O té lepší části Mexika

Ježíš mě zachránit nemohl, ale Hells Angels ano.

Manuelina českého kamaráda žijícího v Mexico City si představte jako dva metry vysokého a přes sto kilo vážícího chlapa s plnovousem a  potetovanýma rukama jezdícího v obrovském Chevroletu, což jediné kazilo image člena Hells Angels, i když tričko a kšiltovku Harley Davidson Lukáš měl. Z baru jsme odcházeli v jednu (myslíme si, že Manuele obsluha připsala na účet jednoho Jagermaistera, protože pět jich určitě neměla!) a já jsem se rozhodla změnit plány a jet s nimi druhý den autem na vodopády Agua Azul, i když vody už jsem po předchozím dni měla celkem dost.

Najednou jsem se nemusela bát se někoho dívat o dvě vteřiny déle, aby nenásledovala nabídka kvalitního sexu, svatby a společného bydlení v Evropě, nikdo na mě nedorážel dotazem „A ty seš tady sama?“, nikdo si mě nechtěl fotit a i v restauracích se přístup personálu výrazně změní, když si člen motorkářského gangu objedná plynnou španělštinou (aspoň, že ke gangům a kartelům jakéhokoliv typu mají v Mexiku respekt). Jak poznamenal Lukáš u fotky, na které kouří doutník a z obrovského džípu mu z okna čouhají potetované pracky, ono není na škodu, když se Mexičani někoho bojí.  

Agua Azul je asi lepší navštívit mimo období dešťů, aby byla opravdu azul, jinak to asi není místo, kam chcete jet tři hodiny tam a tři zpátky po zonas de topes. 

Na druhou stranu, kdy se po týdnech bavíte česky a s Čechy, a popíjíte u toho celý den Coronu, a řidič vám navíc ochotně zastavuje na čůrání (jsme v Mexiku – lepší varianta než veřejný záchod je keř), tak je vám vlastně jedno, kde jste.

Původně jsem u Lukáše měla strávit poslední tři dny cesty. Pak mi navrhl, ať už si jenom sjedu na jih do Palenque, udělám si seznam, co chci vidět v okolí Mexico City, a přijedu k němu na celý týden. Mně stačily v Mexiku tři týdny, abych jeho půlku vyměnila za jeden den strávený ve společnosti spolužačky z gymplu, které jsem přezdívala růžovka, a jejího kamaráda, kterého jsem nikdy v životě neviděla, takže chápu, že po deseti letech v Mexiku se Lukáš ochotně odstěhoval na týden se psem na gauč, vzal si volno v práci a projížděl se mnou místa, kde byl předtím třicetkrát.

Když jsme se vrátili z Agua Azul, zjistila jsem, že někdo se domnívá, že vody pořád ještě nebylo dost. Našla jsem svůj pokoj odemčený, ale ne snad, že by v něm něco uklidili. Nebylo ani ustláno, pouze odnesli špinavý ručník, ale nedoplnili čistý. Osprchovala jsem se ve vlažné vodě. Kterou jsem našla nejen v koupelně, ale zjistila jsem, že začala z koupelny téct do pokoje, až k batohu, ve kterém jsem měla peníze a doklady. Takže jsem přes noc sušila čtyři tisíce pesos a pas, a i to urychlilo moje rozhodnutí odtáhnout do Palenque o den dřív a pak rovnou do Mexico City. Lukáš mi vzal krosnu, takže jsem si do svého Avengers batůžku zabalila jenom to nejnutnější a odjela. Šest hodin v autobuse a tentokrát žádná historka o mexických záchodech. Vystoupila jsem v Palenque na nádraží, nastoupila jsem do taxíku a udala adresu hotelu, který jsem si předem našla v průvodci. Taxík o sto metrů dál zastavil a s mým Avengers batůžkem mě vyhodil. Někdy bych si přála, aby se ten trip natáčel.

Podle mě je Palenque jednou z těch přeceňovaných turistických atrakcí, ale může to být i tím, že po tom, co jsem viděla Monte Albán nebo Cholulu, mi to přišlo jako další sbírka pyramid, paláců a chrámů v různých stupních rozkladu.

Prohlídka s průvodcem trvala pět hodin, já jsem areál prošla za tři včetně muzea, kde bych strávila i víc času, kdyby mě nepřemohl hlad. Průvodce hovořil o restauraci v blízkosti. Ta restaurace byl automat na kafe a chipsy. Blízkost automatu potvrzovala i zastávka, kde jsem s třiceti Mexičany čekala na autobus. Rozdrobené chipsy a obaly byly všude. 

Přiznávám, že nejkrásnější zážitek z Palenque byl hotel. Dala jsem si horkou sprchu, umyla jsem si vlasy, které jsem si vyfénovala fénem, který byl k dispozici, a připojila se k wi-fi, která fungovala i na pokoji. A někoho takového napadne vyjet na šest týdnů do Mexika s krosnou!

Z Palenque do Mexico City je to něco kolem devíti set kilometrů autobusem, takže 13 hodin cesty přes noc. Naštěstí normálním autobusem bez slepic a s fungujícím sklápěním sedadla a dokonce zastávkou na záchod, ale na tom nádraží jsem se stejně bála vylézt. Ovšem – jak už zmínila, v Mexiku sice mají i v chýší smart phone, ale nevím k čemu, když v půlce státu stejně není signál. S Lukášem jsme byli domluvení, že krátce před příjezdem do Mexico City mu napíšu a dojede pro mě na nádraží. Vzhledem k tomu, že většinu času z cesty z Palenque můj mobil pravděpodobně strávil pokoušením se najít signál, do Mexico City dorazil úplně vybitý. Výjimečně jsem na své poměry byla na tuto situaci nadprůměrně vybavená, tj. měla jsem u sebe nabíječku i adaptér a Lukášovo číslo jsem měla nejenom v mobilu, ale i na vizitce. Ani jedno mi k ničemu nebylo. Zásuvky v terminálu autobusového nádraží nefungovaly. Když jsem požádala několik prodavačů ve stáncích, jestli bych si k nim na pár minut mohla dát do zásuvky telefon, odpovědí bylo zakroucení hlavou. Zkusila jsem telefonní budku, u které jsem zjistila, že není na mince, ale jenom na telefonní kartu.  K mému překvapení mě asi druhý člověk, kterého jsem oslovila, nechal použít svůj telefon. To by ovšem volaný účastník nesměl být nedostupný.

Pokud strávíte větší část života v digitálním světě, kdy pokud se něco nepotvrdí smskou dle domluvy, tak to neplatí, tak když potom člověka, kterému jste se patnáct hodin neozvali, uvidíte na místě smluveného setkání, přijde vám to, jako že ten potetovaný harleyák rozrazil dveře nádraží, odhodil stranou okolostojící Mexičany, těm, co mi ve svém kiosku nenechali nabít telefon, ho rozkopal, a v autě mi podal sandwich a kafe k snídani a poznamenal, že zrovna neměl signál. Přičemž ty poslední dvě věci jsou pravda.

A dále to bude pokračovat jen v bodech, protože jsem přestala trávit večery sama po hotelích a čekáním na nádražích, takže jsem neměla čas na detailní popis každé polorozpadlé pyramidy a každého Mexičana, který se na mě křivě podíval, a přitom by chtěl vízum do Evropy. (Abych předešla poznámkám v komentářích, které se nabízejí, a dohadům vůbec, tak: gauč. Celou dobu. Ok?)

-          Poslední Manuelin večer v Mexiku před jejím odletem do Argentiny. Ve čtyři ráno měla vstávat na letadlo Argentiny. Spát jsme šly asi o půl třetí ráno potom, co jsme sjely na youtube půlku dílů Esmeraldy. Po vlastní zkušenosti z Mexika nabyly pojmy jako „usedlost Casa Grande“ nebo „vzpoura vesnických Indiánů“ úplně nových rozměrů. Detailně jsme především rozebraly, jak silná musela být láska Josého Armanda k Esmeraldě, když za ní byl ochoten jednou týdně jet z Mexico City do Chiapas po zonas de topes.

-          Pyramidy v Teotihuacánu. Konečně jsem viděla pyramidu, u které jsem nepotřebovala tolik fantazie. Musela jsem s ní vyfotit horalku.

-          Bydlení v druhé nejbohatší čtvrti v Mexiku vedle České ambasády. V blízkosti supermarket, kde vám zaparkují auto a kde seženete všechno od španělské šunky po Plzeň. Masarykův odkaz. Teda Mazarikův.

Jedinou vadou bylo, že voda se v mnoha bytech ohřívá pomocí solárních panelů. A když týden v kuse prší...

-          Jídlo. A pití. Můj první humr. Za šest stovek.

 Jednoho večera jsme se rozhodli, že bychom možná měli přejít na lehčí stravu. Asi tak další tři večery jsme mluvili o tom, že k večeři si uděláme salát. Den před mým odjezdem jsme si ho skutečně udělali. Přidali jsme do něj aspoň šunku a vajíčko.

-          Výlez do 2000 m. Respektive pokus o výlez. Tlusté Mexičanky vedle mě hekaly a stěžovaly si na selhání dolních končetin, ale na rozdíl ode mě mohly dýchat! Okysličování to vzdalo přibližně v půlce kopce. Viděli jsme aspoň nosála, jenž byl pro Mexičany zásadně opička nebo tchoř.

-          Moctezumova pomsta. Pravděpodobně za to, jak jsem se vyjadřovala o Mexičanech. Mám své tipy na ty z vás, kteří od začátku čekáte, kdy napíšu, že jsem se konečně posrala. Doporučuji tento článek. Má výdrž byla tedy přibližně 22 dní. Potvrzuji, že Moctezumova pomsta je proti jakékoliv evropské defenzivě naprosto rezistentní. Na rozdíl od kolegyně jsem ale nešla shánět černý čaj (škoda, evidentně to taky mohlo to mít vlastní post), ale šla jsem na toho humra s tím, že na dietu bude dost času doma.

14. srpna 2012 jsem si na letišti dala poslední Coronu a noc na 15. se na letadlovém záchodě společnosti Iberia naučila bezpečnostní pokyny ve třech jazycích. A rozhodla se, že až si v Madridu u Josého dám kuřecí alitas, začnu s dietou. Mohla jsem začít dřív, protože když jsem strávila hodinu v metru, našla jsem na dveřích El Zarzalu oznámení o dovolené. Dieta se ale musela opět odložit, protože administrativní chybou při odbavení v Mexiku mě v letu do Prahy posadili do business class. Připravena doma už opravdu začít s dietou, jsem tam našla vepřo-knedlo-zelo. Co nezvládlo černé uhlí, zvládla česká kuchyně do tří dnů.

A já jsem  to po tři a půl letech konečně dopsala.