Námluvy s Křiklounem

s ADHD

Co mám ráda na Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce. Že po práci nemusím hned domů. V Salónu republiky jsem po práci většinou hned domů jela, protože ten byt na tom městě to nejhezčí. Dneska jsem si šla pro jednu knížku do knihovny, druhou si vyzvednout u kamarádky, cestou domů jsem si stavila pro akreditaci na filmový festival, kam jdu znova po několika letech (pohrdání - protože to je pro studenty a pseudointelektuály), neb jeden dokument tam uvádí Adléta, která kvůli mně přijede z Prahy o den dřív a ve čtvrtek jí ukážu svůj oblíbený Lokál.

 

Kde jsem skončila i dnes s úmyslem si číst. Barmanovi, co si s ním Balička cigaret tyká a já ještě ne, jsem řekla, ať mi prostě něco přinese. Jinde bych si myslela, že mi schválně donesl do nejdražší, ale podle Křiklouna 13°APA soudím, že už mě trochu zná. Po deseti stránkách mě víc než psychologický thriller z japonského sexuálního průmyslu, začaly víc zajímat thrillery z okolních stolů. První stůl středoškoláků, jehož hlavní aktérka mě donutila na chvíli zalitovat, že už nemám věk na to, abych byla půvabná ve strakatých legínách a vytahaném triku, zpod kterého prosvítá podprsenka, ani že si už nemůžu dovolit jistou formu trapnosti, když na základě krevních skupin po jedné nefiltrované jedenáctce na svého spolužáka křičela, že on je sice možná prospěšný pro všechny, ale roste všude jako tráva, zatímco ona je vzácná luční květina, což jí schválila dívka od vedlejšího stolu, která při odchodu táhla v náručí bichle z univerzitní knihovny jako před lety já - náruč bichlí, z nichž většinu buď nikdy ani neotevřu, anebo z nich potřebuju přečíst dvě stránky kvůli citacím, zatímco dneska si pečlivě vyberu jednu knížku, kterou stihnu přečíst do termínu vrácení a která se nepronese, protože nemůžu jet tramvají, musím jít pěšky, abych ušla svých deset tisíc kroků denně a nepřibrala.

 

Nakonec mě ale uchvátil stůl s původně nenápadnou trojkou, která se bavila o potenciální návštěvě kina od sedmi. Zazáviděla jsem možnost mít čas a kapacitu připít se v hospodě a pak jít pospávat do kina. Vlastně nuda, než jsem si všimla řeči těla těch dvou ze tří. Ten, co byl evidentně ten třetí, se brzy zdekoval do toho kina a vedle mě začaly námluvy.

 

Konverzace byla rozpačitá, ale dvě kolena pod stolem cíleně vyhledávala kontakt. Pohladila mu vousy a zeptala se: "Tady ti to šediví. Fakt je ti 26?"

 

Vyspí se spolu dneska? Podle toho, jak si prohrábla vlasy, tak jo.

 

"Ale nejseš zadanej?"

"Jenom na randíčka."

 

Na to se vyser, holka. Koleno pořád zůstává přitisknuto ke kolenu. Chytá ji za ruku.

 

"Co děláš?"

"Líbím se ti nebo ne?"

"Jo."

"Teď jsi lhala?"

Líbají se.

"Já se stydim."

"Furt?"

 

Z konverzace vyplývá, že je seznámil odevšivší kamarád a už si předtím psali. Vypráví o holkách, co si s ním na prvním rande dělali selfíčko a fotku postovaly na facebook.

 

"Loni v březnu jsem tady byl s nějakou týpkou a byla hrozně nudná."

"Já jsem taky nudná?"

"Ne, ty seš svá."

 

Vysvětluje jí, co to bylo icq. A jak se ve skutečnosti jmenuje. Líbání.

"Půjdeme k tobě?" Rozpačité ticho. Asi těžko, hochu, nezná icq a je jí osmnáct, ta má doma rodiče.

"Mám ještě přijet? Nebo přijedeš ty?"

 

Bývalá ho naučila dělat si drdol, protože se jí nelíbily jeho dlouhý vlasy. "Vypadáš jako moje babička. Promiň, já neumím tyhle balicí hlášky."

 

Zjistili jí ADHD.

 

"Ty jsi docela roztomilej. Nemáš vůbec chlupatý ruce. To je takový zženštilý. Ale ty seš cekej takovej zženštilej." Debata o chlupech. "Já mám zas chlupatý břicho, ale to ti neukážu."

 

Domluví si randíčko, že přijede. Po předchozím

 výskytu slova "randíčko" bych si to rozmyslela. Ale tak mně není osmnáct.

 

"Chtěla by ses sejít později nebo dřív?"

"Já nevim. Asi budu mít zaracha. Když mám teď dvě důtky. Ty máš takhle někoho v každým městě na píchání? A to já jenom v jednom městě." Kecáš. Ale seš chytrá.

 

"Budeme kamarádi."

"Cože?"

Sahá jí mezi nohy.

"Co děláš?"

 

Dlouze rozmlouvali, jestli kecá nebo nekecá, že musí být v osm doma. Nakonec z ní vypadlo, že vlastně až v devět.    

 

Odcházela jsem, když ji přemluvil, aby si dala ještě colu. Že to zaplatí.

Chtěla jsem vědět, jak to dopadne. Jenže znamenalo by to dát si dalšího Křiklouna nalačno a pak už se jenom odebrat do postele. Navíc už si nic nepamatuju a nenosím u sebe papír a tužku. Všechno jsem poctivě ťukala do mobilu. Který měl toho času zbývající baterii ve výši 4%.