Vrčení čtvrtečního podvečera

... y los testigos del acontecimiento lo confirmaron – que por el fin de la arenga, dos palomas se sentaron a sus hombros...* Ani Fidel tu nebude věčně.

Včera jsme z důvodu, o kterém nevím, jestli jsem se tady zmiňovala a nechce semi to hledat, jsme se se Sanchou, Kačátkou a Tolstolobikem (s tím především) vypravili na Thermopyly. Spousta polonahých chlapů (ale koho by zajímal Leonidás, když je tam kapitán Sparťanů a taky ten Žižka, co ho poslali zpátky do Sparty povědět, jak to dopadlo... hm, zřejmě všechny ostatní přítomné kromě mě. Nelíbila se mi ta jeho kozí bradka), spousta přehnaných efektů a místy spousta patosu a taky příjemná dávka cynismu ("... není důvod, abychom se nechovali civilizovaně", zatímco ze skoro mrtvol dělají úplně mrtvoly a odklízí je na hromadu), takže přesně to, co tak jednou za rok potřebuju. A nejúžasnější stejně nakonec byla královna Gorgo. A také jsem neměla tušení, že Xerxes byl teplej (Mathilda vzkazuje slashařkám: Tam bylo materiálu!), což nám trochu narušuje naši teorii, že prvním historicky prokázaným homosexuálem byl generál Karel Bonaventura Buquoy (po kterém jsem pojmenovala auto), ale nakonec jsme se shodli, že budeme striktně oddělovat homosexuály našeho letopočtu a před naším letopočtem.

Byli jsme domluvení, že po filmu půjdeme Spartu někam zapít (museli jsme ovšem dávat pozor, protože Kačátka je Pardubačka, a tudíž vždycky počkat na reklamní pauzu a naše "na Spartu" řádně vysvětlit. Náhodou, ač z Hradce, včera jsem fandila Pardubicím. Shodou okolností, jak Pardubice, tak Hradec včera skončily. Aspoň to nebudu muset ve škole poslouchat.)
Nejdřív mi přišla od Sanchy SMS, že hned po kinu jede domů, protože kamarád něco pořádá. Tolstolobik mi na icq sdělil, že se nezdrží dlouho, protože kamarád má koncert. Neměla jsem nárok být uražená, ale to jsem se ještě ve středu ptala snad jenom z prdele, jestli půjdeme ve čtvrtek nebo v pátek?

Do kina jsem jela autobusem. Přede mnou seděly dvě paní, tak kolem sedmdesátky, možná přes sedmdesát. Ta jedna té druhé vnucovala svoje cigarety.
"Ale ne, já to nechci."
"Vem si to, dyť už mám jenom poslední tři!"
"To nevadí... A nevytahuj to tady před lidma!"
"Tak vezmeš si to už? Ber to, jako že to máš za tu výbornou sekanou."
Chtělo se mi vrčet. Poslední dobou často vyjadřuju emoce vrčením (zřejmě se vracím na nějaký nižší vývojový stupeň.) Napadlo mě totiž, jestli až mi bude sedmdesát, jestli někdy, budu mít taky někoho, komu budu vnucovat cigarety a kdo mi bude dělat výbornou sekanou (pochybuju, že já bych kdy dokázala udělat jakoukoliv sekanou.) Socka asi bude mrtvá, protože moc pije a kouří (i když jí cigarety nedávám). A ostatní, rozstrkaní po celé republice i mimo ni, budou mít jiné věci na práci než se dělit o cigarety a sekanou. Nakonec mi zbydou jenom ti holubi** a Fidel.

Vrčení jsem zadržela a nakonec se i ukázalo jako zbytečné, protože Sancha si jenom spletla datum. Ale znova se ukázalo, jak málo mi ještě pořád stačí...
Pak jsem zavrčela už jenom na MHD – tři různé autobusy domů v časech: 20:43, 20:46 a 20:50. Předtím jediný v 19:37. A potom 21:38, 21:24 a pro změnu 21:24. Dva z těch tří autobusů jedou až na zastávku, kde vystupuju, naprosto stejnou trasou. Jiné dva autobusy do školy taktéž a samozřejmě oba dva jezdí s tak dvouminutovým rozestupem a pak půl hodiny nic.
Kdybych včera vyrazila ve stejnou dobu jako ostatní a nezůstala v hospodě sama, napospas zvrhlíkům (ach jo, žádný si nepřisedl), a šla pěšky, dorazím domů jenom o něco dřív než Kačátka do Pardubic. Miluju MHD. Ale zdražovat jízdný, to jo...

