V mlze

Nevesela, truchliva.

Já vím, že nemám důvod být novoročně pesimistická stejně jako jsem neměla důvod být pesimistická už dva dny před Silvestrem. Obzvlášť při srovnání s některými lidmi. To se za to skoro stydím.
Vlastně se stydím i tak. Byla jsem trapná. Ale prostě jsem se nedokázala donutit, abych se bavila. Ostatní si mou blbou náladu nezasloužili. Obzvlášť proto, že ta mě po příjezdu domů skoro přešla. Ne úplně, ale aspoň už zvládnu i jinou činnost, než upřeně koukat na jedno místo a říct deset vět denně.

Na druhou stranu se ale optimismus těžko vymlátí jenom z představy, že věci, které jsou v pořádku, by v pořádku být nemusely. A jestli si jako rozená realistka mám vybrat mezi pesimismem a optimismem, volba je jasná.

Celkově je s většinou mých kamarádek větší legrace, když jsou bez chlapa. A s dotyčnými chlapy obvykle větší legrace, když jsou bez mých kamarádek, protože jinak se moc ovládají. Takže bych jim je asi měla přestat dohazovat.

Když už jsme u chlapů, tak letos akce "Dostaňte z Kopřivy, jestli má chlapa" nebyla tak traumatizující. Děda se naštěstí neptal, táta dokonce házel záchranné lano a strýci jsem řekla, že nemohl přijet, protože musí být přes svátky s rodinou. S manželkou a s dětmi.
Ovšem pokud příští rok nepřitáhnu smetáka či si nevymyslím nějakého věrohodnějšího, budu si muset najít nějakou činnost, která mě bude držet stovky kilometrů od rodiny. Už teď na mě koukají, jak kdybych neměla nohu a ne chlapa, takže za rok už bych byla úplně odepsaná. Jestli se ze mě někdy stane frustrovaný single, tak to nebude kvůli tomu, že bych k tomuto závěru došla sama, ale proto, že okolí mě přesvěčí, že jsem frustrovaný single. Víte, já nejsem zas tak úplně blbá ani zas tak úplně hnusná, a kdybych chtěla, tak fakt můžu na chalupu každý rok přitáhnou jednoho smetáka. Ale ne každý koště, který člověk potká, dobře mete. To není čekání na prince na bílém koni/zajištěného podnikatele/bohémského umělce/multimilionáře nad hrobem, jenom neochota ztrácet čas nad něčím, co nemá smysl (stačí, že se musím učit na zápočet z lingvistiky). Na neperspektivní vztahy jsem už moc stará.
Mimochodem, stejně jako by ze mě nemuseli dělat kripla, protože nemám chlapa, tak by taky nemuseli u šipek naschvál hrát levou rukou, aby viděli, jestli mě porazí i tak (porazí) a u ping-pongu mi dát náskok 12:0, aby viděli, jestli mě doženou (doženou). Já přece vím, že jediná soutěž, ve které bych mohla uspět, je turnaj v pexesu. A cílem ping-pongu je odpálit míček tak, abych ho mohl odpálit i protihráč a to tak, že ho pak mohu odpálit i já. Nejsem soutěživý typ.


Tak tedy asi od devíti hodiny, kdy skončil silvestrovský ping-pongový turnaj, ve kterém jsem se s dědou umístila na krásném čtvrtém místě (a mohli jsme mít medaili, ale děda to kazil, proto málo pil), a na mě z nedostatku zábavy opět padla ona blbá nálada, jsem seděla u kamen (protože otevřeli dveře a mně byla zima), koukala na ně a chtělo se mi brečet. To trvalo asi do půl dvanácté, kdy jsme se hromadně vydali na půlnoční, to znamená, že jsme vzali šest lahví šampaňského, každý do ruky skleničku a vydali jsme se na kopec sledovat ohňostroj. Zvíře nás zavedl na nejvyšší bod, abychom viděli ohýnek ze všech okolních měst a vesnic.
Na půlnoc jsem si lehla do sněhu dál od ostatních, abych se vyhla soucitnému pohledu "chudinka, bez nohy!", jelikož o půlnoci se všechny párečky začaly čumákovat (až pak mi došlo, že to možná berou tak, že jim do nového roku nic hezkého nepřeju) a abych minulému roku poděkovala (při nejmenším za první polovinu) a s novým uzavřela obchod. Všichni totiž od nového roku vždycky jenom něco chtějí, tak já na oplátku i něco slibuju. Ovšem neřekla bych, že mě pochopil, protože jsem přání formulovala asi tak stejně konkrétně, jako když jsem na Montserratu řekla Černé madoně, ža jestli fakt umí dělat zázraky, tak ví, co potřebuju.
Nemyslím si, že rok je takový, jaký si ho člověk udělá. Jestli jste takoví machři, že máte život přesně takový, jaký chcete, protože si ho tak umíte udělat, tak vám fakt zavidím.
Z ohňostroje jsme viděli jenom záblesky, protože jsme stáli v mraku. Mám dojem, že je to velmi symbolické. Celý rok 2008 mám úplně v mlze, protože nemám tušení, co bude. Není tady žádný záchytný bod, jako byla v roce 2007 třeba maturita, o kterém bych mohla přemítat, jak to dopadne. Ale asi mě vyhodí ze školy. Od sedmého do jedenáctého mám každý den jednu zkoušku a aspoň půlku neudělám. Trochu mi to připomíná dobu, kdy jsme se učila na čtvrtletku z matiky. Ale horší. Protože u matiky jsem aspoň věděla, že tohle je příklad, který má postup, a ten se musím naučit. Tady se podívám do papírů a nevím, co to je, ani co s tím mám dělat.

Na chalupě jsem zapomněla kinder vajíčko od Zvířete a Margarity.

Předsevzetí si nedávám. Jenom jsem si v tom sněhu na tom kopci řekla, že se pokusím o něco míň se řídit heslem "Kdo nic nedělá, nic nezkazí."

A vám přeju, ať v roce 2008 neskončíte v mraku. (Mohla bych dodat, že když nechcete do mraku, nemáte šplhat tak vysoko. Ale to by toho pesimismu bylo už moc.)