V urnovém ráji

Tři dny tam, kde končí mapa.


Balička cigaret psala, že si s sebou mám vzít věci do tělocvičny, páč prý půjdeme na badminton. Tepláky jsem si musela půjčit od ségry, protože u sebe jsem nic takového nenašla. Tuším, že naposledy jsem něco podobného viděla, když jsem ještě v prváku chodila na tělocvik, než jsem si po hrůzném zážitku s Miss Fitness (na který nemůžu odkázat, protože nevím, kde asi tak je) sehnala falešné uvolnění.
Samozřejmě jsem do tašky ty botasky cpala zbytečně. Tuším, že ráno to probíhalo asi takhle:
"Měly bychom vstávat. Volno tam bude jenom dopoledne."
"Mmm."
"Chce se ti?"
"Mmm."
"Já vlastně stejně nevim, kde má táta rakety a tak..."
"Mmm."
"Tak budem spát?"
"Jo. Můžem místo toho pak jít se psem na procházku."

Ano, pes mě měl rád. Maminka taky. Škoda, že nechci Baličku pojmout za svou právoplatnou ženu, byla by to super tchyně. Setkaly jsme se na náměstí, neboť matka chtěla svou dceru vidět, než začne semestr, a šly do hospody. Poté jsme se na deset minut separovaly, já a Balička pro tabák do vodní dýmky, matka pro boty pro mladší dceru. Když jsem se znovushledaly, matka mi se slovy: "Dárek," věnovala přívěšek, co se mi prý hodí k náušnicím.
Jelikož Balička odhadla, že v obchodu, ze kterého pochází, by se mi líbilo, neboť obsahuje spoustu lesklých a cinkavých věcí, vydaly jsme se tam, a když jsem si vyhlídla náušnice k přívěšku, do obchodu opět vtrhla matka a přes mé protesty mi je koupila. Nepomohlo ani: "Baličko, řekni něco!" "Ma-mi..."
Když jsem se pak Baličky ptala, jestli je to normální, říkala, že mámě asi připadám taková vyrovnaná a že bych na ni mohla mít dobrý vliv. Následoval záchvat smíchu a nákup vína.
Chcete mě seznámit s maminkami?
Vůbec asi na matky působím seriózně. Tuhle jsme šly se Sockou do sklípku na džbáneček a já chtěla jít brzo domů, protože dopoledne jsem měla sraz s Margaritou, a Socka chtěla jít od desíti na promítání, a pak jsme tam byly i po zavíračce a pán, co tam obsluhuje, začal hrát na kytaru a zpívat Kryla, a přisedl si i páreček, cca čtyřicet, ale ona vypadala tak na pětadvacet, a nalila mi svoje víno a říkala mi, že by se jí líbilo, kdyby si její syn vzal někoho jako jsem já. No a pak moc nevím, jak jsem se dostala domů, a usnula jsem jenom v kalhotkách.

Balička cigaret má kromě psa ještě chodícího papouška. Jednou za čas vyjde z klece, občas dá i krátký let na kuchyňskou linku, ze které se pak bojí slítnout dolů.

Oproti tvrzením není Karviná hnusná. A prodavačky se tam omlouvají za to, že je něco drahé. (A ono je to pořád levnější než u nás.) A mají tam vtipné názvy zastávek – Ráj-nemocnice, Ráj-hřbitov, Mizerov-urnový háj. (No tak dobře, ale čtete blog někoho, kdo pochází z města, kde je nejvtipnější název zastávky Dům L, a nikdo neví, co to znamená.) Akorát teda ta zavřená hospoda U Poníka (ve skutečnosti Podkova, ale tento kmen má smysl pro humor.) Zavřená může být trafika, pošta, škola, ordinace, no ale hospoda?! Ještěže tam není jediná. Oproti očekávání, že. Stále více ve mně sílí dojem, že Pražáci typu "jedině, jedině Praha je to správné město" jsou v mnoha případech větší maloměšťáci než obyvatelé kdejaké moravské prdele. (Muhehe, -ké, -ské + prdel, to je teda moravismus;o)). A mnoho případů z těch mnoha případů navíc vytáhlo prdel z Prahy maximálně na tři dny, a když už na dýl, tak aby se válelo čtrnáct dní u moře.

__________________________

Když mi bylo pět, vdala jsem se za Tomáška. Oddala nás jeho sestra u nich na zahradě. Ale on šel do školy o rok dřív a nechtěl se zahazovat s někým, kdo chodil do školky, takže naše manželství nevydrželo. Ovšem rozvedená stále nejsem.

Když mi bylo dvanáct, strašně jsem milovala Vítka z Chrudimi. Poznala jsem ho na táboře, kde jsem čtrnáct dní nosila ty samé kostkované kalhoty a nemyla si vlasy. Po táboře jsem mu volala a řekla jsem mu, že ho miluju. Doslovný přepis z deníku (kde jsem mu věnovala čtrnáct stránek, patnáct srdíček, tři nápisy I love you a a devět nápisů Miluju tě Vítku, přesně takhle bez čárky):
"Ahoj Vítku, tady Kopřiva Dementní z tábora, víš jaká Kopřiva Dementní?"
"Kopřiva Dementní... z tábora?"
"No, z...."
"Jo! Ta kamarádka Baribala?" (To byla jako naše kamarádka, která byla tlustá.)
"No!"
"A proč mi voláš? Vo co go?"
"Já ti musim něco říct, ale slib mi, že nezavěsíš."
"Cože?"
"Já ti musim něco říct, ale nesmíš zavěsit."
"No dobře."
"Já tě miluju."
(pauza) "...no, já chápu, že se ti teď ulevilo, kdyžs mi to řekla, ale... no... ehm... ty bydlíš v jiným městě... a... no... hm... ehm... no chápeš mě, že jo?"
"Jo, já tě chápu. Já jsem ti to jenom musela říct.
"Teď už můžu zavěsit?"
"Jo, tak čau."
"Čau."
Jak byl na svůj věk chápavej, co?
(Mimochodem, zápis z deníku o patnáct dní později začíná slovy: "Asi jsem přestala balit Vítka, ale nemám ráda ani Filipa.")

Když mi bylo čtrnáct, seznámila jsem se s Vetešákem. Když mi bylo patnáct, začala jsem ho zajímat ještě víc, než když mi bylo čtrnáct, a psali jsem si super odvážný a drsný smsky. Když jsem se jednou dostala k němu do bytu, už jsem tak drsná nebyla. (Spadá do kategorie "Dneska se tomu směju a vyprávím, když se opiju.")

Když mi bylo dvacet, nebyla jsem schopná poslat jednu smsku. Jestli nepůjdem na pivo. Nebo se k němu dívat na ten Večerníček. (Máme rádi stejný.) Nebo k němu.
Tragédka.

________________________________

V pátý třídě mi Filip poslal dopis: "Kopřivo, máš mě ráda? Ano – Ne. Zaškrtni."

Proč to nemůže zůstat takhle jednoduchý?