Hledá se pátý důvod

Zn.: do pátku.


Nejen blog jeví značné známky toho, že narozdíl od voleb, zkouškové letos dorazilo předčasně (navíc zatímco všechny normální katedry mají jeden zápočtový týden, anglistika má dva.) Na podlaze v kuchyni jsou ještě lasagne od pátku a množství nevynesených plastů by rozplakalo nejednoho ekologa (ale prázdné flašky od vína jsem vrátit byla – a odnášela jsem si za ně jednu plnou zdarma).

Jelikož mě zmíněné zkouškové opět překvapilo jak silničáře sníh v prosinci, lámu katederní rekordy. Po úspěších na PC6 jsem na PC5 jako jedna osoba ze šesti nedokázala napsat formální dopis tak, aby měl dle oficiálních směrnic hodnocení "pozitivní efekt na čtenáře," takže se zřejmě budu muset zbavit svého negativního postoje k psaní takových sraček. Když mě doktorka potkala na chodbě, dokonce prohlásila, že asi nejsem "moc velká spisovatelka," což jí jednou vyvrátím románem z prostředí anglistiky o rozsahu Hledání ztraceného času, který bude katedrou přijat s nadšením, s jakým viktoriánská společnost přijala Neblahého Judu.
Což mi připomíná další rekord, kterým zajisté vstoupím do katederních dějin – to jest rychlostí, jakým mi bude vrácena má esej na britskou literaturou s RW (tedy rewrite), jen co si přečtou téma. Při psaní esejí je mým největší problém najít téma a udělat citace podle MLA (protože prostě nevim, kdo vymyslel jinou formu citací poznámek pod čarou, jinou formu citací zdrojů a proč to je ve španělštině jinak? Při psaní naší legendární seminárky v Madridu jsem LinG řekla, že to klidně napíšu celý sama, když mě zbaví břímě citací). Takže téma jsem našla, ale neuposlechla jsem rady poradit se o něm nejdříve s vyučujícím, protože tři dny před deadlinem mi to přišlo poněkud nevhodné, a myslím si, že mě s ním pošle do prdele.
Jinak téma zrovna na britskou literaturu 1 se mi hledalo opravdu těžko, neboť jsem na tomto semináři poprvé promluvila minulý týden, když jsme dělali Hardyho. Neboť do 18. století se asi próza nepsala, nebo co, a abych ilustrovala svůj vztah k poezii, tak musím zopakovat, že třeba
v tomhle nevidím nic jiného, než že Burns vyvoral myš a má z toho depku (já vím, že je to opakovaný vtip, ale když mně se to strašně líbí) a Austenová pro mě vedle Hemingwaye i nadále zůstává nutné zlo, které musí student anglistiky přetrpět, stejně jako student hispanistiky musí přežít Dona Quijota. A nasadit hned po Austenové Bronteovou má asi stejný efekt jako infikovat kardiaka prasečí chřipkou, takže na tenhle seminář jsem ani nešla. Navíc jsem, myslím, měla i kocovinu. Jo a vlastně i včera jsem byla aktivní! Když dlouho všichni mlčeli, pravila jsem: "She was the one who left him at the station." Schválně, jestli poznáte, co jsme brali.

Kdyby byl blog mým životním projektem (sorry, interní joke), skoro bych mohla napsat, že tyto řádky implikují, že jsem se asi našla... v lingvistice, voe! Kterou jsem ještě ve druháku okázale pohrdala. Zřejmě jsem zblbla, páč jsem objevila, že i ta délka samohlásek ve skotské angličtině má své kouzlo. (Dobře, kouzlo fonetiky a fonologie je mi i nadále částečně skryto, protože jsem dosud neabsolvovala seminář č. 2, neboť jsem doufala, že jednou ho třeba Mgr. Bez Vlasů bude mít i jindy než v pondělí v osm ráno. Nebude.) Ale než v eseji řešit, který z chlapů v románech Thomase Hardyho je největší kretén (Angel Clare), tak si víc užiju syntax s docentkou, jež se prý stala postrachem i mimo půdu naší univerzity – kdo od ní nikdy neslyšel "pokud nejste idiot, tak..." jako by angličtinu nikdy nestudoval. Nepopírám, že syntax je jediný předmět, kam chodím čtvrt hodiny před jeho začátkem, abych si sedla do "slepé skvrny," tedy tam, kam s nejmenší frekvencí směřuje své zákeřné otázky typu "Jak se tvoří otázka?" (protože opravdu jsou situace, kdy u ní v textu ani neurčíte, kde je konec věty) (ale jinak ono skoro začíná být jedno, kdy tam přijdu, protože ostatní tam chodí stále dřív – za chvíli to bude jak u mý praktický, která začíná ordinovat v osm, ale důchodci tam jsou už o půl sedmý, takže já bych musela vstát tak ve čtyři), ale vskutku jsem si ty debaty o prefencích přísudku při hledání toho pravého podmětu oblíbila – hlavně proto, že kdykoliv se na bytě otevřou skripta na syntax, otevře se i flaška, a jelikož Zrzka syntax opakuje a nemůže si dovolit znova vylítnout, děje se tak poměrně často. Včera, ač zasaženy předzápočtovým týdnem (jak jinak chcete říkat předposlednímu týdnu semestru, když v něm máte čtyři zápočty?), nepocítily jsme výčitky svědomí, když Balička cigaret přitáhla z doučování dva litry vína, protože kolem půlnoci jsme začaly hledat pět důvodů, proč je Mary podmět. A pořád nemáme ten pátý a v pátek píšem test! Takže kdybyste ho někdo někde viděli, tak dejte vědět...

No a taky na sobě začínám pozorovat podivné touhy jako například třeba zapsat si historickou mluvnici nebo dialektologii Latinské Ameriky. Což je vcelku děsivé, normální lidi si totiž zapisují American holidays s Alem (kterému měním přezdívku na Americký brouk... protože kdybyste ho viděli, jak na Christmas party předváděl mandelinku bramborovou...) nebo turismus Španělska.

Jo a jinak když jsem si minulý týden četla noviny, přistihla jsem se, že si v nich propiskou podtrhávám nejdůležitější informace. Ještěže ne zvýrazňovačem. Situace je vážná, nikoliv však kritická, protože když jsem v pátek odcházela ze syntaxe, potkala jsem docena Spinninga a on se na mě velmi zvláštně podíval. Jelikož jsem si v tu chvíli v duchu prozpěvovala "I'm Popeye the sailor man, I sleep with my granny and tickle her fanny," lekla jsem se, že to dělám nahlas. Ale Zrzka říkala, že prej ne.