadeřnici, která mě v městských lázních bez zbytečných keců o tom, co dávají v televizi a co psali v Blesku, ostříhala vždycky podle mých instrukcí.

Ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce jsem se párkrát nechala ostříhat u kadeřnice o ulici vedle, v domě Paklíče a Piškota, kde jsem dřív bydlela. Kadeřnice vždy uposlechla instrukce „zachovat sestřih“, nicméně tak moc, že po poslední návštěvě a po třicetiprocentním zdražení jsem ten rozdíl nepoznala ani já, natož někdo jiný (kdybych ty prachy propila v hospodě naproti, která je důkazem naší stoupající ekonomické úrovně, protože za čtyři malá piva tam nechám tolik, že by i karvinský horník by se za to v normální putyce zlil do němoty, ráno bych to pozorovala určitě výrazněji než zásah kadeřnice), navíc jsem neprozřetelně položila otázku na dovolenou, neb jsem se domnívala, že je naprosto benigní, protože už to určitě vykládala všem svým zákaznicím, takže to shrne dvěma větami. No tak ne, kdyby vás zajímalo, jaké bylo ól inkluzive v Egyptě předtím, než tam žraloci začali žrát Čechy, neváhejte se na mě obrátit. Dále mi navrhla, jestli nechci vlnící se přední prameny zkrotit účesem, který má ta z ulice. Chvíli jsem uvažovala, jestli si opravdu pamatuje, kde bydlím a jaké společné známé tam máme. Poté mi došlo, že myslí postavu ze seriálu Ulice. Po dalších několika referencích na televizní seriály jsem musela přiznat, že nemám televizi, čímžto jsme našly téma k foukačce, tj. co dělám, když ji nemám.

Rozhodila jsem tedy sítě po přemyslovských kamarádkách a dál už je to jednoduché. Dostala jsem několik tipů a netrefila se:

1. Myslela jsem, že po třicítce mě ta periodicky (cca co pět let) opakující se touha mít ofinu přejde, ačkoliv teď to můžu zdůvodňovat tím, že už potřebuju vypadat mladší. Nicméně informaci „Ale na takovou ofinu nemáte dost hustotu, vy máte spoustu vlasů vzadu a po stranách, ale vepředu né“ si přejete slyšet předtím, než vám kadeřnice tu ofinu ustřihne. Zvlášť, když se jí před započetím akce zeptáte, jestli máte vlasy na to, aby ta ofina nebyla řídká a nerozdělovala se na jednotlivé prameny.

2. Že ze „zkrátit o centimetr a půl až dva“ jsou centimetry tři až čtyři taky nepokládám za zlý úmysl, opravdu si myslím, že kadeřnice žijí v přesvědčení, že jeden cm je přibližně toto: _________________. Mně se to stává při parkování: „Tam se nevejdeš.“ – „Ale to víš, že jo.“… „Aha, nevejdu.“

3. Ale vysvětlete mi jednu věc. Proč, když řeknu, že si přeju zachovat střih, což je rovné mikádo, odcházím s helmou sestříhanou do objemu, který nikde jinde kromě té ofiny přidávat nepotřebuju, a udělá to, do prdele, 80% kadeřnic?!

Frustrující na tom je, že neexistuje jiná metoda, než každého kadeřníka empiricky ověřit, zda chápe jednoduché pokyny. Vyčerpala jsem už všechny prostředky, jak je donutit, aby udělali, co chci: verbální metody (ok, třeba se špatně vyjadřuju, když říkám „nesestříhávat, chci ty vlasy všude stejně dlouhé“), názornou ukázku („prosím zachovat sestřih, jenom zkrátit“) i obrazovou přílohu („podle téhle fotky, prosím (na té fotce jsem já, s ideálním sestřihem, nikoliv modelka z titulní strany Vogue po dvou hodinách se stylistou)). Poslední zbývající možnost je půjčit si od táty devítku a položit ji výmluvně před zrcadlo společně s fotkou.  

Přišla jsem sice s téměř bezúdržbovým mikádem a odešla jsem s hrncem, u kterého musím strávit deset minut s žehličkou, aby vypadal míň jako hrnec. Ale vypadám mladší, ofina to nakonec zachraňuje a za půl roku to doroste, třeba ruka by nedorostla.

A uklidnil mě kolega, který si den na to v práci všiml, že mám novou rtěnku, ale nevšiml si, že jsem ostříhaná jako debil.