Euskadi Ta Askatasuna

Ples.

Na moment odkládám svou škodolibost a podotýkám, že jestli si tohle chcete přečíst jenom proto, abyste se mi kvůli něčemu podobnému mohli smát, tak máte smůlu. Chovala jsem se totiž celkem důstojně. Na mě. Nicméně sekuriťáci byli úplně stejní debilové jako tenkrát. A slibuju, že se pokusím vytáhnout jiné detaily, kvůli kterým byste se mi mohli smát.

Ve středu jsme měli poslední zkoušku nástupu. S Paellou, která na něj měla podobný názor jaká já, jsme se radovaly z místa v nejzadnější řadě, úplně u pódia. Do chvíle, než profesorka Engelhartová alias naše Teta Třídní prohlásila: "... a nemyslete si, že když jste vzadu, že nejste vidět. Jste! Takže se taky snažte." Ale ani to nás nedonutilo k vyhrnování sukní a pohazování pánví.
K taneční části nástupu přibylo ještě několik prvků. Ale to nemám chuť popisovat – prostě to bylo ještě trapnější. Můj postoj k nástupu se ovšem mírně změnil – dospěl k rezignaci. To, co já považuju za trapné a nesoudné, většina považuje za originální a sexy. Ač jsem menšina, mám samozřejmě pravdu:o), ale co s tou většinou nadělám. Navíc, a zřejmě i následkem trochu porozházených homonů (už dost, už dost!), mě ve staré tělocvičně jaksi opojil pocit soudržnosti, jako kdybychom netrénovali obyčejný nástup, ale nacvičovali nástup, při kterém musíme realizovat atentát na markraběte (pravděpodobně nenápadným odhozením boty se speciálně naostřeným jehlovým podpatkem směrem k jeho lebce) a také jsem jim nechtěla kazit to nadšení (stárnu a měknu, přátelé). A musela jsem ocenit, jak dobře mě Pomlčka zná, protože i když jasně viděla, že při pečlivě nacvičované choreografii odmítám i pohnout prdelí, nic neřekla a pravděpodobně byla jen stejně jako já vděčná, že na mě nebude vidět.

Na ples jsme se měli dostavit dvě hodiny před jeho začátkem, to jest o půl šesté. A neměli jsme se opovážit přijít později. O půl páté jsem se začala chystat (chtěla jsem dřív, leč kadeřnice měla trovna ve čtvrtek plno). Jako poslední jsem si navlíkla údajné samodržící punčochy, protože normální jsem mít nemohla, neboť když si pořídíte šaty, které jsou asi jen o nutný milimetr větší než vaše kůže (kromě ramínek, která si musíte zkrátit asi o deset centimetrů, aby vám výstřih nezačínal na břichu), vlastně nemůžete mít skoro ani kalhoty a ani nevím, jestli to, co jsem měla, byly kalhotky, protože to vypadalo spíš jako když něco rozpářete a náhodně svážete pár nitek. Samodržící punčochy za 139 Kč samodržely asi třicet sekund, než se mi svezly ke kotníkům. Byla jsem nasraná. A bylo 17:25. Punčochy jsem servala, poházela po schodech a šla si půjčit máminy. Ty věrně samodržely po zbytek večera. Ale byly hnědý a já chtěla černý!

Na místě jsme se zděšením zjistili, že obsluha u baru má od profesora Sliny zákaz podávat nám alkoholické nápoje, dokud nebude po nástupu! Ještěže Tolstolobik měl v každé kapse saka jednu placatici.

Před nástupem byl na řadě proslov makraběte. Smáli jsme se informaci na programu, že 20:00 začínají proslovy a 20:05 nástup. Nicméně markrabě překvapil. Dokonce jsem mu i zatleskala. Za stručnost. Proslov trval tak půl minuty a nejdéle mu asi trvalo říct název školy. Zřejmě někde úplnou náhodou zaslechl, jak konstatujeme, že zaplatit šerpy není tak velký sponzorský dar, aby si mohl pískat tak, jak si píská, a přece jenom jsme byli v přesile, že ano. Navíc posíleni o bojové jednotky ex-studentů.
Jako zástupci studentů proslovovaly Sancha s Adlétou. Sanchin první návrh projevu neprošel. Nechápu proč: "... během studia na naší škole jsme získali mnohem víc než jen vědomosti. Například jsme se naučili trpělivosti při několikaměsíčním čekání na rozvrh, naučili jsme se bít se o své místo v životě, když jsme se mačkali u skříněk, protože půlka tříd skončila vyučování ve stejnou dobu, naučili jsem se také pracovat v extrémních podmínkách, když jsme se jazyky učili nejen v jazykových, ale i chemických a fyzikálních laboratořích..." Ale i tak, ten, kdo prošel několikaletým drsným výcvikem našeho ústavu, si svoje našel v Adlétině "maturantům snad nemusíme nic říkat, ti vše podstatné již vědí".

A pak nástup. Já vím, že by se mi v tu chvíli hlavou měly honit hrdé myšlenky na čtyři roky studia, případně bych měla myslet aspoň na vás a ne na to, aby mě ten fotograf nefotil. Ale jakmile zazněly první tóny písničky, hlavou se mi začalo ozývat: "Baskicko a svoboda! Baskicko a svoboda!" Jediné vysvětlení, které mě napadá, je, že už jsem zblbla z maturitní práce. Což teda pak nevím, jak budu vypadat za chvíli, když právě teď mám hotových sedm stran, na které jsem vyčerpala studijní energii na zbytek roku. (Jaká válka podle vás byla nejsložitější na pochopení? Já si dlouho myslela, že třicetiletá. Dokud jsem nenarazila na Jefe del Estado, Generalísimo de los Ejércitos Españoles a Caudillo de España por la gracia de Dios. Občanská válka je humus. Humus, který jsem potřebovala zjenodušeně vysvětlit na jedné stránce.)

