Máma má maso, Ema má mámu, já mám zase co dělat.
Jsem říkala, že se ozvu buď zas za měsíc, anebo za den. Zase nějak
chytám slinu na psaní. A to tak, že čtu a po dlouhý době vůbec nevnímám
text, ale motá se mi do toho ten, co bych napsala já. Ale nemám chuť vám
vyprávět, jak si po vzoru moderních intelektuálek hledám za pomoci
Socky homosexuální přátele, vracím se s ní v noci z karaoke v jednom
pražském gay klubu a ve tři ráno společně koukáme na "Volejte věštce"
nebo jak jsem kvůli chlapovi jedla špenát. Ale kritizovala bych, až bych
brečela. Jak kdysi v dávné minulosti, asi v roce 2005 nebo 2006 pravil
Třicátník, prostě "si tak zajedovat." Možná jsem měla hned říct, že tu
slinu jsem chytla jedovatou.
No jo, jenže vono nosí se to ještě dneska? V první řadě, jak
vysvětlil doktor Hurvínek alias Jude Law, proč se v dnešní době tak
těžko píše kontroverzní literatura – jak můžete útočit na nějaký hodnoty
a provokovat, když lidstvo žádný společný hodnoty, jejichž napadení by
vyvolalo hromadný odpor, nemá? Dneska se člověk musí sakra snažit, aby
se stal společenským vyvrhelem nebo šokoval (Darwin to měl hrozně
jednoduchý).
A druhá věc – všimli jste si, jak se dneska jakýkoliv "útok," co
útok, i prostě jenom blbá kritika, musí uvádět slovy "ale je to můj
názor a chápu, že mnozí s ním nemusí souhlasit?" To je snad sakra jasný,
že je to něčí názor a že někomu se nebude líbit, ne? Jenže naprosto ty
lidi chápu, protože téměř vždycky se najde debil, co vám na "nesnáším
černou" odpoví: "Ale to přece nezmanemá, že ten, kdo ji má rád, ji nesmí
nosit!" jak kdyby snad prohlášení "nesnáším černou" implikovalo, že ji
nemá nikdo nosit.
Každopádně – ono někdy nestačí ani to upozornění, že je to pouze váš
názor a že si nemyslíte, že lidé, co ho nesdílí, by měli pomřit, a
přesto se na vás stejně sesypou. Vezměte si například Módní peklo.
Autorka hned na úvod upozorňuje, že stránky obsahují její "kritické,
nekorektní a netolerantní názory, podávané jízlivě a bez obalu" a
přiznává, že "sem tam si při tom samozřejmě přeléčí nějaký komplex."
(Takže dělá to, co skoro všichni. Nějakou formou – Magistra Plochá si
blahé paměti léčila komplexy na studentech a někdo se s léčením komplexů
dostane až do parlamentu.) A stejně to nestačí a buď v komentářích
přímo na Módním pekle, anebo i kdekoliv jinde, kde se Módní peklo zmíní,
se najde někdo, kdo učiní velký objev, že autorka má asi nějaký
problém, nejlíp přímo existenciální, protože kdyby žádný neměla, tak
nemusí kritizovat, jak se lidi oblíkaj, že jo. Asi nemusím dodávat
poznámku o potrefených husách.
Ale tak i přes krizi univerzálních hodnot ke kritizování a přes vzik
nové univerzální hodnoty, že je "fuj" říkat o něčem, že to je "fuj,"
když pro někoho to může být "jé" (takže v závěru je vlastně "jé" úplně
všechno kromě týrání zvířat a netřídění odpadu, protože to už je fakt
"fuj") bych to zkusila, páč jedno nekorektní tématko mám na srdíčku už
dlouho.
Mamablogy. Nepředpokládám, že by mě snad minula poznámka o tom, jak
změním názor, až nebudu bezdětná, nebo až mi začnou tikat biologický
hodiny (i když teď mě to možná fakt mine, protože většinou, když napíšu,
co určitě někdo napíše, tak to pak nenapíše, protože asi tuší, že bych
se jim smála). Na úvod je samozřejmě nutná obhajoba – není pravda, že
nemám ráda děti, i když někdo si to myslí. Mě prostě děti jenom
nezajímají, nebo mi přijdou nudné. Doufám, že k případným vlastním dětem
budu mít jiný vztah. Ale kvůli tomu, že si nechci chovat cizí mimina a
neslintám nad dečkou s medvídkem, ještě nejsem Herodes, i když nikdo
soudnej by mi dítě mladší pěti let nesvěřil.
