Děvčátko, na slovíčko

Reportáž z podhledu

Když jsem se narodila, byla jsem vysoké dítě. Sice mě chtěli dát do inkubátoru, od čehož mě uchránilo jenom to, že jsem už měla nehty, ale i přes porodní podváhu jsem měřila 53 cm. Od té doby jsem vyrostla metr a tři centimetry a přibrala jsem necelých 45 kilo. Nebudu vyjmenovávat řadu ústrků, které s sebou nese fakt, že bych mohla legálně hrát v teen pornu, a omezím se na to, že tenhle svět není pro malý.

Na denním pořádku (mám ráda víno do zásoby, no) je ukazování občanky při nákupu alkoholu. Kdysi jsem se domnívala, že v Lidlu po mně občanku chtějí vždycky proto, že je vedle dětského domova. Lustrace však pokračovala i v Salónu republiky. Dozvěděla jsem se, že Lidl na to má skutečně přísnější pravidla. Jednou jsem nahlédla za pokladu, kde měly prodavačky tahák na rok 2015: rok narození 1997 – kontrolovat den a měsíc narození; rok narození >1997 – neprodávat alkohol a tabákové výroby. Věřím, že ročník 1987 musel některé velmi zmást.

Že to však není Lidlem, jsem pochopila v Kauflandu. Naposledy před Vánocemi: „Osmnáct bylo?“ – „Před deseti lety.“ Někdy spolu hrajeme takovou hru. Zachytím pohled prodavačky směřujícím k mým třem vráskám na čele a hodnotícím, zda je to projev stáří, anebo jenom toho, že jsem se asi tak za sedmnáct let života hodně nadivila. Podívám se jí do očí a vyčkávám. Když pak ta dvacítka s blahosklonným úsměvem „udělám dnes nezletilé radost“ vezme flašku a pošle ji po pásu dál, bych byla radši, kdyby po mně tu občanku chtěla.

Otázka je, proč bych neměla brát fakt, že skoro ve třiceti po mně chtějí v obchodě občanku, jako lichotku. Kdyby to ukázáním občanky skončilo, jako lichotku bych to brala. Ale ono to je o tom, že jako skoro třicetiletý plátce daní bych chtěla, aby se ke mně chovali jako k dospělému jedinci.

Protože…

Když si někdo myslí, že vám je patnáct, myslí si taky, že si necháte všechno líbit. Do osobáku nastoupí dva chlapi, každý přibližně po 120 kilech. „Hele, sedni si naproti vedle slečny, vona je hubená, tak se vejde.“ Ne, slečna má nárok na stejně velký životní prostor a nebude se o něj dělit.

Do autobusu nastoupí dva muži středního věku. Vedle mě je jedno volné místo. Zdravý muž prohlásí: „Slečna má mladý nohy, vona mě pustí a sednem si tady.“ Slečna má mladý nohy a ty si jdi ze sedačky vyhodit nějakýho chlapa.

Protože tykání. Je fakt, že jsem vykací typ. S Hostujícím profesorem jsme si vykali dávno poté, co se slušní lidé již oslovují křestními jmény, a dětem odpovídám na pozdrav „Dobrý den“ taky „Dobrý den“ a ne „Ahoj“. Proto mi vadí, když mi tyká uklízečka u táty v práci. Proto mi vadí, když mi tykají tátovi noví známí a ještě se o mně vyjádří jako „tak to je ta tvoje mladá?“ Tý mladý bude třicet, a kdybys viděl, s kým chodí, vole… V tomto ohledu bych zavedla něco jako osvětovou kampaň inspirovanou videem „Netykej svému Vietnamci“, která názorně vysvětlí, jak to malí lidé mají: „Nevykáš? Nasereš.“

Poslední dobou se však po českých vinárnách, hospodách a restauracích rozšířil takový nešvar, který mě vytáčí víc než přestupky proti etiketě. 

Za poslední měsíc se mi to stalo dvakrát, pokaždé na jiném místě, v jiný čas a v jiném oblečení. Ovšem se stejnou osobou. S Rebekou. Představte si, že jedna z nás (já) je ten typ, co když bude deset minut přešlapovat u baru, kde nikdo jiný není, pití dřív dostane někdo, kdo jde kolem na záchod. Ta druhá (Rebeka) je úplně ten stejný typ, akorát jí nezastaví na zastávce ani autobus. (Ta zastávka není na znamení). A tahle dvojka si jde sednout do vinárny, která hlásá největší nabídku vín v Salónu republiky včetně rozlévaných moravských. (Takový to, jak jsme na to zvyklí ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, ale to je zase jiná historka). Nemohu mít výtky k rychlosti, s jakou nám na stole přistál vinný lístek. Se slovy: „Tady, děvčata.“ Vyměnily jsme si s Rebekou pohledy: „Vsaď se, že po nás bude chtít občanku, až si objednáme víno.“ Nechtěla, z největší nabídky vín se vyklubal jediný ne moc dobrý tramín a „děvčata“ zopakovala servírka ještě třikrát.

O pár týdnů později sedíme v restauraci na Weizenbieru a tataráku. Že na objednání čekáme skoro čtvrt hodiny tentokrát nepřipisuju tomu, že jsme to zrovna my dvě s Rebekou, protože skupina mužů od vedlejšího stolu, z nichž jeden váží přibližně to, co my dvě dohromady, si radši zajde pro lístek na bar sama. Nikoho z této skupiny se však po prvním pivo servírka nezeptala: „Ještě jedno, děvčátko?“

Když jsem si objednávala první pivo, občanku vidět nechtěla. Nejednalo se o čtvrtou cenovou, ale o restauraci, kde k tomu tataráku dostanete i ubrousek a párátko.

Tak co, proboha, někoho vede k tomu, aby jinou osobu s nárokem na titul „paní“ ze všech dalších možností oslovil právě děvčátko?