O těžkém údělu bloggerském

Největší kurva není štěstěna, ale anonymita.
I když těžko říct, jestli lze nadávat něčemu, co podle některých ani neexistuje.

Přesto – s naivitou mých tří blogů, z nichž dva byly kvůli anonymitě zrušeny – ještě pořád věřím, že skutečně existuje, byť jen jako "muška zlatá". Je značně pomíjivá a ve většině případů jen dočasná. Ovšem snad nikde jinde nehrají tak velkou roli náhody a Murphyho zákony. Stokrát může můj spolužák gůglit mé jméno, školní přezdívku, nebo přezdívku v e-mailové adrese a nenajde mě. Pak ho jednou nostalgické vzpomínky zavanou k Večerníčku a má mě.
Jak nefér, že? Ovšem blogger musí počítat se Štaflíkem, Špagetkou, nahými maminami i s tím, že neudělá maturitu.

Některým* to vadí, a tak se jistí, jiným je to jedno. Poslední dva odkazy se skutečně nemusí o anonymitu bát- kdybych odkaz na blog dala partnerovi, kamarádům, dokonce i pár profesorům, taky bych si klidně založila blog www.jananovakova.bloguje.cz. Ale pak bych se taky nesměla divit, když mi v komentářích partner sdělí, že kvůli jeho špinavým ponožkám uprostřed obýváku jsem zbytečně hysterická, když mi přitom v kuchyňském dřezu začaly kvasit zbytky od čtvrtečního oběda, nesměla bych se divit, když mi spolužačka jako reakci na článek o jejím "a co to bylo ten adenauer?" vmete do tváře, že přechytralá blbka jsem tady já a na první pohled to není poznat jenom kvůli barvě vlasů, a v neposlední řadě bych se nesměla divit, až se na mě kvůli blogu někdo nasere opravdu. A to já bych se právě divila. Takže tu jsou dvě možnosti, jak tomu zabránit; jedna je téměř stoprocentně účinná – nepsat nic, co by se nějakým způsobem mohlo dotknout případných čtenářů. Tuhle metodu jsem vyzkoušela u druhého blogu. Trvalo to půl roku sporadických a nezáživných příspěvků. A děsně mě to nebavilo.

Pak je tady ta druhá možnost – pokusit se o anonymitu a psát si, co chcete. Pravděpodobnost, že vás chytí, je asi stejně velká, jako když před každým pohlavním stykem vezmete deset kondomů, dva propíchnete, zamícháte a jeden pak vyberete. Jo, náhoda je svině. I v tomhle případě záleží na tom, jak má známý u vyhledáváče "šťastnou ruku." (Kdybyste prosím byli schopni si asociace se šťastnou rukou nechat pro sebe, sexuální metafora byla ukončena tři věty zpátky).
Tuhle metodu praktikuju teď. Odkaz na blog dostal jen jeden člověk, kterého jsem osobně znala dřív, než jsem začala blogovat – i když mám dojem, že můj blog čte ségra, mimojiné proto, že na ten svůj si dala stejný podtitul jako mám já:o)(Jinak, ségra, až teď změníš adresu a pak se budeš divit, že jsem tě zase našla, tak nehledej v čem je příčina, ale v kom. *šeptá*: odkazy! odkazy! odkazy!)
Nicméně počítám s tím, že jednou se tady objeví někdo, kdo nemá. Ale nevím, jak mi bude, až si někomu, kdo sem dostal odkaz, protože jako spolutrpiteli se mu třeba nad tímhle, tímhle, tímhle, tímhle, tímhle nebo třeba nad tímhle zvedne nálada, zvedne taky kufr, protože najde i tohle, tohle, tohle, nebo třeba
tohle.

Asi mi budou říkat, že nejsem objektivní. Samozřejmě, že nejsem objektivní, kdybych chtěla být objektivní, píšu do školního časopisu (kdybychom nějaký měli. Ale možná proto ho nemáme. Bojí se, že bych chtěla dělat redaktroku.) Asi mi taky budou říkat, že jsem zlá a moje frustrace by šla řešit jinak. Jistě. Mohla bych třeba přijít za Rysulkou a říct: "Já vím, že máš Sissi strašně ráda, ale víš, ona nebyla jediná historická postava, víš, a nemůžeš o ní začít mluvit, když se zrovna bavíme o karibské krizi." Anebo třeba vysvětlit Blběnce: "Víš o tom, že existuje takový druh Cosmopolitanu, který má třeba tři sta stran, vyskytuje se v něm spousta přímé řeči, nejsou v něm reklamy, stvořil ho jenom jeden člověk a prodávají ho v knihkupectví?"
Jo, to bych mohla. Ale mám málo času a hrachu.

