O syntaxi a jiných běsech

Krize mých modálních sloves


Takže jako vždy, když k tomu nemám žádný důvod, dostavují se nečekané záchvaty úzkosti a myšlenky na to, co by se stalo, kdybych z tý postele prostě ráno nevylezla. A podzimem to není, protože jsem si koupila nový podzimní boty a na olomoucký dlažbě už vydržely dva dny a pořád mají podpatek.
A dneska jsem šla s tátou na Protektora v madridských kurvích botách. Usoudila jsem, že ten požitek z cesty od auta do kina a zpátky stojí za to. A podle ukázek lingvistkám ordinuju Julia & Julie a sobě Zoufalce.

Školou to taky není. Ve třeťáku jsem konečně začala mít pocit, že mě ta lingvistika snad i baví. Už jednou jsem se přistihla, jak se těším, že si udělám úkol na syntax. A vlastně je tý školy tolik, že kdybych neměla pocit, že mě to baví, tak bych to asi nemohla dělat. Taky mám za sebou první dvě lekce italštiny. Ve slovníčku z druhé lekce je slovo "chomáč – il ciuffo." Ale jak se řekne pes, ještě nevim. A když zrovna není škola, tak je práce, která mě teda poslední týden baví trochu míň. Abyste věděli, vypěstovala jsem si poměrně láskyplný vztah k dokumentům obsahujícím věty jako "Preliminary evidence suggests that *** may be a predictive marker for outcome associated with anthracycline treatment, indicating that patients with *** amplification experience greater benefit from anthracycline therapy" a to nejlépe ve spojitosti s Wordem. Naopak, když za slovní spojení "marketing communications" v kombinaci s powerpointem bych střílela. Obvykle člověka, co takovou prezentaci vytvoří, když mi ovšem jednou přišla prezentace o 81 slidech, chtěla jsem zabít sebe. Když mi jich začátkem týdne přišlo 139, neměla jsem u sebe zrovna pistoli a mezitím mě to přešlo.
No a taky jsem se naučila dělat * už i na český klávesnici. Dřív jsem k tomu vždycky zapínala španělskou.

Bytem by to taky nemělo být. Konečně mám sporák a normální spolubydlící. Akorát jsem si teda to spolubydlení představovala trochu víc perverzně lingvistický. Jakože každej večer bude jako dřív býval večer jednou týdně na Gorazdovi. Ačkoliv tím riskuju, že mi laskavý čtenář sdělí, že normálně žárlím a že mám problém, tak asi s láskou vzpomínám na časy, kdy jsme z devadesáti procent byly singles. Zrzka si po Francouzovi-Tonckovi->Tom kreténovi našla Nového Francouze, kterého jsem jí již po jediném společném pivu tiše schválila a to i přesto, že nám ji asi na rok odvede do Francie, ale to mu odpouštím, když na ni bude hodnej. Gedžitka se po ročním plácání v něčem, co už nemělo smysl, vrátila ze Španělska s obměněným partnerem, Balička cigaret hned první týden školy sbalila Sociálního pracovníka. Ten ještě schvalovacím procesem neprošel, ale viděly jsme ho zatím jenom na kolaudaci. Především u Baličky jsme si s Gedžitkou říkaly, že by nějakýho toho chlapa (na jakýkoliv způsob) už potřebovala, protože posledního půl roku byla úplně mimo. Ovšem ze svých sobeckých důvodů mám dojem, že je to jaksi kontraproduktivní – Zrzka bude pořád Zrzka, Gedžitku jinak než zadanou neznám, nicméně u Baličky se obávám okamžiku, kdy ke mně přijde, postaví přede mě hrnek kakaa (!!!), poplácá mě po rameni a řekne: "Neboj, však ty si taky jednou někoho najdeš." Moje Balička, se kterou jsme strávily litry vína a spousty hodin rozmluvami o tom, jak chlapi kradou kamarádky, protože ty normální holky prostě nějak modifikujou...
Vůbec mám občas pocit, jestli jsem se teď v rámci našeho Klubu PL (já to musím psát takhle, jinak jsem vygooglitelná) neocitla na nižší sociální úrovni. Třeba když sedíme u piva a Balička si vzpomene: "Hele, Zrzavá, pamatuješ si, jak jsme si řekly, že až obě budeme mít chlapa, tak spolu pojedem do Itálie?"
"No jasně, tak příští léto?"
Pak si všimnou, že tam sedím taky: "No, Kopřiva by mohla jet taky, mohla by si tam najít nějakýho Itala, když už začala s tou italštinou..."
Byla bych sama proti sobě, kdybych se pokoušela popřít svou vlastní teorii o tom, že sexuální frustrace zvyšuje zájem o lingvistiku (omlouvám se zdejším nefrustrovaným lingvistkám, musí existovat výjimky potvrzující pravidlo. Já mezi ně bohužel nepatřím). Vzpomeňte si na tu radost z úkolu na syntax. Zajímalo by mě, jak je na tom Dušková, každopádně až místo románu vydám gramatiku, budete vědět, že je to špatný. Nicméně přesto nemám pocit, že bych byla natolik politováníhodný zoufalec, že budu žít ve strachu, kdy přede mě někdo se soucitem postaví to kakao.
Ještě se můžu upínat k myšlence, že Sporty Spice má hezky naběhnuto na to, aby se z Erasmu vrátila v podobném stavu jako já a stala se tak mou spřízněnou duší. Nejlépe v bytě, kde zřejmě na rok zbyde místo po Zrzce.

