Prohibido esperar

+ v Cáceres překonány dvě nepřekonatelnosti.


Normální rozhovor – poté, co jsem po čtyřhodinové cestě skrz Extremaduru sledovala krajinu pláň-kráva-pláň-strom-pláň-ovce-pláň-kráva – dorazila do Cáceres, nám s Baličkou cigaret vydržel cca deset minut, což je cesta z nádraží k ní domů. S rostoucím počtem piv v žaludku se rozhovor schyloval k trapnému prohlášení, že všichni chlapi jsou kokoti. Bez ohledu na národnost. Španěl, Ital, Čech, je to jedno. Nikdo z nich nic neřekne narovinu. A vůbec, všichni chlapi kromě tatínka lžou. A ještě vás nechaj, abyste na to přišly (zdravíme do Valencie).
Já nevím, proč maj takovej strach říct pravdu. Jako že bychom to neunesly, nebo co? Já vám něco řeknu, já už asi spíš neunesnu, až zas budu muset dešifrovat, že:
"Teď nemám čas." = "Na tebe už nikdy nebudu mít čas."
"Zavolám ti, až se vrátím." = "Mažu si tvoje číslo."
"Někdy jindy." = "Nech mě bejt."
Zkuste si to přebrat jako tak, že když použijete frázi napravo, bude nás to chvíli srát, ale zařídíme se podle toho. Fakt vás nebudeme pronásledovat. Jestliže však použijete frázi vlevo, z nějakého fakt nepochopitelného důvodu se domníváme, že skutečně zrovna nemáte čas, a budeme vám volat a psát a tak. Divný, co?
Víte, docela není fér, že nám uniká spousta úžasnejch chlapů (když teda odečteme to, že všichni lžou a nic neřeknou na rovinu), nebo při nejmenším pár zapamatováníhodných dobrodružství, zatímco jak krávy čekáme, až budete mít ten čas, co ho nebudete mít nikdy. Zkuste na to koukat takhle a příště místo "já se ozvu," říct "nech mě," jo? My to fakt přežijem.
Za sebe bych jenom ráda připomněla, že já už na žádnýho chlapa čekat nebudu. Je to sice jaksi kompromis, hlavně takový ústupek tomu "hlavně si nenechat ublížit," ale když mi někdo co týden k ránu píše a pak mě ignoruje a ani neodpoví na sms (zdravíme do Madridu), tak sorry, sice to neznamená, že to po druhým pivu nezačnu pokaždý řešit s LinG, ale celkem vzato stejně nasrat. Mám tu málo času a jaksi se najdou jiní, co čekaj na mě a nemusím čekat já na ně. Ale to je to, co chcete, ne? Když nehrajeme tu trapnou hru "muž-lovec" a projevíme zájem, je to nuda, ne? A nenapadlo vás, že nás holky třeba ta hra moc nebaví?
A tohle není feministickej výblitek, to je prostě další statistika. Tři ze čtyř chlapů, osobně testováno.

A co jinak v Cáceres, že... Vedle toho, že jsme byla v baru, kde můžete mít pivo a tapas za euro padesát, což je cena, za kterou jste vděční, když v Madridu potkáte dvojku hnusnýho piva, tak jsme se v sobotu pod dvěma palmami a za citace výroků typu "miluju na něm jeho sexy mozek" nebo "hoďte na toho blázna síť," rozkošně připopily džbánky sangrie. Nevím, jestli to bylo množstvím alkoholu nebo množstvím cukru v krvi, ale cestou zpátky jsem dokázala požádat o panini se slaninou. Víte, myslela jsem, že si tu půl roku slaninu nedám, protože:
"Jedny Lucky Strike."
"Nemám."
"Ale já je tam vidim."
"Á, /luki strike/!"

nebo:

"Tabák Drum."
"Á, /drum/!"

A slanina je prostě "bakón." Myslela jsem, že nejsem schopná to vyslovit. A anglicky by mi nerozuměli. Ale... se sebezapřením, ale šlo to!

A pak jsem jako pravá Španělka klepala popel na zem. Akorát ten vajgl jsem trapně šla típnout do koše.

A zítra Granada. Odkud hrozí dřívější útěk zpět do Madridu, neboť si nejsem jistá, jak dlouho jsem ještě schopná neposlat Hello Kitty do prdele. A LinG se mnou pořád nebude.

A kdybych vás mohla poprosit... neposílejte adresu na tenhle blog dál, jo? Ne že bych chtěla vyhrožovat, že přestanu psát, nejsem peťulka, ale mívám občas pocit, že vás to docela baví číst a mě to navíc docela baví psát, ale jestliže to bude číst moc lidí, co nemá, tak bude potřeba příliš velké autocenzury a to Kopřivu nebude zase až tak bavit. A co udělá? Ne, Kopřiva, se nebude potřetí tajně stěhovat, Kopřiva se na to vysere a zbydou akorát tak statuty na facebooku.
A já tady mám takovej ten ošklivej toplist, takže já prostě vím, kdo, kdy, odkud a z jaké IP adresy.