Vůbec mám poslední dobou chuť vrčet skoro pořád. A někdy vrčení proměnit v neartikulovaný řev. A někdy v artikulovaný. Třeba na psy. Naši odjeli na pryč, sestra má ruku v sádře a já tady mám na starosti Beďara a Barbuchu. Beďar zatím starosti nedělá, protože ještě stále zmírá steskem po paničce, to znamená, že leží a spí a chrápání občas proloží zmučeným povzdechem. Barbucha vlastně starosti nedělá taky, ale babička jo. Domluva tenkrát zněla, že až se Barbucha naučí chodit ze schodů, bude ho venčit babička. Chodit ze schodů se naučil minulý víkend. Když babička něco potřebuje, prozvoní nás na pevnou, k čemuž máme zřízené speciální vyzvánění ("Pro Elišku" – už mám reflex tak Pavlovovi psi), a někdo za ní přijde. Předevčírem, když jsem se vrátila ze školy s něčím, co vypadalo jako slibně se rozvíjející bolehlav, a zalezla jsem si s knížkou do vany, ozval se telefon. Který jsem ignorovala, protože jsem předpokládala, že babičce se nechce s Kubou ze schodů. Za minutu se telefon ozval znova, tentokrát zvonil asi tři minuty, tudíž Beďar se mohl uštěkat a ukňučet, protože jakékoliv vyzvánění telefonu nenávidí. Usoudila jsem, že to asi bude něco důležitého a s mokrými vlasy vylezla z vany. Mezitím telefon zvonil potřetí, opět asi dvě minuty. Cestou k babičce jsem si ji – dle naléhavosti vyzvánění – představovala při nejmenším se zlomenou nohou. Ne. "Barbucha chce vyčůrat." Nádech. Výdech. Nevrčet. "Babi, dyť už chodí po schodech!" "No jo, ale já tady mám rozděláno na pečení." "Nádech. Výdech. Nevrčet. "Fajn, já zase byla ve vaně." "No ale to já jsem nevěděla." Nevěděla. Ale volá pro jistotu třikrát, jako kdyby se pes nepotřeboval vychcat, ale jako kdyby podpálil barák. Zajímalo by mě, jestli to tímhle stylem dělá, i když opravdu není nikdo doma. V tom případě bych se divila, že náš pes je ještě relativně normální. Za tu dobu, co u nás vyzváněl telefon, už s ním dávno mohla dojít ven. Jenže babičce se po schodech nechce, ačkoliv pohyb by jí jedině prospěl a i z toho důvodu, jsme jí pořizovali psa. Jenže vždycky se najde nějaká výmluva, proč zavolat nás – má zaděláno na buchty, bojí se po tmě (jak kdyby venku nešlo rozsvítit), mohla by být otevřená branka a Barbucha utýct... A nemůže si jít s Barbuchou, který je venku rád, sednout na lavičku, protože mezitím by jí utekl nějaký veledůležitý seriál. Tudíž když ho jdu venčit a on si místo venčení čichá ke kytičce, schytá vrčení on.
Babička zneužívá systému prozvánění, zneužívá toho, že tam pokaždé přijdeme, protože nikdy nemůžeme vědět, co se zrovna děje, a vůbec mám dojem, že až příliš lidí kolem mě něčeho (mě) zneužívá, a proto tolik vrčím. Nebo ne snad že by mě ostatní přímo využívali, ale mám pocit, že za ostat dělám věci, které si podle vší logiky mají udělat sami. A poslední dobou je toho trochu moc.
Ačkoliv stěžovat bych si neměla, vzhledem k tomu, že jsem prakticky schopná nějaké nadprůměrné výkony podávat jen pod tlakem. Jenže tady se už nejedná jenom o práci pod tlakem, ale i o práci pod nasraností. Protože tohle přece do prdele vůbec nemám dělat já!
Profesor Slina. Celý září jsme se srali s VFBR, několik hodin jsme proplkali o plese a na semináři, u kterého by průměrný maturant předpokládal, že se dozví něco nad rámec hodin, jsme pouze psali písemky a profesor Slina zkoušel, tudíž jsem nehli ani o jednu pitomou bitvu – teď nám zbývá asi dvacet hodin dějepisu (i se seminářem) a ještě jsme nedodělali WW2. V maturitě budou dějiny do roku 2006. Takže se stalo to, čeho jsme se obávali – profesor Slina nám materiály poslal. Z materiálů profesora Sliny se nedá učit. Nejdřív se musí tzv. "odslinit", aby byly k použití. Ale to, co nám dorazilo minulý týden, předčilo i naše nejtragičtější představy. Ze třetiny jsou to typické slinovské dokumenty, které už jsme se za ty roky naučili rozšifrovat. Další třetina je souvislý text, což znamená, že proces odslinění se dvojnásobí. A poslední třetina jsou zcela neobjektivní úvahy. Nedalo mi to, abych nepátrala, jestli je profesor Slina tak talentovaný úvahář, anebo jestli to je práce někoho jiného.
Kosovská_krize.doc
Převratné_změny_ve_střední_a_JV_Evropě.doc (tady si musel dát tu strašnou práci a kopírovat to postupně, aby nebyla vidět ta data)
Poválečný_vývoj_Československa.doc – 1. část
Poválečný_vývoj_Čerskoslovenska.doc – 2. část. (tady se ani neobtěžoval změnit písmo.)

