Proč auto nejde prozvonit?

Prošla jsem kolem a zavadila o ni letmým pohledem. Srdce se mi skoro zastavilo a v břiše jsem ucítila šimrání, které se postupně objevilo i v nohou. Přibližně od konečků palců do půli stehen. Přiblížila jsem se, dotkla se jejího kolene a dlaní sjela níž.


A pak jsem si ty punčochy koupila. Vlastně jsem si koupila dvoje, takže jsem dostala slevu. Paní prodavačka byla moc milá, mezi řečí mi stihla sdělit, že majitelka obchodu má tři děti a manželka alkoholika, kterého vyhodila, k čemuž jsem musela podotknout, že aspoň, že si ho nenechala. Akorát milá paní byla trochu cítit potem, a když jsem se chtěla přesvědčit o velikosti punčoch, jen jsem zoufale sledovala, jak si roluje mou budoucí punčochu na ruku a krajkový lem se blíží k jejímu chlupatému podpaží. Ale já si je vyperu. A byla milá. Ta paní.

Opět jsem totiž propadla pocitu, že když jsou peníze na účtu moc dlouho, tak shnijí, a to mi ještě ani nepřišla výplata, a vzhledem ke dvěma posledním dnům jsem usoudila, že koupě jarního kabátu již nemohu déle odkládat. A jelikož už má Kopřiva jarní kabát, tak zapomeňte, že do půlky dubna nějaký jaro bude. Už proto, že hned, jak jsem vylezla z obchodu, začalo pršet. Tak jsem v dešti hledala auto. Já nevím, ale je taky vaše první myšlenka, když nemůžete něco najít, jestli by to nešlo prozvonit, anebo vygooglit? Ale třeba to auto by šlo vyhledat pomocí Google Earth...

Začátkem týdne jsem zaslechla rozhovor dvou letošních maturantek a zřejmě budoucích vysokoškolaček:
"Já už se nemůžu dočkat, až budu vejšce. Gympl je fakt děsná pruda. Seš tam vod rána do večera, normálně i osm hodin a přijde domů a musíš se učit na nějakou písemku..."
"No jasný, navíc tam musíš fakt chodit. Fakt se taky těšim na vejšku. Prostě se tam ukážeš jednou tejdně, jakože tam studuješ, a pak se budeš učit jednou za půl roku na zkouškový."
Já na takovou školu taky chci!!!
Po prvním týdnu naostro už vím, jak přibližně bude vypadat můj příští půlrok. Přibližně proto, že to může být jenom horší. V pondělí od půl dvanácté do půl sedmé v kuse a pokudivu mě to vyčerpává dýl než od půl desáté do půl sedmé v kuse z minulého semestru. Zřejmě proto, že den začínám s docentem Recorrense, co jsem ho naposledy viděla v prváku a docela by mi to i stačilo, pokračuju se španělskou morfologií, na kterou máme stejnou ženskou jako na syntax, takže to i podobně vypadá – naposledy jsem hodinu a půl dělali tři cvičení, následuje docent-jenž-napsal-tu-knihu, což je jeden ze světlejších bodů rozvrhu, a končím anglickou syntaxí s Ohnivou docentkou, což by porazilo i vola. Kolem sedmý přijdu na byt, najím se a otevřu fonetiku, kde mě čekají přibližně dvě kapitoly, ze kterých v úterý ráno (aneb když si chcete už ve čtvrt na devět ráno připadat jako kretén) píšu test, který je součástí celkového hodnocení, a zjišťuji, že se ze mě stal funkční analfabet – čtu si skripta a pochytím každé desáté slovo. Ovšem mozek stále jede a lehnout si do postele by znamenalo tam další tři hodiny ležet a kroutit kotníky (co za pohyby děláte vy, když jste strašně unavení, ale nemůžete spát, protože pořád produkujete moc adrenalinu? A žádný sprosťárny!), takže mi nezbývá, než dojít s Baličkou cigaret, která je na tom podobně, těch sto metrů na pivo, kde na sebe koukáme a pijeme, abychom usnuly.
