Medvídku Pú, nezlob se!

Na jedno použití

Když jsem den před odletem do Španělska dojela z Černého mostu na Petřiny, zjistila jsem, že Socka s Adlétou se normálně vsadily, kolikrát se cestou ztratím a budu volat, kam mám jít, ačkoliv prokazatelně je jediná stanice pražského metra, na které se pravidelně ztrácím, Florenc (to mám navíc podezření, že tam to metro taky furt někam stěhujou). Kdyby mi bylo dvanáct, urazila bych se a dotčeně odjela domů, ale že už jsem velká, tak jsme šly do hospody, začárkovaly tam lístek (ale jedno z toho byly brambůrky!) a Adléta se rozhodla, že taky přespí u Socky (se mnou pod jedním spacákem – a v noci mě normálně přikrejvala, když jsem se odkopala – no máte takový kamarády?!). Ve výtahu jsme udělaly pár EMO fotek před zrcadlem a pak... pak Socka vytáhla TU VĚC. Medvídku Pú, nezlob se. Medvídku Pú, nezlob se je desková hra, kterou jsem jí dala k nějakým Vánocům nebo narozeninám, protože už jsem nevěděla co (kromě flašky). Pak se o ní často zmiňovala, že se doma občas dohadují, kam půjdou večer, a nakonec si každý vezme lahváče a hrajou Medvídku Pú, nezlob se. Nechápala jsem, co někoho staršího deseti let může bavit na hře s principem Člověče, nezlob se obohacené o políčka jako "vrať se na start," "jdi o tři políčka zpět" nebo "posuň se o pět políček zpět." Já jsem byla oslík (modré figurky), Socka prasátko (červené figurky), Adléta Pú (žluté figurky) a Socčin gayský spolubydlící ("On je gay, ale neříkejte mu to") byl tygr (zelené figurky). Na obalu hry si můžete všimnout, že je určena dětem od pěti let. Na fotce už ale není vidět, že předpokládaná doba trvání jedné hry je třicet minut. Tu jednu partii jsme hráli od desíti do půl druhý do rána. Autoři zřejmě nepočítali s tím, že děti starší pěti let budou taktizovat a tvořit koalice. Našimi společnými silami Adléta třikrát vyhodila gayskému spolubydlícímu poslední figurku před chlívečkem. Nakonec vyhrála Socka, ale to jenom proto, že si vymysleli takový debilní pravidlo, že figurky v chlívečku se nesmí přeskakovat, takže jsem s poslední figurkou čekala před chlívečkem, než hodím jedna, abych si mohla udělat místo.

Jinak gayský spolubydlící je ajťák. Se Sockou slyšíme z kuchyně zvuk, asi jako když... jako když někdo sype těstoviny do plastové lahve. Gayský spolubydlící si z pet lahve vytvořil odměrku, pod jejíž rysku si sype těstoviny a je to do posledního kolínka přesně tolik, kolik chce sníst. Zajímalo by mě ale, zda to stejně funguje kupříkladu u vřeten?

Druhý den jsem letadlo pokudivu stihla. Ale zjistila jsem, že na těch letištích začínám být nějaká zmatená. Vchod jsem sice tentokrát našla, ale žila jsem v domnění, že na Ruzyni je KFC a on tam je jenom McDonald! Abyste totiž věděli, tak jsem asi před čtrnácti dny byla poprvé sama v KFC. Sama jsem si objednala Longera Mexican (s sebou) a domů hrdě donesla pytlík s logem, abych měla důkaz, že jsem tam fakt byla, a ségra na mě byla děsně pyšná. Ona se za mě jinak v podobných zařízeních stydí. Tak třeba ještě jsem nějak konzumně využitelná.
Cestou zpátky jsme pro změnu u check-inu odsouhlasila, že letím business třídou. Ale oni mě úplmě zmátli, protože odbavení pro business třídu vždycky bylo 263 a 262 a 261 byly pro normální, tak jsem automaticky šla k 262... Navíc mě před tím konsternovala nějaká zaměstnankyně letiště, co se mě ptala, jestli letím do Prahy.
"Sí."
"A bydlíš tam?"
"No."
"Bydlíš v Madridu?"
"No."
"A kde teda bydlíš?"
"V jiném městě v ČR." Jako já vím, že vy si myslíte, že za Prahou už je Ural, ale mezitím je ještě trochu civilizace.
A pak mi na občanku něco nalepila. Nevíte, co to je? Nějaký další bezpečnostní opatření? Stejně v Madridu budou za chvíli lidi svlíkat do spodního prádla (a já budu vesele pípat dál).

