Všichni tonckové světa

Něco jako vina a trest


V pondělí večer jsem s krosnou a chřipkou dorazila na byt s pocitem, že mi je strašně špatně, a s úmyslem, že půjdu brzy spát. Nejdřív jsem si se Zrzkou, Baličkou cigaret a Gedžitkou jako že dala jednu skleničku vína na chuť. Pak jsme dopily flašku, otevřely jsme druhou, vypily jsme druhou a načaly třetí* a od osmi ráno jsem na britskou literaturu nešla (mám chřipku, přece!). Za ty poslední dvě flašky může ale to téma, co jsme načaly. Nešlo přestat o tom mluvit, ale ani nešlo o tom mluvit a přitom střízlivět.
Zrzavá totiž začala s tématem ex a jiné havěti, nebo celkově "všichni muži našeho života." Náhodou jsem si na to vzpomněla nedávno, když mi kretka vrátila Lásku, zvědavost, prozac a pochybnosti, mám totiž takovej mini dokument ve wordu, kam si občas, když se mi chce, zapíšu něco, co si někde přečtu. Takže jsem to po dlouhý době zase otevřela, abych tam dopsala:
"A zrovna tak existují lidé, kteří nás stvořili, udělali z nás to, co jsme, lidé, jejichž činy nás poznamenávají na zbytek života natolik, že už nikdy nemůžeme být zase takoví, jako předtím, a přesto za nás nenesou odpovědnost." a přitom jsem tam našla přes rok starou citaci ze stejné knížky: "Někdo mě nejspíš prostříhal, a proto jsem taková, jaká jsem, spořádaná a pěkná na pohled. Žádná větev neroste tam, kde by neměla. Jsem prostříhaný keř, co vyrostl díky zásahům těch druhých. Nůžky odstranily vzdorovitá očka, budoucí poupata, růže pokryté trny. Kdybych se narodila později, kdo ví, mohla jsem být jako Cristina." a "Nebála jsem se, neměla jsem strach ze smrti.
Nenapadlo mě, že jediné, čeho se ve skutečnosti bojím, je žít dál."
Když jsem tu knížku četla po druhý, u těch starších citací jsem se ani nezastavila. Pokrok.

Nicméně teprv v pondělí jsme tomu se Zrzkou a Baličkou daly formu. Pořádnou. Přišly jsme s teorií (i když ona to není teorie, je to vidět denně v praxi, navíc určitě nejsme první, kdo s tím přišel, ale vezměte v úvahu, že nám tady je nejvíc dvacet čtyři), která má své počátky v Zrzčiných zkušenostech s Francouzem-Tonckem->Tím kreténem (proto budu pro označení tohoto typu mužů nadále používat toncek s malým t, protože je to neologismus, ačkoliv nevím, jestli se tomu říká neologismus, protože s češtinou na mě nechoďte, ale v angličtině je to coinage), pokračuje mými zkušenostmi a tvoří podteorii u Baličky.

