Všudypřítomná ambivalence

Gonna need a miracle.

Z Granady jsem se nakonec nevracela o den dřív kvůli tomu, že bych nebyla schopná vystát Hello Kitty, ale protože po dvou dnech, kdy jsem vstávala v pět ráno, nejdřív na autobus a potom na Alhambru, což je asi jediné, co Granada má a stojí to za to (strašně přeceňovaný město), jsem neměla sílu na večerní fiestu (no jo, dvaadvacítka na krku). Navíc jsem velmi toužila po čisté sprše a vlastním, čistém talíři – říkám si, že je hrozná škoda, že nebydlíme se Španěly, ale jestli jsou to všechno takový prasata jako v Granadě – a jistý předpoklad by tu byl – tak to radši budu snášet Kittinu připeklou strouhanku na sporáku.

Co se týče samotné Hello Kitty, mé pocity vůči ní jsou značně... ambivalentní. Nejen v Granadě, ale vlastně stále častěji, máme s LinG chuť vrazit jí pár facek. Největší problém zřejmě spočívá v tom, že už ani nemusí nic dělat, aby mě srala (jako celý poslední týden). Ale pak zase nastane půl den (jako včera), kdy si říkám, že by byla škoda prožít další tři měsíce v dusnu a že se snad probere a sama zjistí, že ostatní lidi tu nejsou pro její potřebu, když si ona vzpomene. Nicméně, pokud ne, majorita se skládá z těch, co je sere, že. A ačkoliv nesnáším, když se z trojice dva spojí proti jednomu, nemůžu se zbavit dojmu, že v případě Hello Kitty by to byla užitečná lekce. Jinak to totiž bude ukázkový příklad člověka, co se po zádech přátel a známých dostane sakra vysoko, ale s tím věčně přetvařujícím se ksichtem ve skutečnosti nikdy nebude spokojená, natož šťastná.


Když jsem v Granadě šla pěšky na nádraží, chtěla jsem být v Madridu. Protože tam bych na to nádraží mohla jet metrem. A vůbec, kdyby byla Alhambra v Madridu, dalo by se i tam dojet metrem a ne šlapat ten děsnej kopec! K Madridu jsem si taky vypěstovala vztah značně... ambivalentní. Hello Kitty ho miluje, LinG ho nesnáší a já jsem něco mezi. Co bych dala za Toledo, když si spočítám, že jsem za den strávila dvě a půl hodiny v metru, cesta do a ze školy mi trvá dohromady tři hodiny, za nájem dám dvakrát tolik co Balička v Cáceres a do centra to mám čtyřicet minut a jen tak si na náměstí nesednu na meníčko pod deset euro a už vůbec neseženu pivo a tapas za euro šedesát jako v Granadě. Jenže pak zase můžu jít po ulici a tvářit se jako madrileña a lidi se mě ptají na cestu, protože nevypadat jako Španělka tady automaticky neznamená být cizinka. A nikdo na mě nekouká jako na zvířátko v zoo jako v Burgosu.
Když jsem přijížděla autobusem z Granady, zrovna se stmívalo. Na některých místech je tady stmívání fialový. Takovou barvu jsem nikde jinde ve Španělsku neviděla. A když jsem koukala na tu fialovou auru mrakodrapů, nechtělo se mi být nikde jinde. Ještě hezčí je ta fialová ale u Palacio Real mezi osmou a devátou. A nejlepší je na něj koukat při popíjení piva. Za čtyři sedmdesát. Ale já to neplatila, no.
(A dnes vynechám pasáž o tom, že Madriďani jsou jinak prostě kreténi.)

Ke škole mám vztah jak jinak než... ambivalentní. Nelze uplatnit český přístup půl roku se válet a naučit se na zkouškový. Při neexistenci skript člověku nezbývá než jít a fakt si přečíst ty knížky ze seznamu doporučené literatury. Což je sice metoda efektivní a navíc eliminuje část idiotů, ale na druhou stranu z ní nemáte takovou radost, když si nešťastnou náhodou zapíšete jako předmět poesii. Jméno svého autora mám strach zadat do googlu, že mi nic nevyjede. A dodat k tomu, že si asi tak poslední dva roky zpíváte "lingvistika potkala mě asi omylem" a přitom jako závěrečnou práci na gramatiku píšete srovnání mezi subjuntivem ve španělštině a češtině. Děkuji, nemusíte mě upozorňovat, že v češtině subjuntiv neexistuje. Nicméně stále mám obavy, abych ho neobjevila.
A taky jsem si teď vzpomněla, že bych si už mohla vybrat téma na bakalářku, když to má do půlky května být ve STAGu.
A vůbec, celkově bych už mohla začít něco dělat.

A to nejlepší na konec – aby tady taky nebyl nějakej ambivalentní chlap, že jo. Nejlépe hovořící s italským přízvukem.
Zasekla jsem se mezi přístupem "hlupák není ten, kdo dělá chybu, hlupák je ten, kdo ji opakuje" a "je lepší litovat toho, co člověk udělal, než toho, co neudělal." Hm.
Tak, přiznám se, že telefon nemám zrovna zahrabanej někde v tašce, ale snad už nedělám takovou trágu z toho, že nezvoní. A snažím se nebýt moc trapná. Ovšem za cenu toho, že debila tentokrát dělám z někoho jiného. A je mi to líto. Jenže pud sebezáchovy je silnější.