Konec mexické jízdy

Na závěr by to chtělo cosi jako kulturně-antropologickou sondu do duše Mexičana a duše mé, aby to nevypadalo, že jsem se v Mexiku jenom sprchovala studenou vodou, stěžovala si na cizí vlasy v odpadu, záchody v autobusech i všude jinde a pak dostala průjem. Takže tedy něco jako resumé.

Postřeh první a nejzásadnější, který mi byl jasný pár hodin po příjezdu do Mexika. Založením asociál, nejsem schopna při cestování navázat kontakty trvání delšího než je takový úprk z CreepyVillage s Jelenou. Jsem schopna small talku u snídaně na hostelu, ale nikdy se nedostanu k levelu „Tak pojeď s náma, strávíme spolu zbytek cesty a pak tě pozveme na naši svatbu“. Velkou část cestování pro mě tvoří fakt, že ho můžu s někým sdílet. Takže na otázku, proč jsem odjela sama do Mexika, můžu odpovědět pouze „Zdálo se mi to jako dobrý nápad“.

Druhý postřeh je, že neschopnost seznámit se je možná daná tím, že ve skutečnosti nemám ráda lidi a nechci jim pomáhat, takže i na další otázku, proč jsem se rozhodla odjet jako dobrovolník do Creepy Village a přitom si myslela, že se tam seznámím s někým, s kým pak procestuju půl Mexika, je „Zdálo se mi to jako dobrý nápad“. Nevím, jak podobné projekty fungují v Africe nebo skutečně rozvojových zemích (mezi které Mexiko neřadím), ale jejich zásadní problém v Mexiku je ten, že Mexičani žádnou pomoc nepotřebují. Ve vesnici jako Creepy Village je dost nezaměstnaných mužů a dost žen v domácnosti, kteří by mohli jít chodník před kostelem vyplet sami. Existují však agentury, které za to, že tam naženou pár Evropanů a Asiatů a nechají je vyfotit do místních novin, dostanu slušně zaplaceno, což je podáváno jako poplatek za ubytování a stravu. Na tom zřejmě v každém státě participuje agentura podobná té české, která vás za mírný poplatek nechá absolvovat povinný „adaptační kurz“, na kterém slovo Mexiko padne jednou a to při představování, v rámci kterého sdělíte, kam pojedete, a jinak si prohlížíte fotky z Ugandy a k večeři dostanete pohankové rizoto a od batikovaných lidí radu, ať máte otevřenou mysl i srdíčka. Následně vás několik let budou spamovat e-maily vybízejícími k ještě většímu otevření srdíčka a peněženky při další pomoci lidem, kteří ji nepotřebují, anebo alespoň k účasti na přesvědčování jiných lidí na různých workshopech, na kterých máte pohovořit o svých pozitivních zkušenostech. Při třetím e-mailu jsem byla vážně nalomená, že na jeden takový pojedu s powerpointovou prezentací s donem Franciscem v hlavní roli.

Takže k tomu otvírání mysli, srdce a obzorů. Když se mě Lukáš zeptal, co říkám na Mexiko, nenechal mě doříct ani obligátní větu „Možná jsem narazila jenom na špatný lidi…“ – „Ne, nenarazila.“ Prakticky mi potvrdil všechny závěry, které jsem si o Mexiku za tři týdny udělala. Mexičani sice na turistech vydělávají, ale rádi je nemají. Jsou schopní projevit jakousi ochotu, pokud se jedná u mexického turistu. Nesmí ale být z hlavního města. Hlavně problém je, když se jejich vztah k turistům spojí s jejich nedostatkem slušného vychování, respektive toho, co si pod tímhle pojmem představujeme v Evropě. V Palenque jsem byla v restauraci na obědě. Vedle toho, že jsem deset minut čekala i na jídelní lístek, jsem pak dalších minimálně deset minut čekala na účet. Všechny stoly byly obsazené a venku postávala pětičlenná rodina včetně paní na vozíčku (ta nepostávala). Byli se ptát číšníka, který jim slíbil, že jim najde stůl. Celý můj proces placení, který mohl být hotový během tří minut, trval nejmíň patnáct a oni celou dobu trpělivě čekali před restaurací, přestože naproti byla jiná, kde bylo volno (a kde mimochodem taky líp vařili). Ale evidentně byli na takový přístup zvyklí, stejně jako jsou na zájezdu zvyklí, že se s nimi jedná jako s žáky pomocné školy a průvodce jim skoro oznamuje, že se mají jít vyčůrat

.