Ale pořád se uklidňuju tím, že současné stavy jsou způsobeny tím, že jsem zřejmě celou dobu místo antikoncepce brala antidepresiva. Prostě počkám, až vyplavim všechny ty hormony a zase budu normální. Nebudu mít chuť na normální otázku reagovat záchvatem vzteku a metáním předmětů z okna. A po lidech. Doufám. Já se totiž opravdu cítím poněkud trapně, když na "Nejdeš nějak nalehko?" reaguju "Kurva, je mi osm, nebo co? Do prdele, co ty víš, jestli mi je zima?!"
Takže tak.

To ale nic nemění na tom, že výše popsaná fakta a frustrující stavy urychlily rozhodnutí, co s načatým prodloužením studia a jestli na semestr nebo na dva (rozhodla jsem se, že si nebudu připadat úplně blbá, když někdo vystuduje práva za pár měsíců a já budu dělat bakaláře čtyři roky). V kanceláři pro zahraniční styky už jsem taky byla. Takže to vypadá, že za rok touhle dobou budu na pracovní stáži někde ve Španělsku, zatím to směřuju na Madrid, takže když dovolíte, nechám dole to aktuální počasí, abych to tam za rok zas nemusela pracně vkládat.
V podstatě jediný problém spočívá v tom, abych si našla/aby mi našli společnost, která mě s radostí (nebo i bez) zaměstná. Ale která firma by jako v době krize nechtěla zaměstnance, kterýmu nemusí platit?!;o) Popřípadě můžu navázat na citaci z Kmotra o pár příspěvku zpět: "Na téhle smlouvě bude do půl minuty buď tvůj podpis, anebo tvůj mozek."
Jiný laskavý čtenář jistě poznamená, co že mě to táhne zpět do Španělska, když jsem si tam pořád na něco stěžovala. Chápejte, že já si budu stěžovat, ať budu kdekoliv. A ne, ono to tam nebylo zase tak úžasný, jenže... Vysvětlila bych to na příkladu anglických modálních sloves (jsem teď dost přes tu lingvistiku, že jo) (ne podle Leeche, ani podle Duškový, podle sebe):
jedna skupina:
can, could, may, shall, will
druhá skupina:
must, have to, should
a jedno neutrální:
would
Moje can, could, may, shall a will v Čechách trpí. Naopak se tu vyžívá moje must, have to a should. Jenom would se daří všude.
Jinými slovy je tu moc málo důvodů, abych zůstala. Takže mi je jedno, jestli existuje dost důvodů pro to, abych šla.
Za půl roku ve Španělsku mi bylo párkrát na hovno. Ale nikdy ne tolik jako párkrát za poslední tři měsíce tady.