Varování brigádníkům

+ seznam požadavků na ideálního chlapa (takže v podstatě další varování)

Pokud již jste anebo se teprve chystáte (dobrovolně či méně dobrovolně) stát brigádníkem na jedné straně telefonního aparátu a hodláte svůj čas zasvětit životně důležitým průzkumům veřejného mínění, vyhněte se našemu telefonnímu číslu. Jinak si budete moci započítat dalšího debila, kterého není možno zahrnout do jakéhokoliv průzkumu. Protože bohapustě lže.

Chtěla jsem sem umístit odkaz na chloé, neboť jsem se domnívala, že to ona je autorkou článku procítěně pojednávajícího o utrpení operátorů zjišťujících pro různé firmy různé věci. Ale u chloé jsem článek nenašla a nemohla jsem si vzpomenout, kde jinde bych ho měla hledat, takže nebude nic. Každopádně byl to právě tenhle článek, na který jsem si vzpomněla, když jsem zvedla sluchátko:
"Dobrý den, tady **** ******** z plynárenského průzkumu. Zjišťujeme blablabla, měla byste čas odpovědět mi na pár otázek?"

No, tak sice čekám na telefonát od babičky a hlídám Barbuchu, který právě ukradl Beďarovu kost, která je dvakrát větší než on, což mu evidentně nevadí, a snaží se ji zahrabat do koberce, a taky jediné, co o plynu vím, je, že bouchá a je jedovatý a jedno z toho je prý hoax a já nevím co, ale tomu chudákovi za to určitě odečítají nějaké body, nedej bože peníze.

"No, můžete, ale já nevím, jestli vám pro průzkum budu moc co platná..."

"Ale určitě budete!" následuje nadšený výkřik (asi jim fakt strhávaj plat). "Takže, nejdřív se musím zeptat, kolik vám je let?"

"Osmnáct." ?! Ne že by mi teda netáhlo na dvacet... ale možná dobře, že jsem si hned nevzpomněla, kolik mi je – řekla bych, že v některých případech vás díky nižšímu věku možná budou považovat za menšího idiota.
Ale měla jsem říct, že mi je sedmnáct – třeba se s neplnoletými plynárenské průzkumy dělat nesmí...

"Nejvyšší dosažené vzdělání, předpokládám, že je základní."

"Ano." Ale za dva měsíce už náhodou možná budu mít maturitu! Heč!

"A rodinný stav asi svobodná, že?"

"Ano." I když děda by už chtěl vnoučata.

"A z jakého jste kraje?"

"Z východočeského... ehm, takže tedy z královéhradeckého." No jo, taky když to furt měnej – kraj, okres, okres, kraj...

"V jakém domě bydlíte?"

"V rodinném domě."

"Ano, ale v řadové jednotce, nebo samostatné jednotce?"

"V samostatné."

"A nevíte náhodou, do jaké kategorie příjmů spadá vaše rodina?"

"Eh, to bohužel opravdu nevím..." A jak to asi mám vědět, když ani pořádně nevím, co dělá můj otec. Jen tiše doufám, že je to legální. Ale nemáme se blbě, no.

"Ani byste si netipla?"

"Radši ne." Já fakt nevím, co dělá můj otec! Na tuto obligátní otázku jsem ve škole vždycky odpovídala všezahrnujícím: My father is businessman. Mi padre es empresario. Mon pére est entrepreneur. Rusky už jsem to zapomněla. A v němčině jsem se k tomu ani nedostala – to si pamatuju jenom: "Du bist auch neugierig!" "Ja, das stimmt. Ich bin neugierig."

"A teď mi prosím řekněte, na jaký pohon fungují vaše domácí spotřebiče?"

Hm? Pohon?

"No... já si myslím, že pro tento průzkum opravdu nejsem vhodná..."

"Mám na mysli, jestli třeba vaříte na plynovém nebo elektrickém sporáku..."

"Aha! Na elektrice!"

"A vaše další kuchyňské spotřebiče?"

Rozhlédnu se po kuchyni. Nikde nevidím nic hořet, takže asi všechno bude někde v zásuvce. Včetna Barbuchy, který se do zásuvky snaží strčit Beďarovu kost.

"Na elektriku."

"Všechno?"

"Ano, všechno."

"Třeba i pečete v elektrické troubě?"

Opírám se o naši multifunkční troubu (nebo se o ní aspoň domnívám, že je multifunkční). Naši říkají, že je horkovzdušná. Ale jak mám vědět, jestli jede na plyn nebo elektriku?

"Taky na elektriku."

"Aha. Dobře. A co třeba ohřev vody?"

"Na elektriku."

"Opravdu?"