V úterý tedy začínám už tím tragickým faktem, že musím vstát na osmou! Vstát na osmou a projevovat inteligenci! Tudíž se od zmíněných 8:15, kdy zhruba dopíšeme test, připadám jako idiot a tento pocit mě neopouští do středy do večera, kdy mám překladatelský seminář s Leprikónem. Ale o tom za chvíli. Mezitím vyplňuji čas tím, že mám španělskou syntax II s profesorem Jmenovcem, což je sice uznávaná kapacita, ale nikdo mi nevymluví, že senilní kapacita. Na první přednášce jsme probrali všechny existující tvary slovesa, je jich něco přes sto a některá se už zhruba pět set let nepoužívají. Na druhé přednášce jsme... opět časovali sloveso. Ale uznávám, že jenom na půlce, v té druhé profesor Jmenovec nakreslil na tabuli časovou přímku a vysvětlil nám, že to, co je v minulosti, se už stalo, a to, co je v budoucnosti, se teprve stane. Museli jsme uznat, že to je vskutku zajímavá myšlenka. A pak jsme s Baličkou hrály lodě a já si zapomněla tři nakreslit. No chápete to? Asi se tam budeme střídat po dvojicích (abychom se nenudili), kdyby se tam náhodou jednou dělo něco jinýho než časování sloves.
O docentovi na úterní americkou literaturu 1 zcela jistě ještě uslyšíte a bude to zahrnovat posledního Mohykána.
Středu mám takovou překladatelskou. STAG byl letos nějaký funkční (nebo spíš měl naopak poruchu), takže se mi letos povedlo zapsat rekordní počet béčkových předmětů, celé tři, z nichž jeden jsem po zralé úvaze pustila, a zbyl mi překlad titulků a překlad beletrie s Leprikónem, k čemuž několik lidí poznamenalo, jestli nejsem masochistka. Uznávám, že vím o několika lidech, kterým jeho semináře činí psychické problémy a někdy i pláčou, ale já jsem docela zvyklá na to, že mi někdo říká, že jsem debil. Ovšem tento dotyčnému zřejmě budu muset i dát za pravdu. Nejdřív jsem myslela, že Leprikón nás chce jenom odradit, když říká, že tenhle seminář byl původně až na magisterském studiu a podle toho taky vypadají texty (ale nevím proč odrazovat ještě takhle, když se mu to docela daří svou pověstí – ještě v prváku byly překladatelské semináře beletrie plné jako první a že se mi na jeden podařilo zapsat a na druhý pokus byl můj zápočtový překlad přijat – poprvé mě Leprikón vyhodil, protože mi v textu našel dvojitou mezeru – , považuji za svůj největší úspěch na katedře anglistiky – a letos má tenhle předmět kapacitu patnáct lidí a chodí nás tam šest). No, problém je v tom, že ty texty fakt celkem magistersky vypadají. Řekněme, že v prvním textu, který má dvě a půl stránky, nerozumím tolika věcem, kolika jsem neporozuměla ve všech textech z minulého semináře. Měli jsme to mít přeložené na středu, ovšem Leprikón zanechal vzkaz, že nám dává volno, neboť je mu nevolno (ze stejného důvodu se nedostavil na americkou 2 Sweney Todd, takže předpokládám, že se spolu zrušili v Ponorce, a v tomhle věku se z toho vzpamatováváte klidně i dva dny. Něco o tom vím, mám to takhle od dvaceti). Zaradovala jsem se, neboť jsem předpokládala, že se mé ponížení o týden oddálí. Radost mi vydržela, než jsem našla email, že překlady mu máme do neděle poslat. Takže se nemůžu ani spolíhat na štěstí, že při čtení překladů na mě nevyjde řada s tím, co jsem nepřeložila, nebo jsem přesvědčená, že jsem to přeložila blbě. Uvidí všechny ty kraviny, co jsem tam napsala...
