¡La revolución marcha bien!

Ale já už nemůžu moc chodit...

10 000 slov. Konkrétně 10 017 slov mé maturitní práce bylo dnes překonáno. Prozatímní rozsah je 26 a kousek strany, z čehož Franco zabírá osm stránek a Fidel ten zbytek. A ještě se kousek rozleze. Ačkoliv mám nejasné tušení, že práce má být napsána řádkováním jedna a půl, stáhnu do na normální, aby oponentka nebyla vyděšená hned na začátku (abych byla upřímná, já bych to teda číst nechtěla). Případně, myslíte, že by mi prošlo, kdybych u Franka nechala řádkování jedna a půl a u Fidela normální?
Už vidím tu obhajobu:
"Ortiga, dime... proč jsi Francovi věnovala osm stránek a Castrovi třikrát tolik?"
"Émm... mhm... porque Castro vive...?"

Ne, tohle si představovat nebudu.

Abych splnila plán a kvótu deseti tisíc slov, použila jsem metodu, na kterou jsem přišla náhodou, když nám známý z Coca – Coly přinesl několik balení z převrhnutého kamionu. Colu moc nepiju, protože po ní mám vždycky pocit, že už navždycky budu mít žlutý zuby a že mi určitě do rána vypadaj (ve školce mě tím strašili, nó...) Piju ji, když mi je špatně. Tenkrát mi špatně bylo. Tuším, že někdo slavil narozeniny. A při té příležitosti jsem zjistila, že cola na mě zabírá líp než kafe, které – ač vypité v jedenáct večer – mi nezabrání ve dvanáct usnout. Jelikož úterý není zase tak daleko a Fidel (už si tykáme) ještě není tak blízko u cíle, rozhodla jsem se tohoto prostředku dnes využít. I vydala jsem se na koupi do našeho socialistického konzumu (i když si teď říká Kubík – ale to je určitě taky nějaká zkratka). Máloco se změnilo – koupi párků jsem zavrhla, neb prostě nebudu jíst něco, na co bez rukavic sahá zpocená ženská, a že fungovala jedna kasa ze tří a fronta měla asi patnáct metrů, mě nepřekvapilo. V košíku mi ležela coca-cola, boloňská omáčka a jihočeské chipsy (byly nejlevnější). Po pěti minutách čekání ve frontě mě opanoval nával horka, jako kdybych právě vstoupila do přechodu. Zkontrolovala jsem si občanku a zjistila, že na to je příliš brzy a příčinu je třeba hledat jinde. Učinila jsem oběť, kdy jsem se nechala předběhnout rodinkou s dětmi a plným vozíkem a vrátila jsem se do sekce piva. Do košíku jsem vložila dva Gambrinusy a po chvíli váhání přidala i třetí. Cestou zpátky k pokladně nával horka ustoupil a lepší nálada nastoupila, takže jsem místo přede mnou nabídla i stařence s pytlíkem rohlíků a čokoládou pro vnoučata. Někoho dojámají děti, mě stařečci. (Stařenka odmítla a nakonec se dostala na řadu dřív než já, protože mezitím otevřeli druhou pokladnu). Baba za kasou si mě prohlídla, jako že bude chtít občanku (nenalíčená, rozcuchaná a v sestřiných botách, které nosila, když jí bylo jedenáct, jsem si byla vědoma faktu, že vypadám jako nejbližší oběť náhodného pedofila), ale zřejmě usoudila, že chtít po mně občanku potřetí (to byla ta, co se v roce 2006, ač mám v občance i ve všech ostatních dokladech rok narození 87, pídila i po měsíci) by bylo trapné i na zdejší poměry.

To by bylo k získání prostředku. Teď k jeho použití. Cola fungovala. Nechtělo se mi spát a mozek pracoval. Do chvíle, kdy jsem si do coly začala lít rum. Mozek sice pracuje stále, unavená taktéž nejsem, ale zato mi celá moje maturitní práce přijde štrašlivě vtipná.

Že je něco jinak, jsem postřehla, když jsem se ze slovesa poseer snažila vymlátit imperfektum. S velkým úsilím jsem z něj vymámila jednoduché perfektum, načež jsem si uvědomila, že přece jenom potřebuju to imperfektum. Ačkoliv jsem zatím plně nepronikla do tajů španělské klávesnice, tudíž mi není jasné, co všechno mi zeleně podtrhává, to imperfektum na mě působí znásilněně. (A neříkejte mi, že to je ve slovníku. Já to vím. Jenže zatím se vyznám jen v polovině zkratek a poseer je zrovna v té druhé.) Každopádně, že toho rumu jsem tam dala moc, jsem zjistila, když mi začal připadat k smíchu i infinitiv.

Musím zkonstatovat, že při psaní MP jsem toho zjistila hodně – například, že s opravdu následuje až po r, a tudíž vskutku nemá smysl slova začínající na s hledat před r. Až budu diktátorka, nařídím, aby se v abecedě s a r přehodilo
Vůbec ta španělština... představte si, že oni normálně mají slovo končící na a a přitom to je chlap! To je samý el programa, el sistema, el problema... A pak vás zblbnou s la reforma! Až budu diktátorka, tak uzákoním, že všechna podstatná jména končící na a musí být rodu ženského. Kromě el agua, páč to si pamatuju.
A lingvisté by se měli zamyslet, jestli jim slova jako inmediatamente (hned) nebo aproximadamente (asi) připadají normální.
Ale abych byla i pozitivní, tak: při listování slovníkem a hledání slov typu "svrhnout, vylodit se, marxista – leninista & spol." narazíte i na spoutu jiných, mnohem úžasnějších slov. Např.: reempaquetar un niño – přebalit dítě, což teda zrovna neexistuje, protože přebalit dítě je cambiar de pañales:o( A vůbec nejlepší by bylo, kdyby existovalo slovo repaquetar.
A pokud vám to nepřipadá vtipné, anebo neumíte španělsky, tak taky vypijte půl flašky rumu. Já takhle jednou plynně mluvila rusky. Sice jsem plynně opakovala tři věty, ale ten Ukrajinec mi rozuměl.