Pak už jsem v metru překvapivě s láskou vzpomínala na to pražský, kde jsou všude eskalátory a to především fungující. Na Avenida de América se mého kufru chopil muž. "Ty vole, první Španěl, kterýho to napadlo!" pomyslela jsem si, ač kufr chytil pouze za jednu stranu a tu druhou jsem nesla já, nicméně nevěnovala jsem tomu pozornost, protože jsem chápala, že Španělák nesoucí třináct kilo by se mohl sthrnout. Pak jsem na něj promluvila a zjistila jsem, že Španělák to nebude, protože skoro neumí španělsky a jenom se snaží něco blekotat. Což už mi bylo podezřelý, takže jsem se otočila a samozřejmě druhej chlap už měl ruku v mojí kabelce a peněženku napůl venku. Tak jsem mu ji zas vzala a řekla mu, ať mi ukáže kapsy. Chtěla jsem mu toho říct mnohem víc, ale jak jsem byla vzteklá, tak jsem si nevzpomněla ani na blbý hijo de puta. Největší vztek jsem ale měla na sebe, že jsem se nechala tak oblbnout. Už jsem měla vypěstovaný instinkt, že vedle toho, že si kabelku hlídám, což ale dělám i v Čechách, tak třeba když se mě někdo ptal na cestu, tak jsem všechny tašky automaticky chytla ještě pevněji a kabelku dala tak, abych ji měla na očích. A za půk roku mi nic neukradli, i když se dvakrát prokazatelně někdo snažil, jednou v obchodě, jednou v metru (zelená linka ve špičce – to máte jednu cizí ruku v kabelce a druhou cizí ruku mezi nohama). Pár měsíců a člověk tuhle obezřetnost ztratí.
Stejně mě ale fascinuje instinkt těch sráčů. Na kabelce mám tři kapsy a on neomylně sáhne tam, kde mám peněženu a vytáhne tu s eury a ne s korunami, kde by se obohatil o pět stovek a dva kondomy. Teď by si sice nepřišel na tolik jako tenkrát v Barceloně, navíc od té doby nenosím v peněžence platební karty, ale nasral by mě stejně. Mimochodem, jak jsem si plánovala to velký utrácení, tak jsem ani jednou nepoužila bankomat a neutratila ani všechna eura v hotovosti, co mi zbyla z července. Měla jsem víc jíst a nakupovat, když ale já měla malej kufr.

Ještě třesoucí se vzteky jsem dorazila na Las Musas a zamířila s kufrem k Josému na pivo... a olivy... a chorizo... a jamón... a kalamáry... A na cestu jsem si nechala připravit bocadillo s jamónem. Totálně mě přežral, naštěstí ale ne opil, takže jsem druhý den stihla autobus do Granady. Při pauze, kdy se všichni vyhrnou ven a vybalí z celofánu bocadilla a sandwiche (chlapci je mají zabalené od maminky), jsem měla bocadillo zaručeně největší. Rozhodně nemělo cestovní velikost, protože do kabelky se mi nevšelo. Cestou metrem na nádraží jsem uvažovala, jestli by mě teď rozčílilo víc, kdyby mi někdo zas ukrad peněženku, anebo to bocadillo.