"Ano." Vzpomenu si, jak u se nám jednou rozbil kotel a na chodbě byl cítit plyn... Dokonce si i vzpomenu na kotel vedle botníku...

"A něco na plyn máte?"

"Ne." Zrak mi padne na dopis z plynárny.

"Aha. Tak kdybyste prosím chviličku počkala... Musím to jenom vyhodnotit..." Na druhé straně slyším pípání počítače a další hlasy tázající se: "A vaříte na plynu nebo elektrice?"

"Mějte prosím strpení, už to bude."

"Nejsem moc dobrý výzkumný objekt, co?"

"Ale to né... jenom jste mě trochu zaskočila s tím, že máte všechno na elektriku..." Kotel vedle botníku, kotel vedle botníku, kotel vedle botníku...

"No, ale já si fakt nejsem jistá. Tak tam klidně napište, že máme něco na plyn..." Ale oni mu to asi nahrávaj, co?

"Tak už to je... hm, aha..." Úplně vidím, jak mu počítač právě vyhodnotil zadané údaje hlášením: Debil! Debil! Debil! Okamžitě zavěsit a neutrácet za telefon!
"Tak to je všechno. Mockrát vám děkuji, že jste se zúčastnila průzkumu. Mějte se hezky a nashledanou."

Pro praktickej život nepoužitelná, já vím. Ale už si zvykám.
Ovšem vzhledem k tomu, že mi bylo několika lidmi naznačeno (byli to sice lidé z rodiny a všem jim bylo přes šedesát, anebo byli prostě divní), že jestliže mi v mých takřka dvaceti letech ještě nikdo neučinil zcela vážně míněnou nabídku k sňatku, jsem odepsaná a není to teprve včera, co mi ujel poslední vlak, rozhodla jsem se, že v krajním případě (třeba kdyby mě chtěla děda vynechat ze závěti, jestliže nebudu mít při nejmenším vážnou známost;o) – hele, teď by bylo opravdu velmi cynické toho smajlíka nepoužít! Nejsem žádná materialistka!) budu hledat oběti přes blog. A proto bychom si měli hned na začátku ujasnit, co očekávám já a na co byste měli být připraveni vy. (Následující řádky se týkají pouze heterosexuálních mužů – chtěla bych přidat i věkové omezení, ale na fingovaný sňatek se vlastně hodí kdokoliv – ale ostatní se mohou inspirovat.)

Můj ideální chlap:

- nesmí mu vadit (kdyžtak jenom trochu), že i když k nám přijdou z plynárny, aby udělali tamtu věc s plynoměrem, budu jim tvrdit, že vodu ohříváme elektrikou

- nesmí mu vadit, že neloupu brambory a vždycky je vařím ve šlupce – zaprvé proto, že mi chutná, a zadruhé proto, že uvařená pak jde sloupnout líp; pokud by chtěl jíst brambory oloupané, musí být ochoten si je sám oloupat. Já to teda dělat nebudu. (A momentálně ani nemůžu, páč se nám rozbila škrabka.)

- umím uvařit následující jídla:
bramborová kaše (z pytlíku – představte si, jednou jsem byla v Alpách a pozvala jsem jednoho chlapa na bramborovou kaši a on, že přinese párky (tohle není dvojsmysl, vy perverzáci!). Když zjistil, že kaše je z pytlíku (tohle taky ne), tak ji nechtěl – on si normálně fakt myslel, že někdo bude na hory tahat brambory, aby z nich udělal kaši!)
pečené kuře na několik způsobů (záleží na tom, co je doma za koření)
rizoto
těstoviny s tuňákem (i bez něj)
párky (prasklé)
vajíčka na dva způsoby – smažená vajíčka je možno kombinovat s bramborovou kaší, prasklým párkem a osmaženou cibulkou (otec si jednou dělal legraci, že umím několik jídel, která se liší tím, jak moc je ta cibulka připálená. Haha.)
chleba (ale neumím na něj namazat pravé máslo, protože je tvrdé a maže se prostě blbě)
- občas se pokusím podle kuchařky uvařit něco jiného, ale většinou to chutná jako něco z výše zmíněných jídel. A to, i když podle kuchařky peču.
Od muže svých snů bych tedy očekávala, že bude umět při nejmenším stejný počet jídel jako já a to nejlépe jiných jídel, protože to bychom pak mohli mít po čtrnáct dní k večeři pokaždé něco jiného!

To je prozatím všechno, ale seznam bude průběžně doplňován.
Každopádně uznejte, že oproti Kačátce, která si i ve svých devatenácti letech ideálního chlapa představuje jako svalnatého, pohledného a věrného, jsou mé požadavky ještě celkem přiměřené.