Like me if you can

(And as much as you can)

Před lety, v éře bloguje.cz, jsem napsala adminovi, aby smazal Alienův kokon (asi vše, co z něj dnes zbývá). Stydím se za to dodnes. Alien byl sice bezpochyby debil, nicméně měl právo se jako debil projevovat. Než nás alien všechny zablokoval, užili jsme si na jeho blogu dost srandy. A s ním pak na našich, kdy s námi odmítal „ztrácet čas“, takže nás obvykle odbyl komentářem „Nečtu“, po kterém následovala analýza toho, co jsme napsali, průměrně o rozsahu pěti normostran. Chvíli to byla zábava, ale pak to začalo být poněkud monotematické, a já se šla věnovat něčemu jinému. 

Za zlaté blogové éry jsme napsali kontroverzní spot a čekali jsme, jak nás někdo v komentářích přijde utřít. Nebo jsme čekali na kontroverzní spoty našich vytipovaných bloggerů, abychom je mohli jít utřít. A říkali jsme tomu diskuze. Dneska se tomu říká flame nebo trolling.

Po blogové éře přišla éra facebooku a dalších sociálních sítí, z nichž používám jenom ten facebook. Místo diskuzí se teď lajkuje. Protože to tlačítko „dislike“ pořád ještě není. 

Kdo měl blog, tak si v diskuzích pod články musel umět obhájit svůj názor, argumentovat a uznat, když se spletl.  Na facebooku člověk musí umět lajkovat nebo radši mlčet. Pokud si někdo nezamknul blog nebo neměl moderovanou diskuzi, musel počítat s tím, že mu tam vleze nějaká kritika.

Pozoruju, jak se lidi, mezi které patří i mí vysokoškolsky vzdělaní spolužáci, zavírají do sociální bubliny, ve které se vzájemně lajkují. Obklopují se lidmi se stejnými názory a stejným smýšlením, od kterých nehrozí protiargumenty, na které by – ó hrůzo – museli hledat odpověď. Takoví se totiž eliminují buď rovnou vyhozením z přátel („Dělám čistku: pokud jste v poslední době sdíleli článek proti imigraci, nedivte se, že vám v následujících hodinách zmizím se zdi.“*) nebo se preventivně požádají, aby raději nekomentovali, pokud mají odlišný názor („Hateful comments will be deleted“ u článku o údajné homofobii v Británii). Posunula se i definice toho, co je to vlastně nenávistný, netolerantní nebo nevhodný komentář. Zatímco dřív se mazaly komentáře obsahující vulgarismy nebo výkřiky do tmy, jejichž účelem bylo pouze urazit oponenta, dneska definice zahrnuje vlastně cokoliv, co přesahuje názorovou škálu toho, který má práva na mazání komentářů.

Když pod článek o adopci dětí homosexuály napíšu, že souhlasím, že je lepší mít dva tatínky než být v děcáku, ale že si myslím, že ještě lepší je mít maminku a tatínka, tak jsem netolerantní homofob a s tímhle zkostnatělým myšlením se nemůžeme divit, že je naše společnost tam, kde je. Když pod článek o uprchlické krizi napíšu, že si myslím, že sociální politika Německa není správná, jsem netolerantní xenofob a měli by mě zavřít do stejné cely s Konvičkou.  

Na facebooku to vypadá, že každý má na všechno názor. Když se však se stejnými lidmi setkáte osobně, konverzace se pohybuje například v bezpečných vodách sexu, kde je ještě povolena názorová různorodost, i když i v tomto případě možná brzy dojde k tomu, že kdo to aspoň jednou nezkusil s osobou stejného pohlaví, je homofob („A jak můžeš vědět, že nejseš lesba, když jsi to nikdy nezkusila?“).

Podezírám z toho dva důvody. Zaprvé: Ani je nenapadne, že by se v jejich okolí mohl nacházet někdo s jiným názorem. Na facebooku to tak přece je, akorát nikdo ještě nevymyslel efektivní způsob, jak u piva nasdílet článek a pak si ho vzájemně olajkovat. Zadruhé: Vědí, že by se v jejich okolí mohl nacházet někdo s jiným názorem, jenže nikdo ještě nevymyslel efektivní způsob, jak u piva smazat jejich komentáře nebo jim předem oznámit, že pokud nesouhlasí, nemají se diskuze účastnit.

Jak už jsem zmínila, z větší části tvoří mé přátele na facebooku okruh bývalých spolužáků. Bývalých studentů nebo doktorandů humanitních oborů. Kdo jiný než oni by měl být otevřený diskuzi, mít připravené argumenty a hodně blbé názory umět setřít humorem? Ne. Veřejně se pochlubí, kolikrát nahlásili stránku IvČRN, a jak se konečně dobrá věc podařila.

Někde jsem četla, že údajně až 75% statusů na facebooku je ve skutečnosti určeno pouze jedné osobě. V ten slavný den, kdy Konvičku vyhostili z facebooku, jsem vybrala článek vymezující se proti, se kterým jsem souhlasila, a nasdílela ho. Čekala jsem, kdo z těch facebookových sdílečů dobra** se ozve jako první, minimálně proto, aby se mě zeptal, jestli snad sympatizuju s IvČRN. Článek okomentovali dva lidé, kteří víceméně sdílí na facebooku jenom kočky (jako já). Jeden z nich s omluvou, že nechce vyvolávat flame. Jejich komentáře byly olajkovány několika mými bývalými spolužáky a doktorandy humanitních oborů. Sdílený článek byl olajkován těmi, co šíří zprávy o tom, jak v Německu uprchlíci rituálně obětovali křesťanské novorozeně.

Tak mi to ale hlavně lajkněte, ok?

*na základě skutečné události

**dle mé definice ti, co jsou schopni s nadšením odkazovat ně něco takového. Mnoho z nich, pokud lajkne fotoalbum dobrovolníků, co odjeli pomáhat do uprchlických táborů na Balkán, má povznášející pocit srovnatelný s lidmi, co tam skutečně byli.