Granada si z loňských Velikonoc napravila pověst. To totiž nesmíte v pět ráno vstávat na Alhambru, dvě hodiny čekat v zimě v balerínách ve frontě a pak zbytek dne rozmrzat a zívat, ale musíte vstávat v deset a tu Alhambru si dát k obědu, který ideálně sestává z tapas, které jsou v ceně piva, anebo bocadilla de lomo, které si při dvaceti stupních dáte na náměstíčku v Albayzínu.
A při těch dvaceti stupních jsou pořád povánoční slevy, a protože jsem měla nějaký balící zkrat a podařilo se mi vzít si s sebou pouze jedno tričko (v podstatě víc, ale vždycky takové tričko, pod které potřebujete ještě jiné tričko, dámy chápou), a vzhledem k tomu, že se mnou absolvovalo cestu s kufrem do Prahy, cestu s kufrem na letiště, cestu s kufrem z letiště a cestu s kufrem do Granady, nelákala mě příliš představa strávit v něm další tři dny, takže jsme v pátek se Sporty Spice strávily na nákupech, což v mém podání znamená, že jsme prošly tři obchody, já jsem ve třetím sehnala, co jsem potřebovala, a pak jsem prohlásila, že už mě to nebaví, a šly jsme na pivo. Nicméně je pravda, že cestou do baru jsme potkaly obchod s botami, ale tam jsem nutně potřebovala, protože z Olomouce jsem odjížděla ještě s tím, že víkend strávím v posteli ve Valencii, takže všechny vhodné boty, které se hodí i k něčemu jinému, než aby stály pod tou postelí, jsem nechala tam, tudíž jsem s sebou vezla jenom jedny kozačky na podpatku. Takže ty červený baleríny za šest euro jsem musela mít a dokonce vydržely celé dva dny chůze a pořád to na nich není vidět, tak třeba není kec, že před slevou stály dokonce patnáct euro.

Ten večer jsme se se Sporty Spice pokusily trhnout tapas rekord. V jednom baru barman vždycky do kuchyně křičí, kolikátou tapu si kdo objednává (každá je jiná) a pro kolik lidí, takže například "dos primeras, dos segundas" atd. Sporty Spice říkala, že se nikdy nedostala ke třetí. Se mnou jo. To přežrání za ten vítězný pocit, když křičel "dos terceras!" stálo. Když jsem tuto myšlenku verbalizovala, ozvalo se "dos terceras!" znova. Ale ta čtvrtá už fakt nešla.

