čtvrtek 11. října 2018

Přejdi Jordán


Klidně i dvakrát.

Zastávka v Haifě bylo asi naše jediné organizační selhání. Mezi jediné zaznamenáníhodné okamžiky patří asi to, že na nás ostatní auta nějak méně troubila (což bylo zapříčiněno buď tím, že jsem se již dostatečně přizpůsobila místním jízdním zvyklostem, blinkry používala pouze symbolicky a razila postup, že když ve vedlejším pruhu není místo, tak si ho udělám, anebo měli v Haifě řidiči jiné mravy, protože jsem jich pár viděla vyhodit při odbočování blinkr, ale pravděpodobně se jednalo o turisty), dále pak parkování, protože recepční nás při dotaz na možnosti odpověděl, že to není problém („just park wherever it is free“), nicméně na jediné volné místo v okruhu pětiset metrů se šlo dostat pouze couváním z kopce (mám dojem, že jsem vzala nárazník, přestože Adléta tvrdila, že nic necítila a ten lak už odřený byl), a potom, když se mi omylem podařilo otevřít pivo vývrtkou. 

V hotelu (byt s vlastním pokojem a koupelnou a společnou kuchyní a obývákem) bydlelo asi pět Italů a před hotelem asi dvacet koček. Bývaly doby, kdy by mě víc zaujali ti Italové.



K dovolené patří vajíčka k snídani. Nejradši máme míchaná nebo full English. Zkuste si v Izraeli sehnat slaninu. Koupily jsme ovšem něco, co se vydávalo za hovězí šunku. Aspoň to bylo na obale, jenže už si nevzpomínám, jestli i anglicky nebo pouze hebrejsky. Každopádně to vypadalo a chutnalo jako šunkový salám.

Z Haify jsme se rozjely do Golanských výšin, ze kterých bych chtěla vyzdvihnout především dvě věcí: tamní vinnou produkci a produkci předválečných uprchlíků z Československa. Když se nám na druhý pokus podařilo ubytovat (při prvním na recepci nikdo nebyl, takže jsme odjely na výlet, a když jsme se vrátily, byla nejlepší parkovací místa obsazená – jasně, to se někomu parkuje, když nemusí dvaceticentimetrový obrubník přejet něčím, jako je náš Adam!), Ruben na recepci nám sdělil, že jsme si sice rezervovaly pokoj Economy, ale (a teď jsem čekala nějakou židovinu, jako že ho ale mají volný jen na jednu noc, takže na další si budeme muset připlatit prezidentské apartmá) protože je majitel potomek přistěhovalců z Československa, tak když viděl naše pasy, tak máme za stejnou cenu pokoj de Luxe.

Pokoj zahrnoval vířivku, dvě láhve golanského vína a mikrovlnku. Odpadkový koš jsme pak ve velkém stylu zaplnily flaškami nejlevnějšího vína (tj. za 20 šekelů), plechovkami od Goldsteina a plastovými kelímky od instantních jídel. (Kdybychom věděly, že bude k dispozici mikrovlnka, nakoupily bychom si místo čínských nudlí hotová jídla do mikrovlnky, která vypadala o poznání méně karcinogenně, a na rozdíl od nudlí bych je třeba nekrkala ještě příštích 48 hodin). 


Takový můj životní omyl


Metula, na jejíž izraelské straně jsme bydlely (leží na hranicích se Sýrií a při výletu jsme měly na dohled ostnatý drát demilitarizované zóny), je z obou hranic oblíbeným místem pro dovolenou Izraelců/Syřanů (pro ty asi teď moc ne). Našinec díky tomu, že náhodou ví, jak vypadá pokoj de luxe zevnitř, oblibu místa celkem chápe.



Plánovaly jsme výšlap na horu Bental, kde se odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev Jomkipurské války. Výšlap se neuskutečnil, protože nahoru se jde dostat jenom autem, takže GPS nás společně se dvěma džípy Modrých přileb z Irska a autobusem korejských turistů dovedla na parkoviště před bývalým bunkrem. Korejci se s Modrými přilbami vyfotili, my jsme si prolezly bunkry a z audionahrávky se dozvěděly, že se jedná o nejklidnější izraelskou hranici, takže jsme se rozhodly naše rodiny uklidnit videem se záběry na Sýrii a Libanon. Z nějakého důvodu se fakt, že jsem toho času 40 km od Damašku, u otce nesetkal s pochopením.



