A brand new attitude

So, girl, what you gonna do with your life?

Jako tohle není žádný bilancování, v podobné konstelaci bych tohle mohla napsat třeba v srpnu (když si stejně celej život pletu prosinec a srpen), ale aspoň to mezi tou předsilvestrovskou záplavou zapadne a přečte si to míň lidí, anebo se mi to naopak bude za rok líp hledat – protože vždycky v prosinci hledám, co jsem psala na konci minulýho roku, protože si to většinou nepamatuju, ale zpětně se mi náhodou stává, že se mi zdá, že jsem si odpověděla na otázky. Ale je možný, že to mám jenom vsugerovaný tím, že je to zpětně.

Nicméně jak se říká, že když něco dostaneš, musíš něco dát, tak mám jaksi pocit, že bych měla vykázat, co jsem dala za to, co jsem dostala (protože já dostávám celej život, i když podle toho, jak si furt stěžuju – a tenhle spot nebude výjimkou – to vypadá, že za to vůbec nejsem vděčná, ale náhodou... občas si to uvědomim!), anebo aspoň přednýst, co se chystám dát (na postupovým pohovoru na magistra se prý adeptů ptali, jaké bude téma jejich doktorské práce – na to bych ovšem měla asertivní odpověď, že je třeba se nejdříve zaměřit na krátkodobé cíle... jako třeba napsat diplomku). Mé krátkodobé životní cíle vypadají optimisticky asi jako státní rozpočet na příští rok, ale stejně je asi podepíšu.
No, každopádně já nevím, jestli úplně přesně chápu, jak to má být s tím dáváním – jestli to znamená, že mám dávat peníze na charitu, že mám dávat zoufalcům, co jim žádná jiná nedá, anebo jestli to znamená, že musím být hodná i na úplný kretény. Jako nejschůdnější možnost bych asi viděla tu charitu, pohybuju se totiž mezi akademiky, víte.
Tak jsem si řekla, že bych mohla začít třeba tím, že bych přestala jenom čekat, až zas něco dostanu. Takže bych tu jakože nastínila (to znamená, že nic neslibuju, ale přiznávám, že vím, co bych asi tak dělat měla... a asi i chtěla, jenže to souvisí moc s tím měla), jak bych si to asi představovala. Rozdělme si to na tři části:

1. Práce: Býti externím zaměstnancem firmy R. je hodně dobrý. Pohled na výplatní pásku mě naplňuje uspokojením a od příštího roku mě sice kvůli daním bude uspokojením naplňovat jednou za dva měsíce, zato ale taky dvakrát tolik. Navíc jsme si na sebe s těmi tumory už hezky zvykli (s marketingovými plány v powerpointu ještě ne, to bych zakázala!), akorát jsem teď nově "ponížila" od karcinomu prsu ke karcinomu žaludku (vlastně bych mohla hovořit i o pádu z výšky, když už jsem byla i u mozkových metastáz), ale znamená to v podstatě jenom to, že si musím odvyknout psát všude "pacientky" a "y" a zvyknout si, jak se píše slovo gastroesofageální a nemuset to furt hledat, ale imunohistochemii a in-situ hybridizaci jsem zvládla taky.
Na předvánoční ochutnávce vína, co organizovala máma, se mě Doktorka ptala, jestli bych v březnu nejela na kongres do Barcelony, že by ze mě udělala MUDr. (když už teď mi chodí dopisy pro Mgr. Kopřivu). Pochopila jsem z toho, že bych v hospodě přeložila doktorům jídelníček, nebo "zajistila program" (vybrala tu hospodu, kde jim přeložim jídelníček) a třeba bych i naživo viděla ty lidi, co už je skoro dva roky podepisuju pod newslettery. (No a blbej pocit bych z toho neměla, protože se mi taky občas dostane do ruky roční obrat firmy:o)). Tak ještě uvidím, ale vzhledem k tomu, že Doktorka skoro nepila, a když mi tenkrát nabídla tu práci, tak jsme byly obě na káry (zlatá tequila – problila jsem noc) a dopadlo to, tak bych to nepovažovala za úplně bezpředmětné.
(Mimochodem, už mám diář na rok 2010 s logem firmy R. Ještě bych chtěla propisku! No a možná taky flashku, protože McBealová měla ve Španělsku jednu od Xelody, protože kamarádka její babičky je primářkou onkologie v Mostě.)
Akorát si říkám, jestli by mi CV nemělo zdobit i něco jinýho než ta externí pozice. Navíc, pokud je šéfka pošle s dalším projektem, co vzniknul proto, že v Basileji měli přebytek papíru, do hajzlu, tak já si ze dne na den ani to pivo nekoupim a budu odkázaná na to, abych chodila vracet flašky po jinejch. Na druhou stranu ona teď dostane nový služební auto, tak ji tam snad udrží.
Problém nespočívá v otázce, co bych dělala – můžu překládat i přes agenturu a se španělštinou bych si našla místo v jazykovce. Problém je v otázce, kdy bych to dělala a za kolik bych to dělala. Je sice fakt, že občas nemám čtrnáct dní nutnost otevřít Word, jenže třeba 22. prosince je mail začínající slovy "...and this is one of the biggest updates we have ever produced!" skoro výsměch Vánoc do ksichtu. A samozřejmě se všechny velké kongresy konají, když já mám zkouškový, anebo se chystám odjet. A představa, že k tomu mám další překlady, nebo učím a to za třikrát míň, než dostávám teď... skoro bych řekla, že nasrat, ale to by bylo rouhání.
Nicméně Zrzka mi nedávno nabídla, jestli od novýho roku nechci doučovat angličtinu manželku jednoho jejího studenta. Za sto padesát korun na hodinu, což je ještě míň než bych měla v jazykovce, ale na druhou stranu si to chci zkusit, protože tu učitelskou rodinu nezapřu, ač finančně závislá bych na tom být nechtěla (proto toho taky postupně všichni z rodiny kromě pradědy nechali). Chtěla bych zjistit, jestli ještě není totální degenerace studijním oborem fakt, že když jsem naposledny někomu něco vysvětlovala, dočkala jsem se reakce: "A co to je to substantivum?" Dlouze jsem se zamyslela a poté jsem pravila: "No... to je třeba... kočička!" A taky se líp ruší doučování než smlouva.

2. Škola: Tak předsevzetí, že budu dávat zkoušky na poprvé a ne na trojky, když můžu, sice bylo hezké, leč... hm, inteligence by snad nechyběla, disciplína ano. Jako ta britská litetatura. Já jsem měla čas i sílu se to učit, ale mně se po pěti zápočtech už prostě nechtělo... Tak jsem si řekla, že když mám v lednu beztak jenom dvě zkoušky, tak si tam můžu přidat i třetí a v prosinci si to půjdu jenom prohlídnout.
A pak ten semestr v Madridu – na španělštině mi zbývají asi dva povinné předměty, na anglistice pořád přes polovinu. Takže už necelý rok to na bakaláře regulérně ve třeťáku fakt nevidím. Respektive možná by to šlo, ale jak už jsem pravila několikrát – nehodlám se z toho posrat. A když mě ta škola zrovna začala bavit, tak kam bych spěchala:o)))
Ovšem poskládat si jeden semestr do jednoho roku je trochu moc i na studenta filozofické fakulty (sedíme čtyři u stolu a chystáme se z Cuba Libre ukrást míchátka, při čemž v každém nápoji jsou dvě. "Jé, to jich budeme mít šest!" zajásám.). Jenže co asi tak ten půl rok mám dělat. Proto nepopírám, že mým cílem je vytáhnout z EU co nejvíc peněz, dokud to půjde, když už se pak na mě nedostane důchod a budu po zbytek života jenom platit daně. No a vytáhnout peníze na to, abych mohla vytáhnout prdel z Čech. Nějak od tý doby, co jsem se vrátila ze Španělska, nemyslím skoro na nic jinýho. Jenže větší šanci sehnat práci pro pracovní stáž Erasmus má spíš studentka flóristické školy než studentka filologie, když to "jako musí souviset s náplní studia." Takže padá jakákoliv práce v administrativě i uklízení hajzlů. Těžko přes mail potenciálním zaměstnavatelům vysvětlovat, že v období krize mají tu jedinečnou příležitost mě neplatit a je jedno, co tam budu dělat, důležitý je, co bude ve smlouvě. Čas mám do března.
A jestli to nevyjde (jako že se snažím asi tak, že už mám CV ve třech jazycích), tak záložní plán teda nemám – narozdíl od tušení, že mi tady asi jebne.

