Jízda na suchém šampónu

Analýza rizika


V mobilu jsem na 14. dubna 2018 měla uloženou upomínku: Co se změnilo za poslední rok? Přesně před rokem si totiž Hostující profesor konečně po 25 letech perořízkem uřezal nohu od topení na fildě a vydal se vstříc své nově nabyté svobodě, ve které bych ho svými požadavky brzdila v rozletu (přirozeně by vám řekl, že to bylo úplně jinak, a nějakou oklikou bychom se dostali k tomu, že to ale byla moje chyba), takže ten den jsem mu oznámila, že během Velikonoc mu dovezu věci, 15. dubna jsem je zabalila do dvou krabic a 17. dubna, na Velikonoční pondělí, jsme mu je s Baličkou cigaret nechaly pod deštníkem s logem ESF. Tu upomínku jsem tam dala někdy v proběhu večera 16. dubna, kdy jsme zakotvily v blízkém sportbaru, protože oblíbený lokál pod Baliččiným bytem, o kterém jsem ještě netušila, že se stane i mým oblíbeným lokálem, protože do roka budu bydlet naproti, byl zavřený.

V sobotu jsme na můj popud šly zhodnotit splnění cílů kvality za minulý rok do jiného lokálu, ve kterém stůl u záchodů ví všechno o našich milostných životech od roku 2007. Kdyby tam někdy obměňovali inventář, ten stůl odkoupíme. Sice nevím, kam bych ho momentálně v bytě, kde, když právě suším v obýváku prádlo a snídám v křesle, tak si pro notebook musím k pracovnímu stolu lézt přes gauč a přitom z něj Balůa odložit na knihovnu, dala, ale rozhodně si nemůžeme dovolit, aby ho za x let, až to budou technologie umožňovat, někdo vyslýchal.

Za poslední rok jsem vyměnila 1 muže za 1 muže a výsledkem je 0 mužů, vyměnila jsem 1 práci za 1 práci a 1 město za 1 město, změnila stav koček ze 3 koček na 1 kočku a velikost bytu z 80m2 nad 43m2. Jelikož s někým, kdo to měl v přímém přenosu, je roční zhodnocení víceméně jenom záminka, jak zajít na pivo, daly jsme si za úkol vyjmenovat aspoň tři nejlepší a tři nejhorší momenty za uplynulý rok.

Vzpomněla jsem si na pozitivní okamžiky, jako když jsem dostala místo v našem Hanácké kancl, ze kterého sice nečůrám štěstím a na pozadí pracovní plochy mám motivační obrázek s nápisem, že Řím taky nepostavili za den, ale zároveň si říkám, že přijít do zavedeného korporátu by přece byla nuda, zatímco ve firmě, kde se z jednoho interního dokumentu dozvím, že jedním z nástrojů kvality je vlastně krabice, je to výzva (navíc jako bonus ze mě začínají přirozeně lézt moudra typu „to je takové bordel!“); na oslavu narozenin na chalupě, kdy jsem se jednu chvíli podívala ven z okna koupelny a uvědomila jsem si, kolik lidí, co jsou pro mě důležití a se kterými si při nepřítomnosti delší než pět minut vzájemně klademe otázku: „Byl/as srát?“, kolem sebe vlastně mám (akorát většina z nich je ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce); na chvíli, kdy jsem si myslela, že jsem schopná něco cítit k někomu jinému, než je Hostující profesor.

Nejhorší chvíle byla, když jsem zjistila, že to třetí jsem si to jenom vsugerovala. Všechny další nejhorší chvíle byly, když jsem si uvědomovala rezidua, která po sobě Hostující profesor nechal. Třeba panická hrůza z víkendů, které nejsou naplánované dva týdny dopředu (ačkoliv můj pobyt ve MkZPP je stran sociálního života víceméně experiment, jak dlouho se dá vydržet pouze na suchém šampónu). Uvědomění si, že jsem si zvykla několik let žít v sinusoidě a že ty nepatologické chvíle štěstí, kdy po posvícení nenásleduje sračka, pro mě jsou, jako kdybych vlastně nic necítila.

A proto ho hledám v extrémech. Přestože krátkou analýzou rizika – závažnost x výskyt x detekce – jsme s Baličkou cigaret zhodnotily, že s Rušičem karantény si koleduju o nežádoucí událost, implementaci toho jediné nápravného opatření, které by pomohlo, tj. vykašlat se na to, jsem předem zavrhla. Přísahám, že na té oslavě jsem nic nečekala a nohy jsem si předtím oholila náhodou.

 Přese všechno bylo vyhodnoceno, že i nejhorší den ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce je lepší než průměrný den v Salónu republiky. A je dobré si připomenout, co jsme si řekli s Blackem. Duhu zatím nesereme, ale třeba začnem.