Pokud dojde k takové situaci, nebudu už pravděpodobně mít možnost cokoliv vysvětlovat, takže můžu jenom doufat, že "oběti" se dostanou i k mému skromnému prohlášení:
Nemůžete tvrdit, že něco z toho, co jsem tady napsala, není pravda. Ačkoliv je to velmi lákavé a internet k tomu poskytuje rozsáhlé možnosti, nevymýšlím si tady. Věci, které jsem napsala před dvěma lety, bych dneska zřejmě napsala jinak. Ale nebudu je předělávat ani mazat. Ono ani tak nezáleží na tom, co se interpretuje, jako na tom, jak se to interpretuje. Kvůli dvojí interpretaci jsme teprve nedávno se Sockou zjistily, že chodíme ke stejnému gynekologovi (och ano, tomu se říká vrchol intimity – mohly bychom si snad být ještě blíž?!). Podle Socky je tamnější sestře "asi osmdesát a blbě slyší, takže mluví děsně nahlas a do čekárny je všechno, co řekne, slyšet. Třeba tam přišla ženská a vážili ji a pak slyšim tu sestru: "Né sedmdesát, sedmdesát pět..." Anebo se z ordinace do ticha čekárny ozve: "A výtok máte?" "
Moje interpretace: Sestře není víc než pětašedesát, je celkem rázná, ale jinak poměrně milá (nechodila bych někam, kde maj zlý sestry!). Nemluví nahlas. Jenže dveře do ordinace jsou holt typický dveře do ordinace. A je fakt, že sestra si s nějakým falešným studem hlavu neláme a zřejmě v rámci zrychlení práce se vás už v čekárně táže, co máte za problém, tudíž celá čekárna už určuje diagnózu ještě před vyšetřením. S kapavkou bych tam asi nešla.
Každopádně ze Socčina vyprávění jsem nepoznala, že se jedná o tu samou sestru.
S blogováním je to stejné. Jedna událost, více interpretací. Někdo se pobaví, někdo zkonstatuje, že kecám. A já píšu pro tu první skupinu.

A ještě pár osobních vzkazů:
tati, jestli tohle někdy budeš číst, tak to nechci vědět!

pane řediteli, jestli tohle někdy budete číst... uznejte, že jsem k vám ještě velmi velkorysá a to, co tady popisuju, je jen ubouhoučký odvar reality. Pozdravujte ode mě finanční úřad.
Tak to by bylo.

Blogger tedy musí počítat s možností ztráty anonymity kvůli náhodě, kvůli odkazům kdekoliv na internetu, případně kvůli odkazu kdekoliv v tisku. Blog není intimní záležitostí. To, že do něj několik intimních záležitostí zaznamenáte, z něj jako z celku intimní záležitost nedělá. Proto nerozumím, když někdo napíše příspěvek a pak se diví, že v komentářích nachází i negativní reakce a křičí, že "blog je přece osobní deníček, kam si autor/ka zapisuje, co chce, a čtenáři do toho přece pořádně nevidí, protože internet zkresluje" a odmítá pochopit, že k osobnímu deníčku na internetu si taky každý může napsat, co chce, ačkoliv kvůli internetovému zkreslení nemusí záležitost dokonale pochopit. Jako vrchol všeho se pak případnému "prudiči" zakáže komentovat.
Intimního blogování také docílíte zaheslováním blogu. Ale neříkejte tomu pak prosím blogování. Nechápu, proč se někdo, kdo píše něco, co se má dostat do ruky jen některým lidem, obtěžuje se zakládáním blogu, když si rovnou může zařídit papírový deník nebo si historky a myšlenky naťukávat do Wordu a ukládat do složky "Deník", případně je pak mailem rozesílat přátelům. **
Proto taky rady (viz dále) bloggerům (bloggerům, nikoliv deníčkářům), že pokud si chtějí uchovat anonymitu a soukromí, můžou blogovat pod heslem, považuju za "mimomísové".