Abych to zkrátila, tak středa a čtvrtek z hlediska rozvrhového vypadají v podstatě slibně už proto, že začátek školy ve čtvrt na dvě by indikoval, že se můžu vyspat. Kdyby nebylo fonetiky, syntaxe a čtyř literatur, což jaksi vyžaduje přípravu dřív než o zkouškovém. Čtyři literatury znamenají přečíst přibližně padesát knížek za semestr na zkoušky plus tak dvacet dalších na souborku z americký literatury. Čtyři literatury zahrnují také španělskou 19. století, na které vidím jediné pozitivum a to fakt, že ji přednáší ten docent-co-napsal-tu-knihu. Ale 19. století je už samo o sobě dost děsivé, protože ač by se mnou zajisté mnoho lidí, co nikdy nemuseli číst Dona Quijota, nesouhlasilo, tak Španěle naučila pořádně psát až občanská válka. (V literatuře 20. století, kterou jsem si nechala uznat z Madridu – zatajila jsem, že jsme tam brali pouze poválečnou poezii – s docentem Recorrensem, se dostali do roku 36.)
Co se týče rozvrhu, tak v okolí vzbuzuje pochyby o mé svéprávnosti už jen to, že zůstávám ve škole dobrovolně do čtvrtka do osmi do večera kvůli DELE Superior. Ale vzhledem k absenci mého společenského života, to považuji za přijatelné. Sice existuje ještě paralelní kurz někdy v pondělí nebo v úterý, ale zaprvé jsem ty dva dny jednou nohou v hrobě, zadruhé jich tam je moc a zatřetí tam holky ze čtvrťáku vyžadují, aby byla příprava jenom na Intermedio. Chápete, že se někdo dostal do magisterskýho studia se znalostí jazyka, která je požadovaná u přijímaček na bakaláře?
Ono to asi přijde, ale já si tam ze všech lidi (z celých čtyř dalších:D) připadám nejchytřejší. Což mě štve. Například nezávidím kolegovi Japončíkovi z anglistiky, že je nejchytřejší student z ročníku, protože to znamená, že každej po něm něco chce a pořád se ho někdo na něco ptá a celkově je dost otravován, a když něco neví, nebo udělá kiks, půlka katedry se ho jde zeptat, jestli nemá nějaký problém v osobním životě. Ne že bych to na jednom kurzu dotáhla tak daleko (ačkoliv Amazing Aňa se mně svěřuje se svým osobním životem – aniž by se jí kdokoliv ptal, mně a dalšímu spolužákovi ukazovala zásnubní prstýnek. Ale že svatbu plánuje až na doktorandském studiu. Fakt bych chtěla mít takový sebevědomí, že si budu plánovat doktorát ještě před tím, než dodělám bakaláře.), ale prostě jsem cvičení, kdy si přečtete článek a následně máte odpovídat na otázky k textu, skončila za deset minut a dalších dvacet čekala, až to dodělají ostatní. Pak se mě zas někdo ptá, co znamená nějaký slovíčko a já mezitím přijdu o to, co Fabiola říká. Šprtka hadr, já vim, ale kdybych si z knížky dělala ta cvičení sama doma a pak to dala jenom někomu zkontrolovat (třeba klíči vzadu) a probrala s ním chyby, tak toho udělám mnohem víc.
No a pak je pátek a konečně mám čas, takže můžu začít překládat – buď do školy nebo do práce. Když dopřekládám, tak se jdu učit fonetiku, protože s pondělním funkčním analfabetismem je příprava na úterý prohraná bitva. Páteční večer jsem strávila se španělským červeným a fonetikou. Dlouho jsem nic tak vzrušujícího nezažila. Jenom kdyby nás pořád někdo nerušil na icq s dotazy, co se učím v pátek večer!
Pokud jste dočetli až sem – a chápala bych, kdyby ne, proto je to taky jeden dlouhý odstavec, který jsem napsala s nadějí, že když budete mít možnost ho přeskočit a navázat na další, tak nepřestanete číst – tak bych se ráda zeptala, o jaký škole, kam se nemusí chodit a učíte se jednou za půl roku na zkouškový, ty holky mluvily?!

