Euskadi Ta Askatasuna podruhé

Tentokrát na andaluský způsob.


Ples rok poté bývá zřejmě plesem nejlepším. Vysloužilý maturant se nemusí starat o různé pohyby pánví a tak. A přitom jsou vzpomínky ještě náležitě čerstvé, takže pak ocení video oktávy stylizované do útěku z vězení (musím jejich třídní poslat mail, že jsem se přece jen spletla a nebyla jsem poslední génius na našem ústavu). Vysloužilý maturant už také nemusí zachovávat důstojnost. Což se mi na rozdíl od vlastního plesu ovšem podařilo. Netančila jsem totiž s nikým, komu bych během tance třikrát upadla (ne tak zcela jeho vinou) a kdo by mě zval do kina na Medvědy od Kolína. Což je prostě samo o sobě dost nedůstojné. Tentokrát jsem tancovala jen jednou a po andalusku. Ovšem k polce á la Málaga mě lektor, co je podobný Banderasovi, nedonutil.

Avšak i když člověk není maturant a nemusí tedy příliš pohybovat pánví, neodpadají mu všechny starosti, že. Tak třeba lístky. Jelikož jsem měla v pátek zkoušku a nevěděla jsem, v kolik přijedu domů, dala jsem lístky pro pět lidí Socce. Ve čtvrt na osm měly s Kačátkou sraz. Před půl osmou mi Kačátka volala, že Socčin telefon zvedá její máma a tvrdí, že Socka leží na mol v obýváku na gauči, takže nikam nejde. Tuto informaci mi o pět minut později potvrdila. Já jsem ji na oplátku informovala, že Socka by u sebe měla mít pět lístků na ples. Příští čtvrt hodinu její rodiče hledali lístky. Během dalších šesti minut jsem pro ně za efektního skřípění brzd matčina auta dokázala dojet, za efektního skřípění brzd dokázala dovést auto domů a za efektního dusotu podpatků doběhnout na autobus, takže v osm jsem stihla nástup.

Předcházejí komplikace byla čtenářsky atraktivnější. Pamatujete si ještě na mé černé samodržící punčochy za 139 Kč, co samodržely půl minuty a pak se mi sesunuly ke kotníkům, takže jsem je poházela po schodech a půjčila si máminy hnědé? Usoudila jsem, že letos konečně nastal jejich čas. Během roku totiž střídavě i držely. Abych ověřila jejich výdrž, oblékla jsem si je hodinu před plesem. Levá punčocha spadla ve chvíli, kdy jsem chtěla odejít. Jelikož jsem se jich za žádnou cenu nechtěla vzdát, přilepila jsem je nejprve náplastí. Náplast drží na kůži, nikoliv na textilu. Tedy izolepa. Izolepa drží na textilu, nikoliv na kůži. Lepidlo ano. Nápad použít vteřinové jsem zavrhla, neboť jsem věděla, že půlka mých čtenářů by z toho umřela smíchy, což by mělo fatální následky pro mou sledovanost. Přilepené punčochy jsem ještě dolepila náplastí. Lepící snahy měly píchací intermezzo v podobě návrhu, že bych punčochy mohla přicvaknout zavíracím špendlíkem ke kalhotkám. Následoval vnitřní dialog:
"Máš něco jako zavírací špendlík?"
"Jo, ale nemám něco jako kalhotky."
Zase jsem si musela vzít tamty pospojované provázky, které vytáhnu jednou za rok.

Užila jsem si to víc než svůj vlastní maturiťák. A ani jsem se neopila (což je jasné už podle absence Medvědů od Kolína). Večer byl, hlavně od chvíle, kdy odešla Margarita, celkem andaluský. Andalusky jsme pak pokračovali i na náměstí do hospody a někdo na náměstí jinam než do hospody.

A když jsem v pět šla spát, už jsem měla v hlavě zformované, co chci letos od Ježíška.
Přálala bych si, abych...

... se chovala přiměřeně svému věku.
... nejdřív myslela a až potom mluvila. A to obzvlášť, když se chystám něco říct španělsky.
... věděla, co chci.
A abyste mě někdo párkrát udeřil tupým předmětem do hlavy.

Já vím, že jsem si to posrala sama.
Ačkoliv když jsem šla domů, párkrát jsem se musela nahlas zasmát. Protože ty punčochy byly fakt vtipný. Obzvlášť v některých kontextech.