V podstatě si myslím, že je jenom málo blogů, které by se daly přímo
zaškatulkovat do kategorie "mama blogů," to bychom pak mohli mít
maturitní blogy, zkouškový blogy, svatební blogy, pracovní blogy etc.
Většinou to jsou prostě holky, co píšou blog a pak se jim narodí dítě.
(Jedno automaticky neznamená druhé:o)). U stoprocentních mamablogů, kde
se vyskytují fotky z ultrazvuku a tříminutová videa, na kterých se dítě
převaluje z boku na bok a dělá u toho "grrchggchk," asi celkem chápu
pohnutky matek vytvářet je, ale už nechápu pohnutky lidí, co je
pravidelně čtou. I když dle komentářů si myslím, že cílem je v nich
ukázat, že to jejich dítě se stejně naučilo na nočník dřív, nebo uleze
víc metrů. Co už ale nepobírám, je zakládání účtů na facebooku kojencům.
Proč? Fotky si snad můžou rodiče nahrát k sobě a lidem předpoládám
dojde, že ty statuty si tam to děcko nepíše ve volné chvíli při kojení
samo. Za deset let sice facebook možná nebude nejpoužívanější sociální
síť na světě, ale nová generace si tam třeba bude hledat, co za trapáky
tam mělo profil, a spolužáci se mu pak budou smát. A jestli se facebook
ještě používat bude a potomek zjistí, že už tam jeden účet s profilovou
fotkou, na které sedí na nočníku, má, tak vás pošle do prdele.
Většina blogů ale není mama prvoplánově, ale mama se stanou. Bohužel
se pak spousta z nich už nedá číst vůbec, anebo jedině místo
antikoncepce – ne kvůli porodům online nebo kvůli kalkulaci, kolik to
dítě stojí ještě dřív, než se narodí, ale nutí to k otázce, jestli se mi
tohle s mozkem stane taky?! Tohle bude zřejmě ten moment, kdy
zasloužilé matky začnou vyťukávat ten komentář o sladké bezdětnosti, ale
já prostě nepochopím, jak o sobě ženská může mluvit jako o "mlíkárně"
nebo prohlásit, že "vyndala kozu a ucpala jí Fandíkovi pusinku" nebo se
pochlubit, jak ji manžel už rok neviděl jinak než ve vytahanejch
teplákách a do toho si postěžovat, že se otočil za pěknou ženskou. Já
nevím, zanechává se na porodním sále s placentou i sebeúcta? Ono to zní
krutě, ale když se sama degraduju na "mlíkárnu Kunín" v luxusním obalu z
poblitejch tepláků, tak se pak nemůžu divit, že mě tak lidi začnou i
brát.
A důkaz, že za pozitivní těhotenský test nemusíte vyměnit mozek, je třeba Manželka nebo psice. Mé chodící argumenty, že lze po porodu myslet i jinak než prsama.
Ovšem povivší bloggerky, které neztratily čtenáře, kteří už
nevydrželi číst, jak je ta kdysi rozumná a vtipná ženská schopná psát
jenom o počtu prosraných plín a litrech prokojeného mlíka, si zaslouží
úctu nejen z tohoto důvodu – já je totiž obdivuju, že vydrží ty
komentáře. Na místě přítelkyně nebo jarmilky
bych to s největší pravděpodobností nevydržela a ty komentáře zakázala.
Já se totiž nemůžu zbavit dojmu, že byť to všechno jsou asi dobře
míněné rady nebo snaha pomoct, tak pod povrchem je u spoustyz nich
stejně slyšet to "kvok kvok kvok, já jsem si to vejce stejně snesla a
vyseděla nejlíp, koukej, jak se to má dělat!" Když se tam vyskytne větší
množství podobných komentářů a do toho třeba jenom jeden exemplář
matky, co se tváří, že byla jako první na planetě obdařena dělohou a
jako první ji použila, z mé bezdětné a netěhotné perspektivy uvažuju,
jestli lze těhotenství, porod i potomka do jeho osmnácti let před okolím
utajit. Protože jestli se tohle vyskytuje ve virtuálnu, tak jak strašné
potom musí být prožívat to s živými lidmi, když se prostě nemůžete
odpojit?!
A na závěr samozřejmě nezbytné: Ale chápu, že to je můj názor a ne každý s ním musí souhlasit:o)
Žádné komentáře:
Okomentovat