Dál jsme to nasměrovaly na Bainás, kde bych měla zmínit další vodopády a polouschlý lesík plný kempujících Izraelců, kde aspoň obchod se suvenýry připomínal, že se jedná o prameny Jordánu. Asi proto, že Golany jsou zelené a víc připomínají to, co znám, než Ein Gedi s pouští a mořem, mě výlety zase tolik nenadchly. Přesto jsme se odhodlaly k výstupu na hrad Nimrod. Troufám si říct, že jsme byly aspoň v první třetině, když jsme to vzdaly. A nebyly jsme jediné, kdo se z toho v těch pětatřiceti stupních na přímém slunci málem posral:




Natočily jsme aspoň pohled na rozvaliny Nimrodu zespodu a u příležitosti státního svátku k tomu pustily českou hymnu z youtube, protože v závěru pobytu jsme si při zápasu s nefungující wifi v našem de luxe pokoji vzpomněly, že ten maník v půjčovně vlastně říkal, že ta navigace, která stála bezmála to, co půjčení auta, má i hot spot…

Den na to jsme před svítáním zabalily náš obří kufr a na parkovišti vykydaly Adama: u popelnic jsme zanechaly tašku z Alberta s lahvemi od Goldsteina, za které by šla koupit další basa, ale nepřišly jsme na to, jak je máme vrátit, a vydaly jsme se na tříhodinovou cestu do Tel Avivu, abychom do jedenácti stihly vrátit auto.

Naposledy jsem si užila izraelský samovolný zip a orientační užití blinkrů. Když jsem na přechodu pouštěla skupinku důchodců, Adléta pravila: „Na to kašli. Přežili holocaust, tak přežijou i tebe za volantem.“ V půjčovně na zadní nárazník nikdo nic neřekl.

Vzhledem k tomu, že jsme v Tel Avivu trávily Rosh Hashanah 5777, což je, co se dostupnosti služeb týče, asi tak deset šábesů, nezašly jsme si do muzea Hagany a na pláži nám už ve tři odpoledne odmítly pronajmout slunečník a lehátko, až jsem čekala, kdy ustoupí Středozemní moře s tím, že otevírá zas až ve středu.

Při letu zpět jsme si konečně užily ten správný security check. Společně se skupinkou Palestinců nás odvezli na jiný terminál letiště, kde nás i naše zavazadla zkontrolovali na přítomnost všeho možného. V porovnání s poslední zkušeností z britského letiště s takovou grácií, že bych si s úsměvem nechala zkontrolovat i tělní otvory.

Za dopsání tohoto reportu dva roky poté děkuji Adlétě, která našla zpáteční letenky Praha-Eilat za dva tisíce, a viróze, která mě na několik dní uvrhla v pracovní neschopnost.

8 komentářů:

  1. Pěkné. Díky.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  2. O tý bitvě vůkol Har Bental jsem četl knížku od Avigdora Kahalaniho, který tehdy velel právě tomu tankovému praporu, co tenhle kus Golanských výšin bránil. Čtení to bylo napínavý. Ale - asi proto, že ta knížka nebyla nic jinýho, než přepis válečnýho deníku - hrozně počítala se čtenářovou znalostí místa. Takže bych si to potřeboval přečíst ještě jednou tam :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Co je v tom pytlíčku na fotce s názvem životní omyl?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak osobně se domnívám, že se jedná o složku instantní polévky připravenou z předkožek.

      Vymazat
    2. To by vzhledem k organickému původu byl v podstatě sukces, ne? ;-)

      Vymazat
  4. Já typoval náhradní sklíčka do kaleidoskopu, nebo jak se ta hračka jmenovala:-)
    Tvá varianta je ovšem, ehm, lepší;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moje nejbližší zkušenost s Izraelem se zatím omezuje na ostře feministickou písničku vítězky Eurovize, která je možná jen o něco méně výživný zážitek, než se zdá váš výlet :D
    A, sakra, jak moc špatný jsem člověk, když se nemůžu přestat smát té Adlétině poznámce o Holocaustu?

    OdpovědětVymazat