I na chlapy se dostalo. Taky pouze verbálně. Nejdřív vezmem ty Španěly. Seděly jsme v baru a vedle nás tři Španělé. Nejdřív jsme musely česky okomentovat, jakej bordel dokážou udělat z misky voříšků. To je společný rys všech Španělů, oni se prostě nedokážou najíst bez toho, že by nadrobili, něco pokecali a pak hodili ubrousek na zem. Španělé si ale mysleli, že na ty oříšky s gumovými medvídky (jo, to tam fakt dávaj) máme chuť, tak nám hned nabídli a chtěli komunikovat. Ptali se, odkud jsme, tak jsem tvrdila, že z Ukrajiny, že by je to mohlo odradit, ale ten jeden se zeptal odkud, a když jsem řekla, že z Kyjeva, tak chtěl vyjmenovat jiná města, takže jsme byly prozrazeny. Nakonec se zjistilo, že měl přítelkyni Slovenku. Chlapec se asi snažil prodat své kvality, a tak poznamenal, že Češi a Slováci jsou takoví moc brutos (hrubí) a že oni, Španělé, jsou mnohem víc cariňosos (nežní). Jestli jim něco nechybí, tak je to teda sebevědomí.
Na druhou stranu... Sporty Spice sice na jižní typy není, ale já jo, a při nejmenším se mám pořád na co koukat. Před odjezdem do Granady jsem u Josého seděla ráno u kafe a celou dobu pozorovala Španěla u baru a představivost jela naplno. Tak pětačtyřicet, delší černý vlasy, prošedivělej, brýle a hezký ruce i hlas. Že bych někoho tři čtvrtě hodiny pozorovala, to se mi v Čechách stalo naposledy někdy před dvěma lety ještě ve starý Patnáctce, kde jsem vítězi večera už už chtěla dát číslo napsaný na jízdence, když začal líbat tu nádhernou barmanku. Španělé jsou krásný a charismatický, ale jak pravila Sporty Spice, vesměs tak na jedno použití.
Češi jsou možná víc brutos a míň cariňosos, ale zase se s nima dá zajít na pivo, docela i mluvit a umí vyměnit žárovku. Problém je v tom, že mě vůbec nezajímají. A při větě, kterou jsem v poslední době slyšela několikrát: "Ty by sis potřebovala najít nějakýho hodnýho českýho kluka" bych nejradši ihned emigrovala a nechala se zbouchnout nějakým Taliánem, třeba. Došla jsem k závěru, že jsem asi špatně biologicky nastavená. Nikdy jsem s žádným Čechem nic neměla a když nebudu počítat katolíka Boba, co jsem mu seděla na klíně, tak mě poslední Čech nějak víc zaujal, když mi bylo patnáct. Nevím, jak v Praze nebo v Brně, ale v Olomouci a Hradci je to všechno rozebraný. To zaprvé. A zadruhý, ač bych samozřejmě měla hledat to... jak se to říká? Takovou tu, ehm, duševní krásu a splynutí duší?:p Tak abych to mohla začít hledat, tak mě ten chlap musí zaujmout nejdřív ničím jiným, protože fakt, že rád vaří a chtěl by jít na mateřskou, na první pohled nepoznám, že jo:o) Jenže když se mi nějaký chlap v Čechách líbí, tak ho potkám tak maximálně na ulici. Když někoho přivedou holky, tak si třeba popovídáme, ale když pak jdu domů a sama, tak už ani nevím jeho jméno.
Proto bych zase měla někam odjet. Protože není zdravý, abych tady kvůli nevhodnýmu biologickýmu nastavení žila v celibátu. Ale ani špatný biologický nastavení samozřejmě nevylučuje, že jednou skončím s Čechem. A navíc s tím Čechem, co se mi líbil v patnácti a co jsem ho sedm let neviděla, zrovna udržejeme čilou korespondenci.

No, nicméně v neděli k večeru jsem se vrátila zpátky do Madridu, a protože vedle holek, co tam bydlí po nás, už dorazily i holky, co tam budou bydlet po nich, musela jsem normálně ve svém vlastním bývalém bytě spát na zemi! Opět jsem se přežrala u Josého a při té příležitosti zjistila, že holky tam za ten půl rok byly podruhý! Chápete, ony maj pět minut od bytu jediný bar v Madridu, kde vám k pití dají tolik jídla zdarma, a ony tam jdou dvakrát... No, aspoň jsem nemusela žárlit, že to všechno jedí místo mě.

V pondělí dopoledne cestou na letiště se mi stalo něco, co se mi nestalo za celou dobu v Madridu ani jednou. Vlastně dvě věci. Na Múzách mi jeden Španěl sám od sebe snesl ze schodů kufr a nechtěl mi nic ukrást. A když jsem chtěla na Colombii vystoupit a přestoupit na růžovou linku na letiště, tak se zasekly dveře. K těm druhým jsem s kufrem doběhnout nestihla. Takže jsem se svezla na další stanici. Pío XII. Symbolicky. Protože jestli není ještě moc pozdě na podání žádosti o stipendium, jestli mi to povolí obě katedy, jestli si to nikdo nerozmyslí nebo se nestane další věc, se kterou momentálně vůbec nepočítám, tak bych na Pío XII mohla během příštího zimního semestru pracovat. A jestli fakt jo, tak tomu budu muset vymyslet nějakou přezdívkou, protože uvést jméno organizace, která tam je jediná a jejíž počet zaměstnanců je jednociferné číslo, tak to bych tu anonymitu už nemohla ani předstírat.