Postřižiny

Dlouhé vlasy -> krátký rozum -> špatný chlapi.

Asi by bylo vhodné zmínit se o pátečním bloggerském (sorry, Ness) srazu v Brně s Ladou, Liou, Manželkou a Ness (pořiď si ten blog, budu ti posílat vzkazy!). Mohla bych říct, že Manželka počůrala židli a v osm večer byla násilím odvedena Chotěm, neboť je nesvéprávná psychomatka a po nocích pije po hospodách čaj, když má doma tři malý děti, ale to bych lhala. Ovšem je pravda, že ta židle byla něčím politá a Manželka si přála, abychom o ní řekly něco ošklivého, až odejde, tak jsem to řekly. Ale ta židle byla politá asi už dlouho.

Co ovšem nemůžu popřít je fakt, že jsem prase. Když jsme dorazily k Ness a tahala jsem si z tašky ponožky (protože Ness mi v OSM ráno poslala sms, ať si vezmu bačkůrky, ale ty se mi do tašky nevešly), tak jsem vytáhla kulatý předmět nepravidelného povrchu okrové barvy (ok, já nevím, jestli to je okrová, rozlišuju barvy jako chlap – do patnácti jsem si myslela, že levandulová je odstín béžová, a losos a broskve se jedí). Neměla jsem tušení, co to je, a jak se to tam dostalo. Tipovala jsem to na kůru stromu, která mi tam musela spadnout. Než Ness přišla s tím, že je to mandarinka. Někdy v listopadu jsem si v akci koupila sáček bio-mandarinek. A občas si je nosila do školy. A občas jsem je zcela evidentně nesnědla. A zapomněla na ně. (Momentálně nosím již druhý den v kabelce česnek z nákupu.)
Musíte uznat, že biokvalita se pozná. Normální mandarinka by shnila a pak zmizela jako kotěti z lednice zmizela za mrkev. Anebo moje taška umí dělat kandovaný ovoce! Mandarinka je momentálně vystavená v kuchyni a návštěvám dáváme hádanku, co to je.

Včera jsem měla nehodu. Vlastně jednu jsem měla už před dvěma týdny, ale za tu jsem si mohla sama. Začalo mě totiž nudit rovný mikádo, tak jsem u své kadeřnice zavelela, že sestříhat. Přestalo se mi to líbit, když jsem to poprvé umyla a vyfoukala. S postupem času se má touha ustřihnout ty cancoury vepředu stávala takřka nesnesitelnou. Stála jsem před zrcadlem a přesně jsem věděla, kam bych střihla. Samozřejmě jsem ale soudná a vím, že nůžky v mé ruce v kontaktu s mými vlasy by následně vyřešil pouze strojek. Dala jsem tedy na doporučení Zrzky a Baličky a zašla do kadeřnictví hned u baráku, kde mě vzali hned. Jasně jsem vysvětlila, že to chci ustřihnout vepředu a zarovnat do mikáda. Já nevím, ale jsem filolog, takže vyjadřovací schopnosti mám snad dobré. Zeptala se, jestli to může vzít i vzadu. Tak říkám, že jo. Stříhá, stříhá vzadu, vepředu na to ani nešáhne a najednou se zeptá, jestli to takhle stačí. Prostě já jí řeknu, že chci mikádo a ostříhat vepředu a ona mi vzadu ostříhá podkovu. Tak jsem teda řekla, že jsem chtěla úplně něco jinýho, ale ať to vyfouká. Na hlavě mi samozřejmě udělala typickou helmu, kterou u účesu kratšího než po ramena dělá asi osmdesát procent kadeřnic nezávisle na sobě, skoro jsem jí chtěla říct, ať to ani nelakuje, že si to přibližně za půl minuty umyju, ale slušnost zvítězila. Když jsem koukala na výsledek, nevěděla jsem, jestli ji mám zaplatit nebo zabít. Nakonec jsem zaplatila, protože kdybych ji zabila, musela bych spoustu času strávit odklízením těla a to všechno s tím příšerným účesem na hlavě.
Doma jsem to ihned namočila a vyfoukala. A šla Zrzku požádat, aby mě ostříhala. Zrzka zbaběle odmítla. Gedžitka už byla vstřícnější a Zrzka se na to šla dívat. Nakonec ale s nůžkami v ruce řekla, že taky nemůže. Tak jsem je vzala do ruky já. A šmikla. Zalíbil se mi ten zvuk a vlasy padající na zem natolik, že mi Gedžitka ty nůžky musela vzít. A vypadá to dobře. Nebo při nejmenším líp než předtím, navíc v mém množství vlasů se nějaký ten zub ztratí. Kdybych vložila více důvěry do své jemné motoriky, mohla jsem ušetřit tři stovky a vzadu bych nebyla vopižlaná.
Já vím, že to jsou jenom vlasy a přibližně od svých dvanácti let už u kadeřníka nepláču (když tak až doma) a naposledy jsem se u kadeřnice smála dlouhovlasé holce, co váhala, jestli si má nechat zkrátit vlasy o pět centimetrů (ony ty dlouhovlasý ženský na těch vlasech hrozně lpí) a taky není tak strašné takto hanebným způsobem přijít o vlasy jako přijít o ruku, ledvinu, nebo panenství. To ale neznamená, že mě to nesere! Poučilo mě to, že nemám chodit k jiné kadeřnici než ke svojí.
Samozřejmě je třeba hledat pozitiva. Když jsem naposledy nechala dobrovolně blbě ostříhat, zakopla jsem ve valencijském parku o volně dostupného Itala. Možná, že se krátké sestřih pojí s milostnými aférami, které odrůstají společně s vlasy.