Věc se má tak: Zrzka byla s Toncem (tady ještě velké T) asi dva roky. Dva roky se scházeli a rozcházeli a dva roky nevěděla, na čem vlastně je. Dva roky věděla, že dělá věci, které ji ponižují, a dva roky byla trapná, ale nešlo s tím nic dělat. Dva roky ze sebe dělala krávu. Teď se dostáváme k tomu, co odlišuje toncka a normálního chlapa. Jestliže dá ženská chlapovi příležitost, aby z ní dělal krávu (dobře, když jsme o tom mluvily, používaly jsme slovo píča, ale já to nechci napsat tolikrát za sebou) a on to neudělá, není to toncek. A když ze sebe ženská dělá krávu dál, je to její problém. Jestliže ženská dá chlapovi příležitost, aby z ní dělal krávu, a on toho využije, jinými slovy dovolí jí, aby byla kráva, je to toncek.
Taky jsem měla toncka. Stačí zkopírovat první odstavec a "dva roky" nahradit "půl rokem a dalším půl rokem do-prdele-stavu" a "scházení a rozcházení" nevím-čím-vlastně. Ale když jsme se Zrzkou hodnotily důsledky, zjistily jsme, že ono to je celkem jedno. Prostě to byl toncek.
No, v čem spočívají ty důsledky, že jo. Zaprvé jde o to, že toncek už se s náma asi povleče navždycky. Zrzka má po roce a půl Novýho Francouze, ale Toncek jí pořád leží v žaludku (ačkoliv v jiných orgánech už ne). Já se po roce a půl radši přihlásím na DELE do Brna, protože se nedokážu vyrovnat ani s představou, že bych svýho toncka potkala v Praze při ústní části zkoušky. Zadruhý, jak ověřila Zrzka u Novýho Francouze, žádnýmu chlapovi, co přijde po tonckovi, už nebudeme moct dát to, co jsme daly tonckovi, i když tenhle by si to zasloužil. Už budeme moc opatrný na to, abychom riskovaly, že budeme někomu tak věřit. Pro jistotu nikomu nebudeme dávat příležitost, aby nás nechal být krávou. Což se dá interpretovat tak, že u dalších vztahů už si nedovolíme tu bezhlavou poblázněnost (nechci říkat zamilovanost, to je něco jiýho), kdy jsme trapný, ale nejde s tím nic dělat. A to že si to nedovolíme, je právě ta obrovská výhoda do budoucna. Kterou nemá Balička cigaret. Neměla svýho toncka, jenom normálního ex, a teď má po třech letech Sociálního pracovníka a není si jistá. Není si jistá, jestli má být ve vztahu, kde je jí (zcela pragmaticky) fajn a je zamilovaná, když jí v něm chybí ta poblázněnost. Kdyby měla toncka, věděla by, že poblázněnost ve většině případů k perspektivním vztahům nevede. Jenže to je věc, která se nikomu vysvětlit nedá. Každá ženská potřebuje svýho toncka.

Zůstalo nám ovšem několik nezodpovězených otázek. Například, jestli je za život jenom jeden toncek, anebo jestli je možný jich zažít víc. Zatím si myslíme (a doufáme), že stačí jeden. Nicmémě člověk je nepoučitelný a vím, že osobně ještě musím vypilovat techniku, ale doufám, že se mi to podaří prostřednictvím sebereflexe a drobných nakopnutí a ne prostřednictním dalšího toncka.
A pak mě, už mimo diskuzi, napadlo, jestli se chlap tonckem už rodí, anebo jestli má každý chlap potenciál stát se tonckem a záleží jenom na něm a zřejmě na okolnostech, jestli se jím stane.
A samozřejmě taky, jestli se to tonckovství tonckům jednou vrátí. Třeba že taky potkaj svoji toničku.

Jinak k těm děsně pozitivním důsledkům patří i ty o něco méně pozitivní. My, co jsme měly ty toncky, si to tak nějak nemůžeme odpustit. Že jsme ze sebe nechaly dělat ty krávy (i když víme, že s tím nešlo nic dělat). Lehčí je odpustit tonckům. Protože oni za to občas ne tak úplně můžou. Možná, že Toncek ani nechtěl být tonckem, jenom prostě sám nevěděl, co chce. Ale i tak si asi každá z nás v duchu představuje aspoň takovou malou pomstu (ze začátku ale strašnou, samozřejmě). Třeba Zrzka, protože s Tonckem jsou teď v podstatě kamarádi, si užívá, když jí teď píše zcela korektní maily a chce v nich pochválit a ocenit. A ona to neudělá. A já si představuju, jak mi jednou přijde sms. A já na ni neodpovím. To je všechno.
Ale zbavit se touhy po pomstě je jednodušší (přece jenom jsme se od špendlíků pod nehty a stahování zaživa dostaly k mailům a smskám) než se zbavovat toho pocitu viny, že jsme se sebou nechaly tak zamíst.




* Včera jsme po gumě** se Zrzkou dostaly hroznou chuť na víno. Nebo prostě na alkohol. A doma nic nebylo! Usoudily jsme, že bychom si měly vytvořit železné zásoby. Přiližně po dvou sekundách přemýšlení jsme přišly na to, že my si nedokážeme vytvořit zásoby. Přišla jsem proto s návrhem, že střídavě každá z nás koupí flašku, schová ji a ti ostatní nebudou znát místo, kde je schovaná, a ta čtvrtá to prozradí jenom v případě nouze. Gedžita i Zrzka se tomu strašně smály. Jakékoliv vaše návrhy, jak si my čtyři můžeme vytvořit zásoby, uvítám.

** Zrzka mě a Gedžitku donutila, abychom si koupily gumu a začaly s ní cvičit!