Ano, přiznávám, nebloguju kvůli sobě. I když vlastně jo, protože všechno, co děláme, děláme nějakým způsobem kvůli sobě. Ale bez vás by mě to ani z poloviny tak nebavilo. Kdybych několikrát za sebou nenašla u příspěvku několik komentářů, už dávno bych s tím sekla (což není výhružka, že všichni musíte ke všemu něco napsat, jinak končím, to jenom projevuju vděk;o) ). Miluju Top List. A nejvíc ho miluju, když na něm vidím vysoká čísla. Když se někdy přehoupne přes obvyklý průměr, hledám, kde je na mě odkaz. Ano, chci, aby mě lidi četli a nebudu pokrytecky tvrdit, že píšu prostě proto, že mě to baví a neobejdu se bez toho, a je mi jedno, jestli si můj výlev přečte lidí deset, nebo padesát. Nechci, aby mě četli mí blízcí, ale přitom chci pochytat co nejvíc cizích duší, které budou komentovat, stanou se stálými čtenáři a přidají si mě do odkazů.

Něco vám teď povím – můj největší bloggerský problém spočívá v tom, že začnu psát kvůli nějakému podnětu a během pár odstavců se dostanu úplně někam jinam a původní záměr se často vytratí úplně. Takže ještě jednou.
Dneska oním podnětem byla "aféra" s půvabně svěžím blogem. Odkaz přidávat nebudu, protože nevím, jestli stále ještě platí embargo a v blogosféře stejně platí, že "kdo hledá, ten najde."
Asi jsem to všechno špatně pochopila. Domnívala jsem se, že to, s čím má bloggerka, jejíž blog se ocitl v jednom celkem čteném plátku, problém, je fakt, že pravděpodobnost jejího odhalení už není "dva propíchlé kondomy ku osmi normálním", ale značně vyšší. Jenže když jsem se dneska vrátila do diskuze (která infikovala i další blogy) pod článkem, byla jsem celkem nemile překvapena. Diskuze se buď ku své škodě posunula úplně někam jinam, anebo ani nikdy nebyla tam, kde jsem myslela, že je. Už nejde o vztek nad ohrožením anonymity, ale o jakési vztahovačné prskání nad detaily. Nevidím ve slovním spojením "mladá dáma" či "půvabně svěží blog" ironii a to jsem, prosím, vztahovačností a paranoiou téměř proslulá a ve větě "dneska ti to sluší" slyším "ta sukně je moc krátká, más křivý nohy."
Zřejmě několikastranné nepochopení. (Do článku byl dokonce můj komentář zařazen "mezi nejšťavnatější diskuzní příspěvky" (a mně by přitom úplně stačilo, abych se dostala na stránky školy!) díky zmínce o Lize na ochraně bloggerů. A byla jsem nepochopena! Jak bych si to asi představovala... No, pokud by Liga zjistila, že některý z jejích členů byl odhalen, šmírák by byl zajat a zastřelen, aby dál nemohl šířit odkaz – žádná malicherná autorská práva! :o) )
Je to stejné jako v případě BSOVN (bloggerky s odkazem v novinách) – se samotným článkem můžu až na detaily, které jsou prostě výsledkem toho, že neblogger bloggera nepochopí;), souhlasit, ovšem diskuze pod ním pro mě shodila jak celý článek, tak i jeho autora (ačkoliv ten se v ní shodil sám přidáním odkazu na Lauřin článek, s roztomilým přípodotekem "okouzlující"). Je to sice další bloggerské riziko, ale jak já nesnáším lidi, co se neobtěžují přečíst víc než jeden článek, na který někdo odkazuje, ale přitom z něj vyvodí zaručeně správné závěry – tudíž ze středoškolačky tu najednou máme vysokoškolačku ("nevěřím, že tohle opravdu píše vysokoškolačka!") studující bohemistiku ("ony ty holky z fildy vždycky byly kapitola sama pro sebe") plus rádoby shovívavé poznámky o věku, emoční ventilaci a "dloubnutí do bloggerského hnízda", jako kdybychom byli sekta vraždící neviňátka, ale nikdo se nám to dlouho neodvažoval zatrhnout a až pan Deyl nám vrazil dubový (bukový? osikový?) kůl do srdce. Být autorem, celou noc nespím a vzývám Internetového boha a ptám se ho, co jsem komu udělala, že zrovna já jsem dostala stádo těch nejhovadštějších komentátorů typu "vím o tom hovno, ale vyjádřit se k tomu musím."




* Ach jo, Lauro... tak aspoň náhradní odkaz
** Ach jo, Lauro...