A teď zábavnější část (pro vás). Mluvila jsem už o věkovém složení našeho bytu? Balička cigaret (23) si našla první šedinu, Kopřiva (22) si na čele našla tři vrásky, Zrzka (25) často po první flašce vína vystupuje s přednáškami o zabraňování stárnutí a že už bychom měly začít a Gedžitka (21) je trapná, protože je nejmladší a nemá vrásky ani šediny.
Jsem toho názoru, že ty vrásky mám proto, že od chvíle, kdy jsem v roce 2003 vstoupila do Školy zázraků, nepřestávám v údivu zvedat obočí. Nicméně ty vrásky tam zůstávají, i když obočí vrátím do původní polohy, což před rokem ještě nedělaly! Samozřejmě vůbec nemám strach ze stárnutí, ale přesto jsem si na Zrzčino doporučení zakoupila rakytníkový balzám a nechala si ostříhat hustší ofinu. (Kadeřnici trochu ujely nůžky, vyhovovala mi dýlka, jakou ty vlasy měly, když byly mokrý. Na druhou stranu, čím kratší jsem vždycky měla vlasy, tím kvalitnější poníci se kolem mě objevovali. (Ano, znovu se odmítám o mužích vyjadřovat jinak než jako o ponících.) Což vysvětluje, proč jsem žádnýho poníka už asi sedm měsíců neviděla. (Jednu chvíli jsem chtěla napsat "neosedlala," ale to už by bylo moc.)) Nicméně, důrazně protestuji proti tomu, abych měla na čele vrásky a mezi obočím jebáka! Buď jedno, nebo druhý!

Nějaká děsně chytrá studie, nepochybně studie britských vědců, přišla s tím, že proces stárnutí začíná ve dvaadvaceti letech. A nejpozději v dvaceti pěti se začíná zpomalovat metabolismus. Takže si představte, jakým problémům musí čelit líný člověk, který nemá rád sport a nikdy netrpěl nadváhou, tudíž ani neměl žádnou motivaci s tímto odporem něco dělat. Usoudila jsem, že radši začnu s předstihem, než mi bude těch pětadvacet, a budu se muset vzdát půlnoční pizzy a začít dobíhat tramvaj. Takže jsem Baličku cigaret přesvědčila, že začneme chodit na pilates. To je pro mě takový vhodný sport – nevyžaduje se po mně přílišná koordinace pohybů (nechodila jsem kvůli tomu ani do tanečních a od druháku na gymplu jsem měla omluvenku na tělocvik, protože jsme tam cvičily aerobic), nefiguruje tam raketa (při odpalu míčku obvykle odhazuji i ji) ani míč či balón (fuj, kolektivní sporty! Nejvíc jsem vždycky nesnášela basket, protože když se mi omylem dostal do rukou míč, navalila se na mě kupa zpocených těl, takže jsem míč vždy s odporem pustila. Jediná míčová hra, která mě bavila a do určité míry i šla, byla vybíjená – jelikož jsem se snažila eliminovat kontakt s míčem, docela úspěšně jsem se mu vyhýbala, takže jsem na hřišti obvykle zůstávala mezi posledními nevybitými). Jediný termín pro začátečníky, kterým nám vyhovuje, je ale v pondělí od osmi večer a to v Omeze, kam s námi například odmítla chodit Gedžitka, protože je to prý pro snoby (cvičila tam jediná v teplákách. Jako v čem se dá cvičit jiným než v teplákách?) a chodí tam samí podnikatelé a jejich manželky na mateřské. Třeba bych tam ale mohla ulovit vhodnou partii – snob mě uvidí cvičit a usoudí, že je se mnou určitě sranda!
Nicméně jsme s Baličkou sebraly odvahu a odhodily sebezapření a minulý týden se v Omeze registrovali a vložily na náš nový účet první stokorunu – aby nás to donutilo tam jít aspoň jednou a ještě nám zbyde na vodu (už vidím, jak si po cvičení sportovkyně kupují neperlivou vodu a Kopřiva s Baličkou se shání po pivu). A následně jsme zjistily, že první volná místa jsou až 29. března. Takže za měsíc už možná začnu cvičit!