Šťastný mexický los

Číslo 17 a jiné

Jak se mi na cestěz Puebly od Veracruzu podařilo vyfasovat sedadlo s reklamou přes okýnko a na cestě z Oaxaky do Puerta sedadlo s chrápající Mexičankou, tak na dvanáctihodinovou cestu z Puerta do San Cristóbal de Las Casas se mi podařil šťastný los sedačky č. 17, která nešla sklopit. Mně. Chlapci přede mnou se to podařilo až k mým kolenům. Na pár hodin jsem ale v různých pozicích nakonec usnula.

                                 

Ubytování, které jsem si vybrala v Lonely Planet, mě přesvědčilo o tom, že prostě nejsem ten správný alternativní typ. Na rozdíl od toho chlápka, co do průvodce psal, že mu kurzy jógy v Posada Ganesha učarovaly natolik, že se rozhodl zůstat devět měsíců. V chatkách zápach zatuchliny jako v českých táborových chatkách, stejně deky jako v českých táborových chatkách a koupelna a záchod venku – sice v červenci, ale v 2 000 m nad mořem. V koupelně voda tekla jen ráno od sedmi do jedenácti. Osprchovala jsem se a rozhodla se zůstat jednu noc a potom se přestěhovat. Nakonec jsem si ale vzpomněla na dopisy z tábora: „Mamynko a tatinku přijeťte pro mě smrdí to tady a jídlo je hnusný“ a udělala jsem to hned.

Pravděpodobně tam ale všichni už dost dlouho cvičili jógu, protože oproti očekávání se nekonala scéna, ale kromě zálohy mi vrátili i 50 pesos ze zaplacené noci, aniž bych to navrhovala. Díky minulým zkušenostem jsem byla natolik pohnutá, že jsem v té zatuchlé chatce skoro chtěla zůstat, ale přece jenom jsem se přestěhovala do hostelu, jehož letáček mi strčili už na nádraží a já sebejistě tvrdila, že ubytování už mám.

Pokoj jsem si nejdřív svým zrakem Evropanky prohlédla. Evropanka bohužel není zvyklá kontrolovat i čistotu povlečení a odpad v koupelně. Poprvé od kláštera jsem použila spacák. První noc jsem byla po cestě tak unavená, že mi i cizí chlupy a fleky na prostěradle dovolily usnout. Druhou noc jsem trénovala spaní ve spacáku, aby mi z něj nečouhal ani vlas. Chlapcům tam měl někdo vysvětlit, že „limpio“, jak hlásali na letáčku, neznamená, že budou každý den zbytečně utírat zábradlí, ale že třeba vyberou z odpadu v koupelně vlasy a nakoupí povlečení bez fleků.

Kromě ubytování se mi ale v San Cristóbal de las Casas, v jedné z nejchudších oblastí v Mexiku, líbilo nejvíc. V nejchudší oblasti v Mexiku. Než došel soucit s indiány, především s dětmi, co prodávali šátky, pletená zvířátka a všelijaké cetky, a nahradila ho netrpělivost, že němůžu udělat krok bez toho, aby se mi do cesty nepletly natažené ruce. Indiáni v Chiapas, co se do San Cristóbalu stahovali ze „Cinturón de  Miseria“ („Pásu bídy“), byli chudí jinak než třeba vesničani v Creepy Village. Vesničani v Creepy Village chodili na záchod do kadibudky za barákem a koupali se ve stejné kádi na dvorku, kde myli nádobí a prali prádlo, ale na střeše měli satelit a za několik výplat si koupili iphone. V Creepy Village byla větší pravděpodobnost, že chytnete wifi, než že seženete papírové kapesníky.

A v Chiapas byli chudí už vůbec jinak než v Čechách. V Čechách víte, že ten notoricky známý bezdomovec, co chce „dvacet šet korun na polívku“ (když je ještě schopen artikulovat), bude mít kde přespat a dostane najíst – za předpokladu, že se dostaví střízlivý. V Chiapas víte, že ta holčička, co chce „cinco pesos para mi tortilla“ – „pět pesos na tortillu“ je chce opravdu proto, aby se najedla. Jen co děti umí chodit, naloží jim cetek, co unesou (protože děti samozřejmě prodají víc než dospělí), a ty pak chodí po městě a snaží se za nadsazené ceny udat, co můžou. Holčička, co se mi – zatímco jsem si na zahrádce dávala pivo – snažila prodat náramky a pletená zvířátka, tohle pravděpodobně bude dělat celý život, za chvíli k tomu bude na zádech nosit i vlastní dítě, jehož otec bude mezitím ležet ožralý v kukuřičném poli (ve městě potkáváte prodávat výhradně ženy a děti). Stejnou holčičku, které jsem ten večer nic nedala, jsem potkala i druhý den. Koupila jsem si od ní náramek v hodnotě asi čtyř pesos za dvacet. Za pět minut přišla znova a nabízela mi ho za deset s tím, že „no he vendido nada“ – „nic jsem neprodala.“

Jsou neodbytní a jsou všude. Ač to zní jako klišé, cítíte hlubokou vděčnost za to, že jste se narodili správně, a chvíli se stydíte za to, že se rozčilujete nad špínou v hostelu. Zároveň ale víte, že si nemůžete koupit všechna pletená zvířátka, ani dát každému dítěti deset pesos, a zároveň vás začíná popouzet, že byste měli cítit zodpovědnost za situaci indiánů v Mexiku, když pocházíte ze země, která – jak by řekli Pražáci – dokázali kolonizovat tak akorát Moravu a pak si vyhádali kousek Těšínska.

Dospělí obvykle odešli po „no, gracias“, ale děti využívají toho, že jsou děti. Pěkně vychcané děti – darwinismus v praxi. Holčička mi nabídla figurku za pět pesos. Když jsem vytáhla peněženku, řekla, že je za sto. Pak za padesát a skončily jsme na patnácti. Znají i triky z Evropy: „Napiš mi tady svoje jméno a odkud jsi… pro moji školu… a pak, jaký finanční dar jsi věnovala.“ S tímhle jsem se poprvé setkala v roce 2009 v Madridu – tam to byla pomoc pro hluchoněmé, akorát vám ještě mezitím vykradli kabelku.

Stěžovala jsem si, že Mexičani nepochopili princip kapitalismu. Ti, co vlastní jedny kalhoty a jedny boty a žijí v chýši, ho pochopili sakra dobře. Když jsem scházela z vyhlídky, na lavičce seděla matka s klukem, co na mě mával a usmíval se. Zeptala jsem se, jestli si ho můžu vyfotit. Odpověď byla „sí, pero por veinte pesos“ – „ jo, ale za dvacet pesos.“