Do Mexika sice můžete přijet bez předsudků a s otevřenou myslí, ale tu vám svými předsudky a svým interním rasismem brzy zavřou sami Mexičané. Všichni jsou sice potomci Indiánů, ale původní obyvatelstvo je přitom považováno za občany tak třetí kategorie. Čím bělejší, tím lepší. Smutným příkladem byl David z Veracruzu, který kvůli svatbě sestřenice nechtěl chodit na pláž, aby se neopálil, a jeho snem bylo „casarme con una chica güera como tú“ („oženit se s bílou holkou jako seš ty“).

Intelektuálové mohou na tomto místě zabrousit k dílu Carlose Fuentese a Octavia Paze a konceptu „los hijos de La Chingada“, potomkům indiánské matky znásilněné Španěly. Národ, který si krvavě vybojoval nezávislost, není hrdý na část svých kořenů a místo toho si víc cení té, se kterou o tu nezávislost bojoval. Ostatní přeskočí na následující odstavec o mexickém ideálu krásy.

Carle a Irene jsem se zmínila o průvodkyni, kterou jsem považovala za hezkou. Byla štíhlá (podle billboardů trpí 7/10 Mexičanů nadváhou, podle mě tak 9/10), s velkýma tmavýma očima, indiánským nosem a dlouhými hustými vlasy. Holky prohlásily, že rozhodně hezká nebyla. Když jsem se zeptala, jakou ženu tedy považují za hezkou, bez zaváhání mi sdělily, že „mujeres blancas – como tú“ – „bílý, jako seš ty.“ Takže přesně ty, co se tady normálně na ulici nevyskytují. Ty krasavice z telenovel jsou vesměs Židovky nebo Libanonky, popřípadě herečky, které mají minimálně prarodiče z Evropy. Pokud se v televizi objeví průměrná Mexičanka, hraje služku nebo vesničanku.

Podobně jako za ideál přijali ten původně cizí prvek ve své kultuře, takže čím bělejší, tím lepší, tak i co se náboženství týče, jsou katoličtější než papež. Aspoň co do vnějších projevů víry. Na každém rohu je Panna Marie ověšená neony, všude shromažďují různé relikvie a kromě neonu mají ve směrnicích pro vyobrazování Krista heslo „čím víc krve, tím víc svatý“ plus nejlépe přidat opelichanou paruku. Carla i Irene se pak před takovým obrazem pokřižují a zašeptají „precioso“, zatímco já přemýšlím, jestli už bude přes čáru vyfotit si to do sbírky kuriozit. Dalším koníčkem je hledat podobu svatých v dílech přírody i dílech lidských. To se tak v puklinách ve skále najde hlava Krista, oznámí se to a pak se vybírá dvacet pesos, že vás tam vezmou loďkou a můžete tam položit kytku. Trochu Mexičany podezřívám, že kdy si dojdou na velkou, šťourají se v tom klacíkem a hledají jezulátko. Co kdyby náhodou šlo z latríny udělat poutní místo. Vezmu-li v úvahu, jakým způsobem probíhala christianizace v rámci kolonizace Latinské Ameriky, posílám velkou poklonu PR oddělení do Vatikánu.   

To mezi žebříkem a plaketou je Kristus.

Mexičani, i ti vzdělanější, mají obvykle dost zkreslený pohled na to, co existuje mimo Mexiko. Nebudu počítat dotaz Davidovy babičky, jestli je Evropa někde ve Spojených státech, ale i z Carly nebo Irene padala prohlášení jako „Ale u vás v Československu je hodně chudých lidí, že?“ Tomu jsem se musela zasmát především po tom, co jsem v Chiapas rozdala pár set pesos žebrajícím indiánským dětem. Neméně vtipná byla návštěva muzea železnice v Pueble. V Mexiku se železnice kromě několika příměstských spojů přestala pro přepravu pasažérů používat po privatizaci někdy v 90. letech. Irene se mě s výrazem prozrazujícím, že musíme být sto let za opicemi, zeptala, jestli u nás vlaky ještě jezdí. A to ani neměla tu čest s Českými drahami.  

Velký rozdíl je ale vidět na Mexičanech, kteří někdy vytáhli zadek z Mexika, popřípadě v cizině žili. Mnoho z nich se vrátit nechce a to nejenom z ekonomických důvodů (Mexiko je levné a v době, kdy jsem tam byla, pro práci také mnohem nadějnější než Evropa). Najednou poznají, že pokud existují nějaká pravidla, která se respektují, věci fungují mnohem líp a efektivněji. Ale protože většině z nich tahle zkušenost chybí, tak ten obrovský potenciál, který tahle země má, nevyužijí a budou pořád chudí, zatímco šikovnější a méně líní Libanonci nebo další přistěhovalci bohatnou. Nechci dělat sociologicko-antropologické analýzy na základě měsíce stráveného v Mexiku a zkušenostech z druhé ruky do lidí, co tam prožili roky, ale zdá se mi, že mexické klima a přírodní podmínky právě prokázaly obyvatelům Mexika medvědí službu. Zatímco v Evropě (a čím víc na sever, tím spíš) se lidé naučili pravidlo, že když přes léto nepracuješ, v zimě pravděpodobně chcípneš, v zemi, kde se stačí vymočit na pole a vyroste tam kukuřice, jim tuhle schopnost evoluce jaksi upřela, takže i plat musí dostávat jednou ta týden a ne jednou za měsíc, protože nehledě na částku, do toho týdne by stejně byla pryč.

Za zmínku určitě stojí, že Mexičani jsou také výborní řidiči. Jak říká Lukáš, nejrychlejší dopravní prostředek, který by měli mít Mexičané povolený, je osel. Když si uvědomím, že v Mexiku neexistuje nic jako autoškola, chápu, proč s sebou každý řidič vozí růženec. Použití zpětného zrcátka a blinkrů je přežitek. Semafory jsou pouze orientační. Na silnici jsou ze dvou pruhů udělané tři, ale čára mezi nimi je taky jenom orientační. Zácpu vyřeší časté troubení. Na druhou stranu mají drahé, ale dobré dálnice, nicméně to zase kompenzují okresky se zonas de topes na jihu.

V Mexico City je důležité mít co největší auto.

Abych jenom neremcala, tak na druhou stranu by se Evropa mohla od Mexika učit, co se týče rodinných vztahů. Přestože hodně Mexičanů žije v zahraničí a nechce se vrátit, rodina, která zůstala, drží pohromadě. Neexistují tam například domovy důchodců. O staré lidi se postará rodina, a co jsem měla možnost vidět, není to vnímáno jako přítěž. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu i fakt, že v Mexiku má žena pořád více méně svou archetypální úlohu a po svatbě se živitelem rodiny stává muž a především – z jednoho platu se v Mexiku dá vyžít.

Z domu se nevyhazuje ani neoženěné a neprovdané potomstvo a příliš se z domu ani nechystá. Není to ale typické mamánkovství jako ve Španělsku, kde je hlavním důvodem, že čerstvý absolvent vysoké školy po sobě tak tak zvládne spláchnout (uznejme jim však i ceny bytů). Carla i Irene, obě pracující, si mohly dovolit vlastní byt, Irene ho dokonce měla, ale když se rozešla s přítelem, začala ho pronajímat, protože matka jí řekla, ať se vrátí zpátky domů. Pokud je někdo sám a nemá vlastní rodinu, bere se jako samozřejmost, že bude žít s tou původní.

Upřít se Mexičanům nedá ani to, že se jejich přístup změní, pokud nejste turista, ale přivede vás někdo z rodiny. Když jsem v Pueble přespávala u Irene, měla jsem z toho trochu strach, především z její matky, že to bude další mexická čarodějnice a já se budu bát dojít si i na záchod (což by mohlo vyřešit můj problém s Moctezumovou pomstou). Pět minut po příjezdu jsem dostala náramek a pletenou čepici a měla jsem se jako v hotelu včetně koupací čepice a pantoflí do koupelny.

