čtvrtek 10. března 2016

¡Viva la Revolución!

Report ze země téměř neomezených možností. 

Tradičně retrospektivně, protože téměř tři roky mi zabral report z Mexika, při čemž jsem za tu dobu stihla udělat dvoje státnice, napsat jednu diplomku, čtyřikrát se přestěhovat a třikrát změnit zaměstnání. Takže s trochou štěstí, než dopíšu report z Kuby, stihnu udělat jednu kariéru, vdát se, porodit a pořídit si třetí kočku.

Takže tedy Kuba 28.6. – 21.7. 2013.

Tradičně nesmí chybět téma záchodů a jídla. Dále hluboká socio-antropologická sonda nebo jak se správně tvoří ten přívlastek. A pak moment, kdy se to posralo. 

Do Mexika jsem odjela v podstatně náhodně. Neměla jsem k němu žádný vztah kromě toho, že v páté třídě jsem shlédla každý díl Esmeraldy a s kamarádkou Sockou jsme si řekly, že se jednou vdáme v Mexiku a navzájem si půjdeme za svědka. Zato na Kubu jsem chtěla jet asi od doby, co skončila Esmeralda, a na svítícím glóbusu, co jsem měla vedle postele, jsem si našla, že to je kousek od Mexika. Pak taky natočili Hříšný tanec 2, a to zrovna v době, kdy jsem pracovala v kině, takže dodnes mám doma plakát s Diegem Lunou, který jsem odcizila ze skladu. Poté jsem napsala svou fenomenální maturitní práci na téma srovnání Francovy a Castrovy diktatury, jejíž největší přínos spočíval v tom, že jsem o tom mohla půl roku blogovat.

Tentokrát výprava na Kubu nezačala myšlenkou „Zdá se mi jako dobrý nápad odjet sama na tři týdny do země, kde se používá dvojí měna, na dálnici jezdí povozy a standardním vybavením toalety rozhodně není prkýnko“, a proto jsem před koupí letenky sehnala někoho, kdo si ji koupí se mnou. Los jedno odpoledne, kdy jsme postávaly u společného sporáku, padl na tehdejší spolubydlící Motorolu, jejíž jedinou vadu jsem shledávala v tom, že chtěla vždy vytírat, když já jsem se sprchovala, a klepala mi na dveře, že potřebuje kýbl. Společně s Motorolou letenku zakoupila i její kamarádka Nokia, taktéž spolužačka, kterou jsem si ovšem z téměř šesti let studia úspěšně nepamatovala. S oběma jsme se shodly, že jsme dostatečně akční na to, abychom tři dny strávené na karibské pláži považovaly na maximum, hlavně proto, že na pláži se dá ležet i v Chorvatsku a cesta tam netrvá dvanáct hodin a nestojí dvacet tisíc, ale dostatečně málo akční na to, abychom navrhovaly, že se ožereme rumem a budeme přespávat pod kokosovou palmou.  

Poučena z Mexika, zabalila jsem si věci na tři týdny do kufru, nikoliv do krosny, rozloučila se v práci, kde jsem si třítýdenní dovolenou vyžádala už u pohovoru, a tradičně průvodce Lonely Planet po Kubě, který Motorola vypůjčila ve Vědecké knihovně, měla čas otevřít poté, co jsem zjistila, že Air France poskytuje víno v ceně letenky nejen k jídlu, ale během celého letu. Což bylo chvíli před přistáním.

Abych se během příštích přibližně dvou až tří let neopakovala, na začátek malá informační tabulka:
Na Kubě se používá dvojí měna. CUC – peso convertible, které používají především turisti a které dostanete, když si měníte eura nebo dolary (při čemž vyměnit si eura bylo výhodnější). V tu dobu byl 1 CUC přibližně 1 USD. Druhá měna je peso nacional, ke kterému se sice turista taky dostane, ale už si za něj nic moc kupovat nechce.

Takové řeznictví uprostřed sídliště.


