úterý 12. ledna 2016

Děvčátko, na slovíčko



Reportáž z podhledu


Když jsem se narodila, byla jsem vysoké dítě. Sice mě chtěli dát do inkubátoru, od čehož mě uchránilo jenom to, že jsem už měla nehty, ale i přes porodní podváhu jsem měřila 53 cm. Od té doby jsem vyrostla metr a tři centimetry a přibrala jsem necelých 45 kilo. Nebudu vyjmenovávat řadu ústrků, které s sebou nese fakt, že bych mohla legálně hrát v teen pornu, a omezím se na to, že tenhle svět není pro malý.

Na denním pořádku (mám ráda víno do zásoby, no) je ukazování občanky při nákupu alkoholu. Kdysi jsem se domnívala, že v Lidlu po mně občanku chtějí vždycky proto, že je vedle dětského domova. Lustrace však pokračovala i v Salónu republiky. Dozvěděla jsem se, že Lidl na to má skutečně přísnější pravidla. Jednou jsem nahlédla za pokladu, kde měly prodavačky tahák na rok 2015: rok narození 1997 – kontrolovat den a měsíc narození; rok narození >1997 – neprodávat alkohol a tabákové výroby. Věřím, že ročník 1987 musel některé velmi zmást.

Že to však není Lidlem, jsem pochopila v Kauflandu. Naposledy před Vánocemi: „Osmnáct bylo?“ – „Před deseti lety.“ Někdy spolu hrajeme takovou hru. Zachytím pohled prodavačky směřujícím k mým třem vráskám na čele a hodnotícím, zda je to projev stáří, anebo jenom toho, že jsem se asi tak za sedmnáct let života hodně nadivila. Podívám se jí do očí a vyčkávám. Když pak ta dvacítka s blahosklonným úsměvem „udělám dnes nezletilé radost“ vezme flašku a pošle ji po pásu dál, bych byla radši, kdyby po mně tu občanku chtěla.

Otázka je, proč bych neměla brát fakt, že skoro ve třiceti po mně chtějí v obchodě občanku, jako lichotku. Kdyby to ukázáním občanky skončilo, jako lichotku bych to brala. Ale ono to je o tom, že jako skoro třicetiletý plátce daní bych chtěla, aby se ke mně chovali jako k dospělému jedinci.



Protože…

Když si někdo myslí, že vám je patnáct, myslí si taky, že si necháte všechno líbit. Do osobáku nastoupí dva chlapi, každý přibližně po 120 kilech. „Hele, sedni si naproti vedle slečny, vona je hubená, tak se vejde.“ Ne, slečna má nárok na stejně velký životní prostor a nebude se o něj dělit.
Do autobusu nastoupí dva muži středního věku. Vedle mě je jedno volné místo. Zdravý muž prohlásí: „Slečna má mladý nohy, vona mě pustí a sednem si tady.“ Slečna má mladý nohy a ty si jdi ze sedačky vyhodit nějakýho chlapa.

Protože tykání. Je fakt, že jsem vykací typ. S Hostujícím profesorem jsme si vykali dávno poté, co se slušní lidé již oslovují křestními jmény, a dětem odpovídám na pozdrav „Dobrý den“ taky „Dobrý den“ a ne „Ahoj“. Proto mi vadí, když mi tyká uklízečka u táty v práci. Proto mi vadí, když mi tykají tátovi noví známí a ještě se o mně vyjádří jako „tak to je ta tvoje mladá?“ Tý mladý bude třicet, a kdybys viděl, s kým chodí, vole… V tomto ohledu bych zavedla něco jako osvětovou kampaň inspirovanou videem „Netykej svému Vietnamci“, která názorně vysvětlí, jak to malí lidé mají: „Nevykáš? Nasereš.“

Poslední dobou se však po českých vinárnách, hospodách a restauracích rozšířil takový nešvar, který mě vytáčí víc než přestupky proti etiketě. 



Za poslední měsíc se mi to stalo dvakrát, pokaždé na jiném místě, v jiný čas a v jiném oblečení. Ovšem se stejnou osobou. S Rebekou. Představte si, že jedna z nás (já) je ten typ, co když bude deset minut přešlapovat u baru, kde nikdo jiný není, pití dřív dostane někdo, kdo jde kolem na záchod. Ta druhá (Rebeka) je úplně ten stejný typ, akorát jí nezastaví na zastávce ani autobus. (Ta zastávka není na znamení). A tahle dvojka si jde sednout do vinárny, která hlásá největší nabídku vín v Salónu republiky včetně rozlévaných moravských. (Takový to, jak jsme na to zvyklí ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, ale to je zase jiná historka). Nemohu mít výtky k rychlosti, s jakou nám na stole přistál vinný lístek. Se slovy: „Tady, děvčata.“ Vyměnily jsme si s Rebekou pohledy: „Vsaď se, že po nás bude chtít občanku, až si objednáme víno.“ Nechtěla, z největší nabídky vín se vyklubal jediný ne moc dobrý tramín a „děvčata“ zopakovala servírka ještě třikrát.

