Pod bičem diktátorů dovolávám se mezinárodní bloggerské pomoci!

Ani revoluce už mi nepomůže...
Myslela jsem si, že prázdniny využiju k namáhavému plození maturitní práce, kterou musím odevzdat v termínu, který nepochybně omezuje některé z mých lidských práv (jen počkejte, až přijdu na to, které!). Představovala jsem si, že aspoň tři čtvrtiny práce udělám, i kdybych nechtěla – protože na předmaturitní testy se vykašlu, ze španělštiny je udělám a moje celoživotní úspory pokryjí zaplacení testů z dějepisu a ještě mi pár tisíc zbude (pokud pro mě ovšem u markraběte neplatí jiný tarif než pro Pítra). Pátek jsem si ještě nechala volný na léčení kocoviny z plesu. Od soboty mi v MP nepřibyla ani jediná věta. Všechno, čeho jsem byla za celý víkend schopna, bylo přečtení materiálů a symbolické podtržení některých míst. Ale né že bych snad teda místo MO dělala něco jiného, třeba aspoň něco z toho, co jsem si plánovala, že budu dělat, až budu mít čas... Dejte Kopřivě spoustu času a ona vám ho zabije. Přiznávám se, že za poslední tři dny jsem neudělala vůbec nic. Někdy tohle nic dělám, protože mozek si o to po namáhavých dnech řekne. Prostě jeden den mu dovolím jet na úsporný režim a nutím ho vykonávat jen základní funkce jako říct mi, že mám jít na záchod, že se mám najíst, že se mám nadechnout a že teď mám zmáčknout levé tlačítko myši a teď enter. Jeden den. Tři dny, to už je na provaz.
Večer se potom propadám do hlubin beznaděje, že takhle nikdy nevystuduju vysokou školu, protože takhle se ani na žádnou nedostanu, protože takhle ani neudělám maturitu, protože takhle mě k ní ani nepustí, protože takhle tu maturitní práci nikdy neobhájím, protože takhle tu maturitní práci ani nedodělám!

Kdybych si mohla vybrat dvě vlastnosti, které chci mít a nemám, jednou z nich by byla disciplína. Že když si naplánuju (plánovat to jó, to mi jde), že v sobotu dodělám přílohy ke Frankovi, že do čtvrtka dodělám Castra a pak změním politické prostředí a přesunu se do Chile, tak to taky tak (taktotakytak – zní to jak název vesnice někde v Mexiku) udělám a ne, že si v sobotu řeknu, že víkend ještě neskončil, a v pondělí, že prázdniny jsou přece dlouhý.
Je to můj problém s příliš velkým množstvím volného času. Špatně se v něm orientuju. Takhle taky zapomínám na narozeniny – týden předtím mě na ně kalendář upozorní, já si řeknu, že času dost... Jednou jsem zapomněla na tátovy narozeniny. Nechápala jsem, proč jde celá rodina někam do restaurace, a až když tátovi začali dávat dárky, hrklo ve mně, že vlastně no jo, ono už je šestnáctýho.
Druhou vlastností by byla rozhodnost. Dneska jsem s vozíkem kráčela Intersparem a tak dlouho jsem se nemohla rozhodnout, kterým vchodem tam vlezu, až jsem nakonec narazila mezi ně. A teď si představte, jak dlouho jsem vybírala dva grepy, když jich tam byla plná bedna!

Myslím, že jakmile se zase dostanu do časového tlaku, najednou to půjde. Když mě profesorka Pittová vyděsila tím, že obhajoby jsou 30., Franka jsem dopsala během týdne. Teď tam ještě potřebuju upravit několik detailů, takže včera byl jeho soubor otevřený celý den, aniž bych do něj udělala jedinou čárku.
Volný týden, kdy nemám nic naplánovaného, pro mě představuje rozplizlou časovou jednotku, kterou jaksi nedokážu uchopit. A to je zhouba pro mou pracovní morálku. Ale když vás celý život knížka baví nejvíc, když si ji musíte číst pod lavicí, kafe vám nejvíc chutná, když máte být za deset minut ve škole , kamarády chcete vidět nejvíc, když na příští měsíc nemáte v diáři ani hodinu volna, a jakmile byste tohle všechno mohli dělat v klidu, přestane se vám chtít, naučíte se rozplizlé a nekonkrétní časové jednotky ohraničit. Včera večer jsem se rohodla, že až dneska v sedm vyvenčím Barbuchu, nezalezu si pak zpátky do postele, abych se z ní vyhrabala v deset, ale místo toho si zalezu do vany, kde si přečtu noviny, potom pojedu na nákup pro ingredience na paellu, o kterou se zítra pokusím (a když už pošpanělsku, tak i se sangrií, a k sangrii je potřeba hodně ovoce, a jé, rybu bych si dala a hmm, co je tohle... a do konce týdne, než se vrátí rodiče, budeme jíst asi chleba s máslem. Ale co, když matka dokáže v Praze utratit několik tisíc za hadry – teda ne ona, táta – tak co bych já si nemohla utratit pár stovek za jídlo. Matčiných.), pak si udělám tu rybu, potom napíšu tenhle příspěvek a v šest jdu do hospody. A mezi dokončením příspěvku a hospodou mám aspoň tři hodiny, kdy už opravdu něco udělám.

A jestli mi chcete pomoc, tak se stavte udělat mi časové ohraničení – třeba mě tím vytrhnete ze spárů Fidela. Třeba Ben mi to slibuje už do července;)