Bylo jich osm

Zas už mám drb roku a zas už ho nemůžu poslat dál.

Tak bacha, tohle musí bejt strašně anonymní, jo.

Můj strýc z matčiny strany pro mě v posledních letech byl něco jako yetti – všichni o něm mluvili, ale nikdo ho už hodně dlouho neviděl (to by se třeba dalo aplikovat i na mozek Lucy Spark). Podařilo se nám minout se na chatě na Silvestra 2007 a pak na jeden večer v tomhle roce na tomtéž místě. Ono taky sejděte se, když půlku roku tráví v Egyptě, na Bali nebo v Alpách. Tihle rentiéři.
Během posledního měsíce spatřené stopy yettiho naznačily, že "strýc asi někoho má" (asi chtěl odlákat pozornost příbuzensta ode mě, holka na vdávání, znáte to). Problém, že "strýc asi někoho má," spočívá v tom, že strýc je již třináct let ženat s Hydrou. Hydru máme – jak přezdívka napovídá – v rodině všichni rádi. V podstatě nemáme objektivní důvod proti ní něco mít kromě toho, že to je tak trochu kráva. Aneb jak sám zjistil strýc: "Všichni jste radši, kdy někde Hydra není." Vedle holé prdele přišla Hydra do manželství ještě s dcerou stejně starou jako já, což je ta lepší část, která strýce potkala, a kterou adoptoval.
Za celou dobu manželství Hydra pracovala asi půl roku a to v továrně na toaletní papír, ve které měl strýc podíl. Ještě štěstí, že tam skončila, protože jinak by si dneska jižní Čechy neměly čím pořádně utřít prdel.
Takže když v pondělí babička slavila narozeniny, bylo rozhodnuto. Primárním cílem mise bylo potvrdit nebo vyvrátit podezření a sekundárním zjistit, zda má strýc předmanželskou smlouvu.
Po čtyřech dvanáctkách při obědě byl takřka nakloněn něco vyklopit, ale před rodiči to asi přece jenom není tak jednoduchý, takže se omezil na to, že pod frontálním útokem své sestry aspoň nezapíral. Což nás ale samozřejmě nemohlo uspokojit.
Ani nevím, jak jsme se pak dostali k tomu, že v autě do Olomouce, kam mi otec vezl židli, kterou jsem při stěhování zapomněla (jako chápete, jak někdo může zapomenout židli?), s námi seděl i strýc, který přistoupil na to, že musíme dohnat všechna ta léta, která uplynula od chvíle, kdy jsme si naposledny hráli na včelku Máju a Vilíka (jestli vám to připadá jako hláška z porna, tak jste blbý, protože ta hra spočívala v tom, že strýc se mnou v náručí běhal po místnosti a já jsem předstírala, že jsem včelka Mája. Že to ale má pointu, co?). A že je doženeme v olomouckých hospodách.
Po těch dvou Svijanech, ke kterým jsme sestoupili po obědových dvanáctkách, jsme se i s Baličkou cigaret a Zrzkou přesunuli k Moritzovi, kde strýc pokořil magickou desítku piv (nebejt u toho, tak řeknu, že i dvakrát), a diskutoval se Zrzkou o "gayských gaťkách" její současného francouzského přítele, takže nastal ten správný čas pro splnění mise, která byla z Hradce bedlivě monitorována rodiči. Ráno jsem v odeslaných zprávách našla sms typu: "Detektivní práce vyžaduje čas! (Už jsem holkám řekla, že můžou prozradit jakoukoliv informaci z mého osobního života výměnou za jednu jeho" nebo "Už hrajeme hru, že on se mě může zeptat na jednu otázku ano-ne a já jeho na jednu. Aktuální teta se nejmenuje Hydra" a závěrem "Hele, i když je namol, vstane ráno, že jo?" na ož mi matka odpověděla, že "On se vyblinká a bude to dobrý." Nakonec neblil, ale lehnul si do postele v botách, který jsem mu musela sundat.
Ráno jsem ho posadila na vlak, protože musel jet dědovi položit nějakej eternit, s ubezpečením, že to zvládne, i když ve vlaku naposledy seděl před dvaceti lety, protože za tu dobu se toho moc nezměnilo.
No a mezitím jsem se dozvěděla ten drb roku a slíbila, že ho neřeknu ani mámě, která ho ze strýce stejně dostala o den později (ale byla jsem první!), takže vám to říct taky nemůžu. Ale předmanželskou smlouvu nemá. A v nás dvou dříme obrovský potenciál, co se týče společných pařeb.
Nicméně co se týče mého předsevzetí, že nebudu flákač, tak jsem v úterý na literaturu od osmi dorazila ve tři čtvrtě na devět. Ale neměla jsem tam lízt vůbec, protože jsme celou řešili, že Burns vyvoral myš.
A dneska jsem pro jistotu vůbec nešla na první a poslední seminář. Protože na ten první jsem zaspala a před tím posledním jsem se pozvracela. Naštěstí na záchodě kabinetu judaistiky. Včera jsme totiž kolaudovali byt. A bylo to... no, dobrý. A fakt se do naší obýváko-chodby vejde dvacet lidí včetně jednoho Debila:
"Ve Španělsku nic pořádnýho není."
"A kdes ve Španělsku byl?"
"Já jsem ve Španělsku nebyl."
...
"Do Španělska bych se podíval jenom na Madeiru."
"Hm. Ale ta patří Portugalsku."
Baliččin nový boyfriend asi bude mít zakázáno zvát si kamarády. I když zrovna s tímhle k ránu odcházela spolužačka, která sem původně přišla se svým španělským noviem. Myslím, že pokud zavedem tradici, nás byt se ještě stane pověstným. Zatím máme návrh na afterparty, protože zbylo strašně moc chipsů, tak aby si to přišli sníst, popřípadě taky ještě musíme zkolaudovat sporák, co dneska konečně přišel.
A měla bych si pamatovat, že nemůžu vypít všechno svoje víno a pak pít i víno ostatních. Fakt je lepší se rozdělit. Ale vysvětlete mi, jak je možný, že do svých devatenácti let jsem uměla pít tak, že jsem nikdy nezvracela, a dneska jsem musela tátovi zahlásit premiéru zvracení ve škole? Ale docela mě uklidnil: "Nejsi první, ani poslední. Horší, když se to stane ve škole vyučujícímu."