Ale hlavně nezapomínejte vždycky uvádět zdroj informací!

Profesor Slina měl ještě tu drzost poznamenat, že nám"to naservíroval na stříbrném podnosu." Jo, google mi to naservíroval taky. Za půl minuty.
Ale co, dle jeho slov "jsme studenti a máme času dost", za to jemu se času nedostává a už pěkně dlouho nestíhá, což mu ale nebrání v tom, brát si toho pořád víc – např. napsat každou druhou hodinu písemku a pak se začít vztekat, když se někdo zeptá, jestli ty písemky, co jsme psali v únoru, už má opravený.
Kdyby byl aspoň schopen jakési sebekritiky a přiznal, že si to prostě blbě spočítal a že teda jako sorry, ale probrat to nestihneme, vyhledejte si informace sami a pak to projedem. Ne, on se prostě bude chvástat, jak nám tady usnadňuje práci a obětuje nám volný čas. Děkuji, pane profesore, s internetem umím zacházet taky.

Takže do úterka potřebuju dopsat MP, pak se pustit do odsliňování dokumentů (ačkoliv uvažuju, že ty materiály radši udělám znova a sama) a pak se aspoň podívat na MO z angličtiny a vypracovat osnovu k MO ze španělštiny (co jako budu dělat, když si vytáhnu módu?!). Někdy bych chtěla být normální maturant, co tvrdí, že na maturitu se vzpomněl až o svaťáku. A že se na ni taky dá naučit přes svaťák. Což jako doufám, protože dřív se k tomu ani nedostanu.

A přitom ještě musím najít čas na překlad
povídky do Rukavice, s čímž můžu začít až po MP, protože jakmile otevřu jiný slovník než španělský, začnu slyšet hlasy. A přitom bych chtěla na velikonoční slet do Prahy, kam se nedostanu zcela určitě. Paradoxně to bude lepší až v květnu, kdy už stejně člověk nic nezachrání, takže druhý týden odjíždíme k nám na chatu na... ehm, předmaturitní soustředění. Hlavně nezapomnout do basy přibalit aspoň češtinu.

Jeden by vrčel.


*... s svědci události to potvrzují – že na konci jeho proslovu mu na ramena usedly dvě holubice...
- úryvek z Kopřiviny maturitní práce

**paloma – holub, holubice