Che Guevarovo tajemné mojito

Jelikož jsme zjistily příliš pozdě, že Air France má v ceně letenky i všechna další vína po jídle, v Havaně jsme přistály střízlivé.

Prvních několik dní jsme bydlely u Heleny, Češky, která se na Kubu provdala v roce 63, svého manžela poznala jako nadšeného revolucionáře v Praze, načež ho nadšení po návratu na Kubu přešlo, ale Helena už tam zůstala. Jak jsem zjistila později, Helena je mezi českými turisty profláklá, takže nebyla úplně náhoda, že jsme u ní potkaly další dva Čechy, manželský pár, který byl na Kubě na svatební cestě, a na pár dní se k nám připojil.

Z letiště nás vezl Helenin vnuk a hned v autě jsme narazily na první ideologický problém, když se nás zeptal: „A učíte se o nějakých kubánských spisovatelích?“

„Hmmm…,“ nenapadá nás žádný, který by na Kubě nebyl zakázaný.

„José Martí,“ zachraňuje to nakonec duchapřítomně Motorola.

Druhý den v Havaně jsem si ověřila jisté paralely s Mexikem:

Zaprvé: Záchody. Naučila jsem se čůrat pouze ráno a večer na ubytování. Zbytek jsem se vždy pokusila vypotit. V tomto ohledu jsem musela Mexiku připsat plusový bod, neboť když se tam restaurace tvářila slušně, vypadaly slušně i záchody. Na Kubě toto pravidlo neplatilo. WC tam – kromě casas particulares – nikdy nedisponují toaletním papírem, zřídkakdy prkýnkem a občas ani dveřmi.  

Zadruhé: „piripos“. To znamená ty kecy, kterými latinos obšťastňují cokoliv, co nevypadá jako Kubánka. Pomlaskávání a nabídky k sňatku obtěžovaly hlavně holky, já už jsem byla po Mexiku zřejmě imunní.

Zatřetí: „cambio“ – drobné. Nikdo nemá drobné na vrácení, ale já je asi mám někde vzít. „No hay cambio en Cuba?“ – „Na Kubě nemáte drobný?“ „Todos pagan con esto.“ – „Všichni platí tímhle.“ (myšleno dvacetipesovkou, takže asi pětistovkou).

Začtvrté: Tři bílé turistky se přece musí nechat okrást. V prvním baru, kam jsme zapadly v centru Havany, se nám pokusili naúčtovat 10% za „servicio“ jako 4 CUC. Ze 12. Naše pověst, že to spočítáme a ještě navíc uhádáme, se ale po Havaně zřejmě rozšířila, takže na další zážitek jsme si musely počkat do dalšího města.

O to víc mě pak překvapilo, když Heleně zavolali z autopůjčovny, že když si půjčíme auto až 1. července, což bylo původně v plánu, bude cena kvůli hlavní sezóně o 10 CUC na den vyšší, a jestli si ho nechceme půjčit o den dřív. Dostaly jsme automapy (mimochodem, Kubou vede jedna dálnice, která protíná ostrov od východu na západ, a mimo ni bych se nepouštěla. Jako že jsme se pustily.).

Mexiko mi ovšem připomněly poctivě socialisticky nasrané prodavačky v havanském knihkupectví, ze kterého pochází i sešit, který je nyní základem pro rekonstrukci případu Kuba. Vybojovat jeden sešit, propisku a mapu bez toho, abychom měly přesnou sumu a prodavačky nám nemusely vracet na deset peso, bylo takové malé revoluční vítězství samo o sobě.  Nechybělo ani „madre mía“ pronesené při našem odchodu. (Zmínku o sešitu prosím zapamatovat, neboť ve finále bude hrát velkou roli.)

Do prvního kontaktu s kubánskou gastronomií jsem se dostala v zapadlé restauraci kousek od Heleny. Poprvé jsem ochutnala kubánské fazole, což je mimochodem něco, co vám přinesou takřka ke každému jídlu společně s rýží automaticky, ať už si objednáte cokoliv. I kdyby byly pravdivé historky, kterými nás zásobovali lidé, kteří byli na Kubě několik let zpátky, kterak budeme mít hlad a máme si přibalit konzervy, přísahám, že na kubánských fazolích bych dokázala přežít celé tři týdny a bylo by mi jedno, s kým sdílím lože.

Zklamáním naopak byly opakované pokusy dát si mojito. Rozpad Sovětského svazu negativně ovlivnil i základ kubánské kultury. Naše první pravé kubánské:

Divím, že tam s tou mátou nepřihodili i hlínu.

Nakonec jsme skončily u domácí cuba libre, při čemž nejtěžší ingrediencí k obstarání byla vždy limeta. A někdy lednice.

Po dospání časového posunu a pro mě podstatném zjištění, kde dostanu něco k jídlu, jsme se jely přesvědčit, že Revoluce ještě neskončila. Na doporučení jsme si koupily jízdenku do turistického autobusu, jehož existenci bych na Kubě neočekávala. Za pět peso to stojí, hlavně když pak máte jenom náladu projíždět se pořád dokola po Malecónu.

Ministerstvo nevím-už-čeho

Fotografie nazvaná "Florida: Sí o no?"

Zřejmě jediný obchoďák v Havaně.

Masér Yoandri

Někdy je ale blbý, že bus turístico buď nepřijede vůbec, nebo vám nezastaví. Ale to pro mě oproti Španělsku nebyl zase takový rozdíl.

Běžné autobusy jsme nezkoušely, když někam nešlo dojít pěšky, jely jsme taxíkem:

Jakožto žena se slabostí pro starší muže, podle některých až s náběhem na nekrofilii, jsem nemohla vynechat Necrópolis de Colón. Který zklamal – všechny hroby si byly podobné a nebožtíci neměli na pomnících fotky. Na druhou stranu tam ale bylo víc jízdních pruhů než na dálnici.

Tady asi pohřbili svobodu tisku.