Jestli bych do Mexika jela znova? Ne. Ani s někým. Ne proto, že mi vadí tamější lidi (a trvám si na tom, že moje zkušenost není náhoda – fakt, že Mexičani prostě nejsou příjemní lidé, musí vidět i ten nejsluníčkovatější dredař odkojený špaldovou moukou, jehož nejoblíbenějším jídlem je pohankové rizoto. Neutkvěl mi v paměti ani žádný ochotný a milý číšník nebo recepční a domnívám se, že pozitivní zkušenost s Carlou a Irene a Ireninou matkou je na čtyři týdny poněkud tristní bilance), ani proto, že jsem tam byla v roce 2012 a od té doby se v Mexiku bezpečnostní situace i podle Lukáše, který se mezitím vrátil do Čech, podstatně zhoršila (pro mě byl takový mezník, který jsem nejvíc registrovala, znásilnění Španělekv Acapulcu), ale protože, že si prostě nemyslím, že zrovna Mexiko by za tu cestu stálo. Lidi vás neokouzlí. Po téhle stránce se tam jednoduše nebudete cítit dobře a to přitom nemám žádnou přímo negativní zkušenost s nějakým obtěžováním nebo pokusem o okradení. Na druhou stranu si můžete být jistí, že Mexičané jsou k vám na rozdíl od Španělů, u kterých je pobídnutí, abyste jim určitě zavolali, až tam budete, ale opomenutí dát vám své telefonní číslo, běžnou součástí konverzace, naprosto upřímní a skutečně vás nemají rádi. A pak už je to podobné jako Čechů – pokud vůči vám nějaké pozitivní emoce projeví, tak jsou pravdivé.

Zajímá-li vás architektura, tak tu koloniální si stejně dobře můžete prohlédnout ve Španělsku. Ani ten sebehezčí, osmdesátý pátý kostel už se vám nechce fotit. Zajímá-li vás architektura  předkolumbovská, tak pokud vyloženě nejste mayský a aztécký fanoušek, stačí si jako první cíl cesty dát Teotihuacán a dál už nemusíte, protože jako jediný dostojí definici „impresionante“.

Nepochybně můžete do Mexika letět i za několika přírodními úkazy, které v Evropě nenajdete ((tím nemyslím záchody v Creepy Village), ale bavíte s někým, komu to nejvíc sluší na podpatkách.

Vzhledem k tomu, že jsem ten typ, co považuje za ideální způsob dovolené se jí projíst, ani v tomhle Mexiko úplně neobstojí. Za humry a další mořské plody tam sice v korunách platíte to, co v Evropě v eurech, ale to, co si dáte v české mexické restauraci se od toho, co ochutnáte v té mexické, zase tak výrazně neliší. I když v Čechách asi nedostanete tortillu jenom s chilli a s cibulí.

Ale taky si tu neužijete tu pravou kulturu stolování, kdy ke kuřeti dostanete plastovou lžíci, a ve fast foodu zjistíte, že fast se jmenuje proto, že maso musíte stihnout sníst dřív, než vám z přeplněného taco vypadne na zem.

Jsou pokrmy, které stojí za to vyzkoušet. Třeba něco tak jednoduchého jako je pozole, které tady seženete, protože tahle kukuřice tu prostě není. Pak jsou věci, kterým stojí za to se vyhnout. Například taková michelada - mix piva, chilli, limetkové šťávy a pálivé omáčky, například tabasca.

Michelada chutná stejně odporně, jako vypadá.

Kulturní šok nebyl tak velký, jak být mohl. Ale pokud skutečně fandíte poznávání kulturních rozdílů za hranicí řízku s rýží a chcete se otestovat, zda při procesu uzavírání mysli nepřijmete za svou myšlenku nadřazenosti evropské civilizace, kupte si tu letenku a doufejte, že cestou zpátky bude mít Iberia poloprázdné letadlo, abyste s tím průjmem nemuseli deset minut čekat před obsazeným záchodem.

Takže po třech a půl letech od návratu jsem dopsala svou cestu do Mexika. Následující tři roky se zde můžeme bavit tím, jak jsem v roce 2013 byla na Kubě a nejela jsem tam sama, ale radši jsem měla.