A vracejte nám ty podšálky!

Některé dny začínají hůř než jiné. A lépe končí.

Když jsem se zorientovala na jedné široké třídě v San Cristóbalu, rozhodla jsem se rozšířit pole působnosti dále po Chiapas a zabookovala si výlet k vodopádům El Chiflón a k jezerům Lagos de Montebello. Po ranní studené sprše jsem pochopila, že jsem se zase tak dobře ještě nezorientovala. Po cestě k autobusu jsem měla v úmyslu stavit se v kavárně, kde mi první den zachránilo život dvojité preso. Měla jsem zafixováno, že La Colombianu jsem viděla otevřenou už po osmé, přestože většina podniků otvírá v devět. Buď byla zavřená, nebo jsem ji na té široké, kilometr dlouhé třídě prostě minula. Skončila jsem v kavárně, kde na mě dýchla typická mexická pohostinnost, jejímž vrcholem je odpovědět na pozdrav. Na půl huby.

Dále jsem se vracela pro mobil, o kterém jsem byla přesvědčena, že jsem ho nechala v hotelu. Na hotelu jsem ho našla. V podšívce tašky, kterou jsem měla celou dobu s sebou. Stejně jako jsem tam našla deset balzámů na rty, pět propisek, šestery žvýkačky, dvoje kapesníky, ibalgin prošlý v roce 2010 a další věci, o kterých nechci vědět, co jsou. To je to moje lpění na materiálních věcech.

V camionetě naplno vyřvávala tradiční mexická hudba, takže mě ani nemuselo mrzet, že nemám nabitou mp3. Mimochodem, zásuvky jsou další věc, kterou jsem na Mexiku milovala. S adaptérem se většina kabelů po chvilce uvolní, takže si myslíte, že nabíjíte, ale nabíjíte tak půl minuty. Fén jsem naposledy vytáhla v Pueble, protože k jeho použití bych potřebovala třetí ruku, která by udržela adaptér v zásuvce.

Další udržení se týkalo moči, protože jsem v camionetě potřebovala na záchod. V camionetě, která sebou třese, i když stojí. A co teprve, když přejíždí přes takzvané reductory, jinak taky „zonas de topes“. To je to, co u nás máme například na parkovištích v supermarketech. V Mexiku to mají hlavně na vesnicích a na jednu jich připadá cca sto. Vlastně někdy se reductor objeví i uprostřed kukuřičného pole. Zdejší reduktory jsou koncipované tak, že auto nebo autobus před ním musí skoro zastavit, a při přejetí vás to báječně nadhodí. A takhle s plným močovým měchýřem jedete třeba tři hodiny. Mexičanům by měl někdo představit systém přechodů pro chodce. (Které se tu skoro nevyskytují, ale i kdyby ano, Mexičani by je stejně asi nepoužívali. Občas dopravu řídí policista, ale vesměs neexistují žádná pravidla, takže přecházím, když přecházejí ostatní.)

Cestou jsme od průvodce dostali lákavý tip na výlet do indiánské vesnice, kde žijí lidé, kteří byli vypovězeni ze San Juan Chamula, protože přestoupili k protestanství. Skutečně se tam pořádají výlety s návštěvou tamějších rodin, ve kterých se jí a „pozorují“ se jejich zvyky. Ale myslím, že v Creepy Village mi to stačilo. Navíc nebudu jezdit pozorovat lidi jak opičky v zoo, stačí, že to dělají oni mně.

Jako celou dobu v El Chiflónu. V autobuse si mě oblíbila rodina Mexičanů, která se se mnou chtěla fotit u každého potůčku a vodopádu. Stejně jako děti v zoo nezajímá, čím se zvíře živí, odkud pochází a jak se rozmnožuje, ale chtějí s ním mít fotku, protože je roztomilé, Mexičani neměli zájem o informaci, kde leží Česká republika nebo kolik má obyvatel (ale to rozmnožování by je možná zajímalo), ale potřebovali se mnou mít fotku. Z kaskád jsem sešla dolů radši o hodinu dřív, abych se mohla v klidu, nikým nepozorována najíst. Dala jsem si coctel de fruta, ve kterém byla okurka. Nabídli mi, že mi to posypou chilli.

Jistá mexická rodina má ve fotoalbu několik fotek tohoto vodopádu. Se mnou.

Že tentokrát organizovaná cesta nebyl dobrý nápad, mi trvalo pochopit asi dvě hodiny a neměl to na svědomí plný močový měchýř ani prostředí, ve kterém jsem ho vyprázdnila. (Naštěstí se mi močové cesty neuzavřely stejně jako tenkrát v kulturním domě v Creepy Village.) 

Voda na splachování

Kdybych potřebovala dopravu s informacemi, které si zjistím v každé brožuře zdarma, mohla jsem si tam levněji zajet autobusem. Vrátilo mě to do dětství a časů organizovaných školních výletů do Babiččina údolí: „Kdo tady ve dvě nebude, toho tady necháme.“ „Kdo přijde mokrý, toho do autobusu nevezmeme.“ „A vracejte nám ty podšálky!“ Na druhou stranu se ale nemůžu úplně tak divit, když v ty dvě u camionety skutečně čekali jenom dva Slovinci a já. Za styl, jaký s námi mluvil řidič a „průvodce“ bych si doma nechala vrátit peníze. Jediným, komu to ale zřejmě vadilo, jsme byli my tři z Evropy. 

I kdybych odhlédla od formy, protože ukočírovat bandu dospělých Mexičanů je asi stejný výkon jako ukočírovat výlet žáků zvláštní školy, pořád zůstává obsah. Respektive právě nezůstává. Zastavili jsme u jezera na jídlo. Průvodce nám laskavě sdělil, co za potravu se tam dá obstarat. Bez vysvětlení pro Evropany, taky proč, když dva z nich stejně nerozumí španělsky (a anglicky mluvícím průvodcem jsem se setkala jednou). Což se rovná přibližně tomu, jako kdybych vzala bandu Mexičanů, od každého inkasovala pět stovek, vysadila je na Václaváku a řekla: „Tak, tady si můžete dát svíčkovou nebo guláš s knedlíkem, pokud chcete něco menšího, objednejte si utopence, smažené tvarůžky nebo nakládaný hermelín. Nějaké otázky?“

Dala jsem si tortillu s vepřovým masem. Poprvé jsem byla ráda, že mám to očkování proti žloutence. Ale hlad je hlad.

S dvouhodinovým zpožděním jsme dorazili zpátky do San Cristóbalu. Na hotelu jsem si dala rychlou horkou (spravili to!) sprchu a na půl desátou se v baru Praga sešla s bývalou spolužačkou z gympu Manuelou (neboť se španělsky učila na latinskoamerických telenovelách) a jejím kamarádem, Čechem žijícím v Mexiku. No a pak začala ta lepší část Mexika.