Viděli jste hořet choceňskou sokolovnu?

Ne? Tak to víte hovno o životě!

"Stejně to ale musela bejt docela síla, co? Když to tak dlouho stavěli a najednou jim to chytlo..."

"Prosim tě, nám zase v Chocni shořela sokolovna!" zneuctila Sancha ve čtvrtek auru základního kamene Národního divadla.

"No jako promiň, ale sokolovna a Národní, to je trochu rozdíl."

"Náhodou se celá Choceň přiběhla podívat na náměstí, jak to hoří..."

My jsme se zase přiběhli podívat na Rock'n'Roll, protože když se tam před měsícem běžela podívat celá škola, já, Sancha, Kačátka a Tolstolobik jsme zrovna byli zase nekulturní a místo toho jsme se zřejmě běželi podívat do hospody. Reakce byly vesměs nadšené, proto jsme se rozhodly zneužít Tolstolobikova bytu (možná jsem spala pár metrů Julie) a udělat si menší výlet, který by zahrnoval poznání nejen kulturní, ale také by eliminoval počet hodin v pátek ve škole strávených (nakonec se nám jich podařilo eliminovat víc, než jsme plánovali, protože nejdřív jsme Tolstolobika nemohly dostat z postele – zajímavý, do postele jsme ho teda dostaly bez problémů, proč to jde vždycky líp dovnitř než ven? – a Tolstolobik potom blbě odbočil, takže jsme asi patnáckrát objeli IKEU, než jsme se dostali na dálnici). Moje reakce zase natolik nadšená není, protože to prostě bylo dlouhý, ty ohromně filozofické pasáže, které byly natolik filozofické, že si ani nepamatuju, o čem byly, mohli vynechat. Taky proto, že tam bylo děsný horko, až jsem se skoro šla zeptat, jestli jim to zase někde nehoří.

Vzhledem k tomu, že kvůli Tolstolobikovi jsme domů nemohli jet jako normální lidi metrem, poznala jsem dalšího člena jeho rodiny. Naposledy jsem se seznámila s jeho dědečkem, co bydlí kousek od školy ve finským domečku a který nás ze Socčiných narozenin odvážel domů a divil se, proč ve všední den jdeme domů už o půlnoci. Pokudivu už se vůbec nedivil, když sešrotovaná Socka otvírala dveře za jízdy. Tolstolobikův strýc mi je sympatický taky, protože autorádio mu hraje španělsky a taky vypadá trochu jako chasid. (Což mi připomíná, že izraelskou ambasádu hlídají sakra hezký chlapi.)
Napadlo mě, že kvůli rodině nastávajího bych se klidně i vdala. V tomhle případě mi v cestě stojí jen jediný problém a to fakt, že Tolstolobika bych si teda nevzala.

Když jsme se pak o chvíli později všichni čtyři váleli po matracích na zemi, pili šampaňské, co Tolstolobikova máma náhodou nechala v lednici, jedli dort vlastnoručně upečený Kačátkou a Tolstolobikem, který Sancha dostala k narozeninám (kdybyste Tolstolobika znali, nepřišlo by vám divné, že jedeme do divadla a on do auta nakládá takovou tu chladící krabici. Mně dokonce ani nepřišlo divné, že mi tvrdí, že v ní má křečka.) a mimojiné taky pomlouvali spolužáky, tentokrát ty, kteří si to zaslouží a ne ty, které jsem pomlouvala doteď, a z nichž si to nezasloužila asi tak polovina (pomlouvali jsme Madame. Já vím, že je ošklivé mít hezký pocit, když češtinářka okomentuje její seznam přečtené litaratury čítající asi osmnáct titulů, mezi nimiž se nacházel i Harry Potter, slovy "To je teda dost hrozný" a v souvislosti s maturitní slohovkou se jí vysměje – "novinářka a neumí syntax," ale rozčiluje mě, když existuje příliš velké množství nadaných lidí, o kterých není slyšet, protože jejich místo zabírají podobně ukňourané holky bez talentu s obrovským sebevědomím bez důvodu jako je Madame.), ha, a teď konečně dokončím větu (můžete si to přečíst ještě jednou od začátku a bez závorek), právě v tuhle chvíli, při druhé skleničce šampaňského mě napadlo, že strašně nechci jít dál. Že to všechno uteklo moc rychle. A že chci zůstat přesně v tomhle okamžiku, v různých variacích na jednopokojový byt, několik lahví šampaňského, dva talířky a dvě vidličky pro čtyři lidi a na nafukovací matraci, která mě odmrštila skoro na zem pokaždé, když jsem se pohnula.
A když jsem ráno dopíjela teplý zbytek v poslední lahvi šampaňského, ještě pořád jsem věděla, že nechci jít dál, ale přitom potřebuju.
A že teda půjdu, už jenom proto, že ostatní by se mnou stejně nezůstali, ale jednoduchý to nebude a taky se to budu snažit uměle prodlužovat. Například jsme se shodli, že kdejaký Japonec zná Prahu líp než my a Tolstolobikův byt poskytuje ideální výchozí bod. A tentokrát žádný hospody, ale fakt památky! A ne, hospoda starší deseti let není památka.