3. Perspektivní vztahy (;o)): Nejvtipnější část, samozřejmě.
Já vám poslední dobou dělám takový kraviny, že kdybych si to přečetla jinde, tak pod článek plivnu jeden ze svých univerzálních jedovatých komentářů, co mám pro podobné dívčiny připraveny. Ale že jsem to já, tak ani nenapíšu, co dělám, páč mrcha čtenář se učí rychle;o) Ale jako ne, nespím s žádným ženáčem, jak jsem tady kdysi slibovala, že to bude další level, prostě ale jsem tak nějak v rámci normy trapná. Zatím si myslím, že to ještě nikdo nevidí, ale to já si myslím vždycky, že si toho nikdo nevšimnul, abych se následně – když trapná být přestanu – dozvěděla, že to věděli úplně všichni. Třeba i lidi, co mě nikdy neviděli. Nepomůže ani to, že jsem byla v minulosti mnohokrát trapná, protože já obvykle vymyslím zase nový a něčím obohacený způsob, jak být trapná, takže nikdy nejsem trapná monotematicky. (Zato když se mi ale jedno téma líbí, jsem na něj schopná být trapná roky.)
Prostě ale občas, když se připojím na skype, třesou se mi ruce a dělám víc překlepů než obvykle...
... je indikován pro lčébu pacientů s HER2 pozitivním metatstatickým adenokarcinomem žaludku...
A říkám si, ať na to nemyslím a ať si nic nepředstavuju, protože pak budu akorát zklamaná...
V bžění praxi je cena prodkutu stanovena nezávisle v jednotlivých státech...
A to mi taky jde docela dobře. Jako bejt zklamaná. A moc dobře vím, že by to bylo divný, když ale...
... které při léčbě metatsiackého (tady jsme překlep dokonce obohatili o další variantu
... divný věci se někdy dějou. Ale samozřejmě, proč by se měly stát zrovna mně. Zrovna mně a zrovna v tomhle případě.
Neobejvily se žíádné nečekáané nežádoucí účinky.
A pak si zase řeknu, ať od toho nic nečekám, ať pak nejsem zklamaná. A ať se nechovám jak debil.
Jenže je to těžký, když situace vyžaduje chlapský řešení, a jedinej chlap, se kterým se můžu opít a pak mu to říct, na mě od návratu ze Španělska úplně kašle (zdravíme SAXánu). Ale co, stejně bych ho neposlechla. V podstatě jsem ho neposlechla nikdy, akorát při zvyšující se frekvenci našich schůzek chudák začal chlastat pořád víc Metaxy.
A únor je daleko a nejhorší ze všeho nebude, když to nevyjde, ale když i po nevítězném únoru budu vědět asi stejně jako vím teď. Protože jestli to nevyjde, tak pořád ještě můžu navázat na to sbírání románských jazyků, akorát sehnat toho Portugalce možná bude složitý. A Rétorománce asi taky.

4. Blog: Tak už se přiznejte, kdo mi chcete udělat novou šablonu na blogu?
Podívejte, jaký tady mám hezký obrázek:



Slibuju, že to nebude muset být zelený! To je silná motivace, ne? Navíc ten, kdo se nabídne, tak dostane heslo od blogu, takže si bude moct přečíst všechny nepublikované články a vzkazy (a já to poznám, protože mi chodí na mail, takže na blogu je neotvírám). Minule tohle docela zabralo.
A nechtějte, abych vám musela vyhrožovat!
Jinak si tu šablonu budu muset udělat sama a pak už se to nebude dát číst vůbec! (To ještě není to vyhrožování.)
Prosííím!


No a jinak si předsevzetí nedávám. Už asi od doby, kdy jsem přestala brečet u Střihorukýho Edwarda. Na druhou stranu jsem se ale včera rozškytala u Karlíka na čokoládu. Teda u Karlíka a továrny na čokoládu.