Ikonická superhrdinka*

O dva dny později jsem se přestěhovala do třetího ubytování ve stejném městě. Hotel byl jenom o padesát pesos dražší a nemusela jsem v něm spát ve spacáku. Dokonce jsem se rozhodla, že jestli neobjevím fleky na prostěradle nebo nepřestane téct teplá voda, zůstanu v San Cristóbalu déle.

Vzhledem k menšímu počtu kvalitních restaurací (na rozdíl od Puerta Escondida) mě nic nesvádělo k tomu, abych čas peníze investovala do něčeho jiného než je potrava pro ducha, takže jsem se jeden den rozhodla věnovat návštěvě všech muzeí, která mě v průvodci zaujala. Je trochu škoda, že příroda člověka s takovou chutí objevovat svět neobdařila například taky orientačním smyslem, a recepční na informacích zase jenom zkreslenou mapou centra, tudíž jenom cesta se protáhla na půl dne. Na druhou stranu poprvé Mexičani nekecali, když tvrdili, že to je sice „pořád rovně“, ale taky „dost daleko“ a mám si vzít taxíka. Když jsem prozřela, nacházela jsem už ve čtvrti, kde žádné taxíky nejezdily. Do Muzea mayské medicíny jsem prošla hodně páchnoucím trhem a uvažovala jsem, jestli už nejsem někde ve slumu a konečně nenastane ten moment, kdy se dostanu na do zpráv jako unesená gringa, a v případě zachránění budu moct na blog napsat něco zajímavějšího než to, že jsem v muzeu viděla video porodu v mayském stylu. Nejhezčí na tom bylo, že bylo zřejmé, že Indiánka toto video neumístí na žádný indibazar. S nostalgií jsem zavzpomínala, jaké to kdysi bylo, nevědět, jak vypadá vagína a prsa vaší sousedky, která si vás v laktační psychóze přidala na facebook.

Tentokrát jsem si měla vzít taxíka.

Porod po maysku na indibazaru.

Část expozice se věnovala zneužívání přírodního bohatství bohatými rozvinutými státy (pomiňme fakt, že Mexičani by ho taky využívali, kdyby věděli jak) a firmami včetně těch farmaceutických. Na nástěnce hanby nemohlo chybět logo té, která mi zaplatila část letenky.

Nástěnka hanby

Záchody si neodpustím.

Cestou z muzea Na Bolom jsem musela připustit, že problém s orientací nespočívá jen ve zkreslené mapě a neznačených ulicích. Jinak nechápu, jak bych se mohla ztratit na jediné široké třídě (Real de Guadalupe) v San Cristóbalu, na jejímž konci se ční kaple. Ale mohla. 

Real de Guadalupe

Jelikož krosna počala být nedostačující, využila jsem aspoň ztráty orientace a koupila jsem si na trhu, kam jsem se dostala omylem, batoh na kolečkách s motivem Avengers, abych měla kam dát všechny věci z trhů a pletená indiánská zvířátka. Batohu se rozjel zip na letišti v Madridu. Pokud si někdo umíte opravit zip a chcete pro děcka batůžek s příběhem, nabízím za odvoz a pivo.

Po návratu na hotel jsem si zaběhla do přízemí zkontrolovat e-maily (zákonitosti mexické wi-fi: wi-fi zdarma na pokoji znamená wi-fi někde na chodbě poblíž recepce) a cestou zkontrolovala stav kuřete s rýží z fast foodu na chodbě, které při mém příjezdu ještě vypadalo jako kuře s rýží. Při pohledu na fotku mě napadá, že zrovna v Chiapas, nejchudším oblasti Mexika, kde určitě nedávávají věci do lednice, mi došla slivovice.

Po e-mailech jsem zkontrolovala taky teplou vodu. Recepční sice hovořila o „agua caliente“, v Evropě to ale definujeme spíš něco jako „vlažná“ a ve dvou tisících metrů nad mořem se tím nemyjeme. Na recepci tvrdili, že stačí nechat vodu odtéct, o což jsem se pokoušela natolik intenzivně, že by průměrné indiánské rodině množství vody stačilo na měsíc, a v Creepy Village by v tom ještě umyli nádobí, přesto slíbili, že to ohlásí. Další den se tedy měl nést v duchu očekávání, zda jsem pro ně jenom blbá Evropanka, která jim tam nechá pár stovek pesos a osprchuje se ve studený vodě, anebo jestli se po návratu z výletu umyju. 

* Nadpis převzat z popisku k filmi Avengers, protože mě žádný jiný nenapadl.