O pár týdnů později sedíme v restauraci na Weizenbieru a tataráku. Že na objednání čekáme skoro čtvrt hodiny tentokrát nepřipisuju tomu, že jsme to zrovna my dvě s Rebekou, protože skupina mužů od vedlejšího stolu, z nichž jeden váží přibližně to, co my dvě dohromady, si radši zajde pro lístek na bar sama. Nikoho z této skupiny se však po prvním pivo servírka nezeptala: „Ještě jedno, děvčátko?“

Když jsem si objednávala první pivo, občanku vidět nechtěla. Nejednalo se o čtvrtou cenovou, ale o restauraci, kde k tomu tataráku dostanete i ubrousek a párátko.

Tak co, proboha, někoho vede k tomu, aby jinou osobu s nárokem na titul „paní“ ze všech dalších možností oslovil právě děvčátko?
               

22 komentářů:

  1. Paní?! Ohó!
    Tady na blogu přece Žena! S moly i bez nich.

    OdpovědětVymazat
  2. Nevím, co je horší... Zda "copak bys chtěl, chlapče" od prodavačky, přestože jsem měla v uších holčičí náušnice (slýchávala jsem až do puberty a možná i nějakej čas potom), tykání od starejch chlapů ve třiceti anebo ten okamžik, až tě poprvý pustí mladej šikovnej kluk v tramvaji sednout a ty se rozhlídneš, jestli to jako fakt myslel tebe a první, co tě napadne bude: "Sakra, to vypadám fakt tak strašně, že už mě studenti pouští sednout?"

    OdpovědětVymazat
  3. K tataráku pšeničné pivo?

    OdpovědětVymazat
  4. Ono to začíná už ve škole: když učitelé na střední škole studentům a studentkám tykají, nelze očekávat, že se ti studenti budou chovat jako dospělí a že budou druhým lidem vykat. Když jsem na gymnasium nastoupil kdysi pradávno já, bylo vykání studentům naprosto samozřejmé, bez ohledu na věk vyučujícího.
    Na vojně jsme si museli vykat i navzájem - vrstevníci.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  5. Za mě mi přijde nejhorší "slečinko" a "maminko". Při slečince se mi okamžitě vybaví Beruška s Ferdy mravence, nebo tlustá holčička v tutu sukni (necítím se být spojená ani s jedním tímto podobenstvím). "Maminko" člověk zažívá automaticky s dětmi a táhne se to od porodnice, přes pediatra až po školku. Tu mám zase spojenou s utahanou paní s mastným culíkem a rajskou na zástěře. Nakonec nevím, co je nejlepší - asi prostě paní, nebo slečna s příjmením, byť paní nejsem a slečna už tak trochu za zenitem...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maminka je nejkrásnější slovo, které znám.
      Milan

      Vymazat
    2. Ale od dítěte.

      Vymazat
    3. Mně přijde hrozný "paní inženýrko". A nejhorší to bylo v porodnici po porodu, když jsem u toho ležela na zádech s pokrčenýmna kolenama od pasu dolů nahá a pokorně krvácejíc do rozbalené vložky pod sebou čekala, až mě pan doktor při vizitě zhlédne...
      Všem říkal u postele "dobrý den, maminko", nade mnou stanul a pravil "Všechno v pořádku, paní inženýrko?" - tak jsem řekla, že ne, že proč já nejsem maminka.

      Od té doby vždycky, když mi tak někdo řekne, jako bych zas ležela na zádech s pokrčenýma kolenama...

      Vymazat
    4. Ty jo, ale to je hrozná představa, když si uvědomím, jak dlouho jsem studovala na tu magistru:D

      Vymazat
    5. Minimálně o rok dýl než já na tu inžinýrku. ;-)

      Vymazat
  6. Liška: No nó, však už mám titul, tak můžu být paní:o)

    Mischka: Já si pořád myslím, že nejhorší je to “děvčátko”, protože je to nevychovaný. Když tě pustí v autobuse sednout, můžeš se naštvat, že vypadáš staře nebo těhotně, ale pokud v tom nebyla patrná ironie, svědčí to o vychování druhé strany. Anebo tě taky mohl pouštět, protože jsi žena. Splést si pohlaví taky není úplně známka nevychovanosti – pamatuju si, jak se mě na fakultě někdo zeptal, kde jsou záchody, a já nevěděla, jestli ho (byla to ona) odkázat na dámský nebo pánský. Oslovit ale někoho – navíc ve služnách – tímhle způsobem je známka despektu.