Průměrný plat je na Kubě cca 500 CZK. Ceny v CUC se pohybují přibližně na úrovni těch našich, při čemž ubytování v casas particulares vyjde levněji než u nás v penzionech (ceny se pohybovaly mezi 15 (v Trinidadu) až 35 – 40 CUC (ve Varaderu a v Havaně) za pokoj/noc) a kvalita je stejná, v některých případech vyšší. No a v některých o něco nižší, protože v Čechách nežije tolik švábů a máme tady Ikeu. Na Kubě sice existují hotely, ale kromě letovisek ve Varaderu najdete asi tolik důvodů, proč se tam ubytovat, jako proč si koupit maso za peso nacional nebo odjet do Mexika jako dobrovolník.

Když Castro trochu povolil uzdy soukromému podnikání, Kubánci, kteří si to mohli dovolit, tj. měli nějaké prostory, začali pokoje nebo část domů pronajímat turistům. Nemám představu, jak casas vypadaly v rozjezdech, nicméně za nás, přestože někdy bylo vybavení trochu provizorní (takové to dvacetileté provizorium), bylo ve všech uklizeno (jednou jsme se stěhovaly, protože jsme měly v koupelně švába, a proč žít se švábem, když víte, že i na Kubě to jde bez něj), každé mělo slušnou koupelnu (ani jednou se nestalo, že by netekla teplá voda – pokud ano, bylo to proto, že jsme ji blbě pouštěly) a klimatizace byla samozřejmostí. Že to bylo jako spát vedle trati, je věc druhá. A pokud něco nefungovalo, náprava byla zajištěna ihned.

K ubytování bylo možné připlatit si za jídlo, obvykle za snídani a večeři, při čemž ta snídaně je doporučena, protože na Kubě nefungují kavárny, kam byste se ráno zašli najíst. K snídani jsou vždycky vajíčka. Když máte štěstí, tak na margarínu, když ne, tak na oleji. Po týdnu hezky poprosíte, jestli je nemůžou radši uvařit. K tomu ovoce a džus, obvykle mangový. Vím, že něco jako čerstvý mangový džus každé ráno zní hodně cool a kdejakému hipsterovi by se z té představy nadšením opotily brýle bez dioptrií, ale jenom zhruba první týden. Kafe je někdy dobrý a někdy vám ho uvaří asi s vodou, ve který předtím vařili párky. Snídaně stojí 3 – 4,5 CUC.

Večeře v casas je obvykle něco, za co stojí ráno vstát z postele a jet po místní komunikaci padesát kilometrů tři hodiny. Dvě porce zasytí tři ženy vážící do 60 kg. Holky se dokonce pokusily navrhnout, že by nám stačila jedna večeře dohromady, ale to by na mě zbylo jen pět krevet a třetina langusty, takže to zase ne. Večeře stojí přibližně 7 – 10 CUC.

Co mi na Kubě chybělo, byla možnost nakoupit si jídlo k vyplnění času mezi snídaní a večeří. Obvykle se tomuto jídlu sice říká oběd, ale na ten není ve 38°C stupních ve stínu vždy prostor. Koupit si můžete pizzu ve stánku, ale nejde pořídit si svačinu z obchodu. Pečivo jsem v obchodech neviděla, vždycky v nich ale bylo dost špaget a kečupu, občas se nám podařilo získat podpultové zboží typu olivy nebo Pringles. Někdy bylo podpultové zboží balená voda, ale rum byl vždycky. A vždycky bylo taky pivo, co se dalo pít, protože se o učili vařit od československých sládků.

Hodně lidí se mě ptalo, jestli – když jsem si půjčily auto – jsme jako jezdily v tom americkým veteránu. Tak jako ne. V půjčovnách mají normální auta a týden jsem byla přesvědčená, že nás sleduje modrá Kia, než jsem zjistila, že modrou Kiu půjčuje jedna asi ze tří oficiálních půjčoven, které na Kubě jsou.
Jinak tam ty veterány fakt jezdí.



A teď už bych měla skončit, než zjistím, že to vlastně jde sepsat do jednoho spotu.

3 komentáře:

  1. Ještě nebyla žádná záchodová příhoda, takže máš minimálně téma na jeden příspěvěk:-)

    OdpovědětVymazat
  2. No a dal se ten veterán v nějaký půjčovně vypůjčit, nebo ne?

    OdpovědětVymazat
  3. Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde miliony klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Obchod odkudkoli - Váš čas je peníze. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat