Hi, Scottish guy!

Vypněte tu stydkou sponu!
Report ze dvou míst, kde byste mě nečekali.

A já sebe v podstatě taky ne. Ale to mám z toho, s jakejma lidma se stýkám! Než jsem šla na vejšku, byla jsem docela normální.

V úterý by mi vlastně nemuselo být podezřelé, že jsem skončila v Účku (ono to podle odkazu vypadá, že to je v pořádku, ale v úterý... tam je diskotéka!), protože když jsem byla do testu z fonetiky schopná napsat, že f je okluziva (když přece vím, že to je frikativa, protože si to pamatuju podle "f jako frikativa"), tak by se nikdo neměl divit, že jsem se v noci svíjela na parketu v rytmu Hříšného tance a objímala přitom Zrzku.
Ovšem začalo to nevinně. Dobře, ne úplně tak nevinně, protože jsem už několik dní pociťovala silnou potřebu se vyvenčit a Facebook party 3 v Patnáctce k tomu zdánlivě nabízela vhodnou příležitost. Jenže Zrzka přišla z práce a musela pak něco řešit kvůli bakalářce a telefonovat s Novým Francouzem, takže jsme vyrazily v deset. K mé nelibosti, neboť kreténi a asi taxikářská lobby nechali zrušit noční spoje, takže poslední tramvaj jede někdy ve čtvrt na dvanáct a pak jediný autobus ve čtvrt na čtyři ráno. To znamená, že jsem si nemohla vzít boty na podpatky! Chápete, ještě před pár lety bych šla pět kilometrů na jehlách, abych byla sexy, bohužel už začínám dostávat rozum.
V Patnáctce jsem rozčílila Zrzku, když jsem koukala po muži s bradkou a muž s bradkou koukal po mně, a když jsem ho pak viděla zblízka, už jsem ho nechtěla ani vidět. On se v podstatě jenom provinil tím, že zblízka vypadal moc mladě a že mi řekl: "Ahoj. Jak se vede?" Když... mně to přišlo tak strašně stupidní. Já vím, že nemůže zahájit konverzaci větou: "Taky tak nesnášíš Posledního Mohykána?" a že "Jak se máš?" je normální pick-up line, ale opět se dostáváme k tomu, o čem jsem už mluvila – když se řekne "Jak se máš?" anglicky nebo španělsky, dotyčný nepůsobí jako debil. Je to nefér, ale je to pravda. Možná bych si měla najít chlapa, co neumí anglicky a jeho rodnému jazyku nerozumím ani slovo, takže odpadají všechny románské i slovanské jazyky, nevím, co s němčinou, protože můj překlad "Haben Sie Zeit?" jako "Kolik je hodin?" je docela vypovídající. Ovšem... No a Asiaty mi nedoporučujte!

No, pak si k nám přisedli dva chlapci s tělocviku, jejichž první věta byla: "Holky, z jaký jste fakulty? Z fildy ne, že ne?!"
"Z fildy!" zajásala jsem a výjimečně nelhala. (Možná bych měla najít ten Hamiltonův článek, co se říká o holkách z fildy.)
Ovšem nepomohlo to: "Tak my uděláme výjimku!"
Musí se jim nechat, že ale byli vtipní. Mezitím proběhlo mé seznámení u odznámení u baru s mužem s bradkou, a když jsem se vrátila ke stolu, jeden z chlapců se zeptal: "S muže s bradkou to nevyšlo? Řekni mi, jak to bylo, a já ti povim, kdes udělala chybu."
"Hm. Já ti řeknu, jak to bylo, a povim ti, kde udělal chybu, jo?"
V mezidobí, kdy odešli se Zrzkou hrát fotbálek, si ke mně přisedl čtyřicátník od vedlejšího stolu, nejdřív si ke mně teda přisedl jeho potový odér, a za bedlivého sledování celého jejich stolu (já se divim, že nezačali skandovat) se mě zeptal, co chci k pití. Tak jsem řekla, že už nic, páč dopiju a jdeme. Já teda nemám nic proti čtyřicátníkům ani proti Patnáctce, problém spočívá v té kombinaci – čtyřicátník v Patnáctce? (Jasně, čtyřicátník v patnáctce, kdo to okomentuje je puberťák a prase!) Tam bych teda ve čtyřiceti skončit nechtěla.

No a pak Zrzavá řekla: "Můžem jít od Účka." Možná to řekla jen ze zvyku, protože nepředpokládala, že Kopřiva odpoví: "Tak jo."
"Co?!"
A tak jsme šly. Nemůžu popřít, že mě možná nalákalo, co Zrzka dělávala v Účku ještě před Novým Francouzem. Toho Španěla si pamatuju. Teda obličej jsem neviděla, ale zbytek ušel.
Není to tam tak strašný, jak jsem si myslela. Dokonce jsem se ani nestyděla, že nemám podpatky! Především věkový průměr opačného pohlaví a výskyt cizinců stoupnul. Akorát mě Zrzka vyděsila informací, že tam chodí fotbalisti. Fuj... omylem s fotbalistou, třeba!
Když jsem kolem třetí čekala na chodbě na Zrzku, uslyšela jsem něco, co připomínalo angličtinu. Ten chlap vypadal docela dobře až na to, že měl hrozný boty, a něco řešil s holkou, co vydávala kabáty. Ta mu nerozuměla. Tak to začal řešit se mnou. Já jsem zjistila, že mu taky nerozumím.
"Ty vole, odkud jako seš?!"
"From Edinbarrrá."
Ve mně a o chvíli později tento fakt probudil čistě fonetický zájem. Skot, který tvrdil, že se jmenuje Samson, ovšem naši radost z jeho rrr nesdílel. Jelikož Zrzka už fonetiku za sebou, zajímal ji o něco víc než mě, takže já jsem se odebrala na jediný noční autobus. V osm ráno jsem od Zrzky a Baličky z pokoje zaslechla angličtinu se skotským přízvukem. Nejdřív jsem myslela, že si Zrzka dělá prdel (Balička možná ne, protože když v šest ráno přišli, tak jenom rozespale řekla: "Jděte do koupelny!"), ale když je před šestou vyhodili, tak se zjistilo, že Samson nemá ani kabát, neví, kam má jít, a nemůže se dovolat žádnému ze svých frrriends. Takže Zrzka ho vzala k nám, donutila ho, aby se svlíknul, protože smrděl kouřem, a vysvětlila mu "this is my blanket, this is your blanket, this is my part of the bed, this is your part of the bed" a uložila ho. Ráno Baličku cigaret probudil polonahý Skot naklánějící se nad její postelí. Když byl vzhůru už celý byt, začaly jsme všechny čtyři kolektivně obdivovat Samsonův přízvuk, tudíž si teď myslí, že v České republice všichni mluví anglicky a všichni milují Skotsko.

Samozřejmě je mi jasné, že všichni čekáte na report z... fitness centra, protože si určitě myslíte, že jsem tam nakonec nešla. Šla! I když skoro ne...
Od rána jsem z toho byla nervózní, protože se mi v hlavě začaly promítat všechny možné scénáře, co všechno by se mi tam mohlo stát. Například mě napadlo, jestli na pilates nepotřebuju boty... protože Balička si je pro jistotu brala. Ale já nemám boty na sport! Jako ani tady, ani doma! Například řekla, že když je aerobní rozcvička... dál jsem neposlouchala, protože slovo "aerobní" mě zcela konsternovalo. Sporty Spice jsem na překladateláku donutila, aby mě ujistila, že u pilates se žádná aerobní rozcvička nedělá.
Měla jsem s Baličkou sraz o půle tam. Vlastně venku, před tam, protože jsem se bála jít sama dovnitř. Balička přišla ve čtyřicet a začínalo to ve tři čtvrtě! A ona přišla pozdě, protože byla v Albertu!!! Přitom věděla, jak je to pro mě stresující situace! Zkusila jsem nadhodit, že už nemá cenu tam chodit, když to za pět minut začíná... neprošlo to. Tak jsme se teda převlíkly a pak jsme musely projít posilovnou. Bylo to strašné. Byli tam samí chlapi, co se potili a funěli a smrdělo to tam. V tělocvičně (ehm, aerobní místnosti) ženský taky funěly, ale nepotily se a nesmrdělo to tam. Jenom na sobě všechny měly sportovní oblečky a já tepláčky s nápisem TEAM na zadku (který jsou vlastně ségry) a tričko Universidad Autónoma de Madrid s dírou na rameni. Příště si taky vezmu tílko, ale ty uplý gaťky si kupovat nebudu.
Naschvál jsem se postavila vedle těhotné paní v domnění, že když před ní vyčnívá půl metru, nebudu při srovnávání vypadat tak nemotorně. Což jsem se spletla, protože těhule narozdíl ode mě udržela rovnováhu na jedné noze!
Dále jsem pak měla problém, když se musely kombinovat pohyby nohama – například rovnou dva! Ač včera jsem měla strategickou pozici, kde ně mě nebylo moc vidět, příště, pokud zase nepřijdeme pozdě, seberu odvahu a postavím se dopředu před tu pani, jak to cvičí, abych viděla, co s těma hnátama dělá. Budu jí taky muset vysvětlit, že můj největší motorický počin je chůze, takže to potřebuju vysvětlit aspoň třikrát. Jinak je ale paní svalnatá a milá, protože když mě viděla, usmívala se, ale nesmála se. Myslím, že ačkoliv je to už dlouho, kdy jsem si ve druháku na gymplu po první hodině Miss Fitness, na kterou se už podruhé snažím najít odkaz (tak jestli někdo víte, kde ten článek je), nechala až do maturity napsat falešné uvolnění z tělocviku, tak to ve mně přece jenom zanechalo doživotní trauma, takže ke všem lidem živící se tím, čím já bych si nevydělala ani na slanou vodu, pojímám přirozenou nedůvěru.

Cestou domů jsme s Baličkou narazily na problém. Cestou domů totiž chodíme kolem mexické restaurace. Říkaly jsme si, že někdy cestou ze cvičení bychom tam za odměnu mohly zajít.
"A proč ne dneska?"
"No... já u sebe nemám moc peněz."
"Já jo."
"Tak jdem."
Takže zřejmě každou středu dáme padesát korun za cvičení a následně necháme dvě stovky v mexický restauraci.
Dneska jsme pro změnu plánovaly nepálskou kuchyni v Irském pubu (všímáte si, jak jsme tady kosmopolitní?), ale vzhledem k tomu, že na sobotu zase plánujeme pozdí oslavu konce semestru v podobě asi žebírek, nebo kolene nebo tataráku, tak jsme si řekly, že jíst třikrát týdně v restauraci není zrovna studentský standard.

Dneska jsem dokonce měla v úmyslu jít spořádaně večer na DELE a pak se věnovat něčemu šlechetnému jako třeba povinné literatuře, ovšem přišel mi akademický mail od Sweeneyho Todda:

Dearest American Literature 2 students,

Unfortunately, my doctor said I should not go to school today, so class is cancelled.

Fortunately, he did not say I couldn't go to the PUB...

God bless anglistika.