    Sejra: Tak že by proto?:o)

    Milan: Já jsem obecně i pro vykání v manželství!:o) Tykání mezi vrstevníky je další věc – nevím, proč si lidi myslí, že si budeme automaticky tykat, protože jsme přibližně stejně staří (což je u mě navíc dost zavádějící, že). Když mi v práci vyká o dvacet let starší šéfová, vždycky mě zarazí, když mi na cvičení tykne stejně stará ženská.

    psice: “Maminka” je kapitola sama o sobě. Já s tím žádnou takovou asociaci nemám, jenom by mě štvalo, že když já někoho oslovuju “paní doktorko” nebo “paní učitelko”, tak proč ony mě “maminko” a ne “paní inženýrko/magistro”, “paní X.”

    OdpovědětVymazat
  7. zkusit to teen porno je zajímavý nápad, ty herečky co to dělají, málokdy vypadají jako děvčátka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na castingu mi řekli, že tělo a ksicht dobrý, ale musím ještě zapracovat na tom cynickém výrazu:o(

      Vymazat
    2. Máš ho moc, nebo málo?

      Vymazat
    3. jestli málo, tak můžeš začít v roli kolegyňky

      Vymazat
    4. Když mi navlíkli kostým kolegyňky, vypadala jsem, jak kdybych ukradla máminy hadry, takže mi nabídly roli nevlastní dcery v trojce, a to jsem odmítla.

      Vymazat
    5. ...a jestli moc, dá se to vkusně zamaskovat lízátkem... ;-)

      Vymazat
  8. Já nevím, jestli kvůli kombinaci pšeničné pivo a tatarák ti někdo bude působit taková příkoří, ale zaujala mě ta kombinace - pšeničný (pokud bylo dobrý a poctivý) je výrazně aromatické, nasládlé, s ovocnými tóny. k tataráku si představuji spíš ležák, více chmelený, dlouhá hořkost.
    Ale proti gustu....! Viděl sem čuně, zapíjející luxusní tatarák colou a to sem vydýchával fakt obtížně...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když já jak někde vidim pšeničný, tak se neznám. To je mi pak fuk, jaká je k tomu příloha.

      Vymazat
  9. Já Tě naprosto chápu. To bych snad požadovala slevu za to děvčátko. Děvčátko mi přijde mimo i pro dítě, co jde nakupovat. Jednou je to zákazník, tak se nějak musím chovat. Když jdou moji velkoměstští synovci s vybraným vkusem (7,5 a 3,5 roku) do oblíbené kavárny na creme brulée, tak se sami chovají slušně jako v kavárně a číšník k nim taky. :-) Koneckonců štamgast je štamgast.

    Jsem taky vykací typ. Je to taková hezká věc, i mezi partnery. Občas vykání pro zpestření používám. :-)

    Ale jinak tenhle svět není pro malý, ani když už po Tobě nechtějí občanku.

    Kdybys měla cestu do Opavy, tak bacha na hotel Stadion. Je moc pěknej a má milou obsluhu, ale je navržen pro basketbalisty, což mi došlo, až když jsem si nedokázala ani pověsit kabát, nebo sundat sprchu z držáku. :-) Jedinou výhodou byla velikost postele. V normální 90x200 by se baskeťák asi nevyspal, tak jsem se mohla roztahovat na jednolůžku hodným obra Koloděje. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V jedné mé bývalé práci jsem si už na pohovoru nezvládla pověsit kabát, protože jsem nedosáhla na věšák. Když jsem tam nastoupila, zjistila jsem, že v žádné kanceláři v budově to není lepší, protože ji vybavovala kolegyně, která měla metr osmdesát pět:o)

      Je to ale složitý i se členy vlastní domácnosti. Například vysvětlit, že z kuchyňské linky se používají pouze spodní dvě poličky a z té druhé jenom přední část.

      Vymazat
  10. Rýsuje se zajímavý lingvistický problém, v Praze by podle mě nikdo nikoho neoslovil "děvčátko" v jednotném čísle. "Děvčátka" v množném ano, i když spíš výjimečně (hodně infantilní servírka nebo osmdesátiletá dáma děkující dvacetiletým, že jí uvolnily místo), děvčata dost běžně (familierní obsluha restaurace). Ale "děvčátko" by podle mě většina mluvčích vnímala jako krajně zastaralé. Což nás přivádí k problému, že v češtině je vůbec problém někoho, jehož jméno neznáme, oslovit v jednotném čísle, a ženu zvlášť.

    OdpovědětVymazat