Puškine, Puškine...

No nic. Jsem trapná.

Nadpis není kreativní, já vím. Kretka navrhovala kupříkladu "Po společném pití piva jsme odvzdušnily topení", "Setkání ubožaček bez chlapa", "Zapšklé intelektuálky" nebo "Cenzura celou cestu z Hradce do Prahy a nepotřebovala k tomu mahjong," abych udělala radost peťulce, když byla minule tak smutná, že jsem se o ní v příspěvku nezmínila. Ale nakonec jsem si uvědomila, že peťulce vlastně radost dělat nechci.

Tak tedy, než jsem ráno odjela do Prahy, stavila jsem se v knihovně pro Plechový bubínek (ano, koňská hlava plná úhořů je úchvatně nechutná záležitost, někdy bych to chtěla vidět, ten šumák je úchvatně perverzní záležitost, ne, nechci to zkoušet, Cibulový sklípek, ano, ten bych někdy chtěla navštívit), abych dočetla posledních sto stránek (doufám, že ta svině, co mi ho ukradla, už to četla, anebo číst neumí.) Říkala jsem si, že bych mohla potkat Lektora, když bydlí hned vedle. Haha. Jistěže jsem ho nepotkala.

Seděla jsem na nádraží a četla si Plechový bubínek.
"Hola."
"eu.gjkdbn,m." (vytvořeno náhodným úderem do klávesnice) "Hola."
Haha. Jistěže to byl Lektor.
"Kam jedeš?"
"Do Prahy."
"Fakt? Já taky."
Ha.ha.

Myslím, že jsem byla míň trapná než minule. Víc jsme mluvili, že. Takže je vlastně s podivem, že jsem byla míň trapná, neboť poslední dobou mám dojem, že pokud se chci dožít aspoň třicítky, měla bych radši mlčet.

"Jakým vlakem pojedeš domů?"
"V pět, v šest, nebo v sedm."
"Já asi v šest. Napíšu ti, když tady budu."

A kretka nás viděla. A tvrdila, že působíme párečkovitě, dokonce se prý bála, že jsem si s sebou přitáhla smetáka (ach bože, neměla bych přejímat dědův slovník) a hodlám celé odpoledne trousit poznámky o trapných singlech. Proti čemuž se musím důsledně ohradit. (Ovšem vedle nás seděl párečkovitě se tvářící páreček, on tupě zíral a žmoulal jí ruku a dělili se o kafe a minerálku. Ach bože.)

Narozdíl od
minule jsme nehledaly meeting point, neztrácely se v metru (šly jsme totiž pěšky a špatně odbočily pouze dvakrát) a nešly do zoo, takže s guano jsme se sešly poměrně záhy. Jinak to ale bylo úplně, jako že úplně stejné. I na toho Puškina do podpaží jsem zapomněla, ani papírový kapesníček jsem neupustila.
Já vím, že je to nemorální, divné, nepochopitelné... když ale... ona to je taková sranda! A každý máme nějakou úchylku. Já třeba ještě na španělskou výslovnost sykavek.

Guano nás opustila trapně brzo, s trapnou výmluvou, že se musí učit. V sobotu! Teda, ne že bych se nikdy v sobotu neučila. Asi třikrát. Ale co toleruju u sebe, nemusím tolerovat u ostatních, že.
Asi chtěla, abychom ji přemlouvaly, ať zůstane!

Pak s kretkou samozřejmě ještě proběhlo cosi o tom, co minule, plus jsme přidaly vedle sedící páreček, u kterého dementní výraz chlapce dosáhl vrcholu. A pak ta brilantní němčinářka sedící za mnou.

A před šestou pak přesun na nádraží. Rychlý. Mezitím mi přišla sms "Cojo el tren a las 7:11," což jsem si přeložila jako v pět, že. Je fajn mít čtenáře, kteří se dementním bloggerům nesmějí, že neumějí hodiny, že jo? Že jo?!
Tak tedy spěch na vlak, protože co tam budu hodinu dělat. Ačkoliv kretka říkala, že by se mnou počkala, neb se prý cítila vinna. Dokonce jsem i vyběhla(!) eskalátor (nebudu popírat, že naposledy jsem běžela asi tak před čtyřmi lety). A pak mi došlo, že 7 není 17.
Na nádraží jsem dorazila minutu po tom, co měl vlak odjet. Že na tabuli před námi stalo 10 minut zpoždění, zůstane pouze mezi mnou, kretkou a bezdomovcem, který nám chtěl za dvacku prodat lupu.

Když jsem se naposledy chovala takhle, vedlo to k sedmnáctiměsíční mozkové dysfunkci. Docela se divim, že mi zbývala mozková kapacita na to, abych se aspoň podepsala.
A víte, co jsem dělala předevčírem? Byla jsem si koupit kabát, náhradu za ten, co mi ukradli. Našla jsem dva. Jeden teplejší a jeden hezčí. Dilema jsem vyřešila tak, že jsem si koupila oba. Co, byly ve slevě! Pak jsem šla s těma dvěma velkejma taškama nákupním centrem a doufala jsem, že nepotkám žádnou sarkastickou bloggerku.
Jestli začnu sledovat Sex ve městě, můj konec se blíží.

Ještě jsem se mu nepodívala na zadek. Říkala jsem si, že příště už musím. A ani jsem si na to nevzpomněla. Je to se mnou zlý.

Po cestě zpátky domů se už ani nemůžu utěšovat tím, že je to třeba debil. Protože on, do prdele, tak strašně není!
A loupe banán ze správný strany. Jo, ptala jsem se. Ani nehty si nekouše.

Zase jsme se dostali k punčochám (tentokrát verbálně). Možná bych měla začít nosit kalhoty, i když v současné době mám jedny a žádné jsem si nekoupila asi pět let, protože by to znamenalo věnovat čas a peníze jejich zkracování.
Mimochodem, kretka mé nové punčochy označila za emo! Nejsou emo, jenom mají šachovnicový vzor!

Jo, kretko, vzpomněla jsem si, jak se jmenuje ten seriál! Mrtví jako já. Upoutal mě hlášku "Netušila jsem, že první muž, který se dotkne mého nahého těla, bude patolog." To mě nemohlo nezaujmout. A hraje tam skvělý židovský doktor z Nemocnie Chicago Hope. Zítra odjíždím za Baličkou cigaret do Karviné. Třeba se bude chtít taky dívat.

Odcházím být trapná ve spánku.