Při taneční části nástupu se naštěstí nikdo nesmál moc nahlas. Matka mi potom tvrdila, že to bylo docela pěkný, ale Socka, která vedle ní seděla, pak říkala, že ve skutečnosti se začala smát už na začátku.

A šerpování, které vlastně nebaví nikoho kromě maturantů a rodičů a ty taky jenom patnáct sekund, které se jich týkají. Profesor Slina si vymyslela, že aby šerpování nebylo tak fádní, ke každému z šerpovaných si třídní vymyslí něco, co by je charakterizovalo. Původně to chtěl dokonce ve verších, ale dělali jsme, že ho neslyšíme. Za Otce Třídního to vymýšlela Kačátka a Budhistka. A nikdo z nás předem nevěděl, co si poslechne. Opravdu jsem se o sobě nechtěla dozvědět "tichá a milá", "nenápadná a hodná", "míry 50-60-50-70 (to první je obvod hlavy)", nebo "na www.ty_vis_kdo.bloguje.cz pomlouvá školu a spolužáky", ale "sarkasmus jí sluší" mě div né dojalo.

Teď by se mi vyloženě hodilo, abych se opila tak, že bych si půlku nepamatovala, protože už mě to nebaví. Na druhou stranu, pokud to dám na pokračování, je mi jasný, že už to nikdy nedopíšu. A určitě na to budu potřebovat někdy odkázat. Těžký to úděl bloggerský.

Naštěstí jsem nemusela řešit nenápadný úprk z parketu kvůli tanci s profesory (který by byl nenápadný jen těžko, vzhledem k tomu, že jsem stála v první řadě – v tu chvíli jsme nenáviděla Socku, protože kdyby ji nevyhodili, stála by tam ona), protože jsem zapomněla, že se ještě budou sklízet peníze. Ani nevím, kolik jsme dostali a kdo to u sebe má, a doufám, že to jasně dokazuje, jak mi na penězích nezáleží!
Když jsem pak viděla tančit profesora Slinu, který mě ještě před plesem děsil, že budu muset tancovat, protože to je zvyk, usoudila jsem, že s ním bych se možná nestyděla tancovat ani já, protože v našem případě bych zcela výjimečně nevypadala jako to větší dřevo já.
Tancování se týká i nejpodstatnější událost večera. Ano, je to neuvěřitelné, ale há, zapřísáhlá netanečnice s citem pro rytmus na nule a motorickými schopnostmi pod nulou, jsem tancovala. A to hned několikrát. Začalo to symbolickým tancem se Sockou, kdy jsme se svázány mou šerpou šly na jednu písničku ztrapnit na parket. Potom Prokop, účastník hlavní aktér vítězné události v anketě o největší událost roku 2005 (proto taky Prokop, že ano), který se zapřísáhl, že taky neumí tancovat a taky nechodil do tanečních. K několika dalším veřejným tanečním kreacím se Sockou a vlastní matkou mi dodal pohled na taneční parket a pomíjivý pocit, že se vlastně zase tolik stydět nemusím. Potom tanec s otcem, který prohlásil, že bez toho se z plesu nehne, ačkoliv na klasické tance jsem mu sehnala náhradní partnerku (mladou, hezkou, perspektivní, blonďatou), poté se ke mně nahomýtl ex-maturant z jiné školy (souhlas k tanci jsem opět dala až poté, co odpřísáhl, že taky neumí tancovat), ale při našem nástupu na parket pro jistotu skončila písnička a ta další se mi nelíbila, takže jsme šli radši na panáka. Ani nevím, kam se ztratil, ale už se značně připozdívalo, vypito už taky něco bylo (ovšem nepila jsem tolik, abych měla nárok na to, aby mi ráno bylo blbě, jako nakonec bylo) a cestou od baru si mě odchytl někdo, kdo vypadal jako... no, odpovídala by na to stereotypní představa typického homosexuálka, ale to je pořád málo. Tvrdil, že taky neumí tancovat, i když se to šest let učí. Hm. Několikrát jsem mu upadla na zem. A při té příležitosti se mě snažil nalákat do kina na medvědy od Kolína. Sice jsem vždycky toužila podlehnout nějakému prudce originálnímu způsobu balení, nicméně nenechala jsem se zblbnout, protože vím, že nic takového teď v kině nedávají. A pak jsem tomu dala číslo. Já nevím, proč jim neřeknu ne. Asi mi je jich vždycky líto, nebo co. Přece jsem mu nemohla říct, že mu číslo nedám, protože vypadá a mluví jako starej teplouš a nesnáším medvědy od Kolína. Napsalo mi to svoje číslo na ruku a ještě to mělo tu drzost dát si to do srdíčka. A pak mi to ve tři ráno psalo sms, kde mě to oslovilo srdíčko (ne, tuhle zdrobnělinu nerozdejchám) a ještě k tomu přidalo moje – jak já nemám ráda přivlastňovací zájmena a ještě k tomu do někoho, s kým jsem strávila čtvrt hodiny. Ale už se to neozývá. Snad to vystřízlivělo.

A pak jsem najednou zjistila, že ples končí. Drobnou kaňku na závěr mají na svědomí opět sekuriťáci – ještě jsme se s Otcem Třídním bavili na chodbě (tvrdil, že teď jde domů za manželkou, takže jsem zvědavá, v jaký hospodě skončil), ančež náš rozhovor ukončili dva blbové z "ehm, bezpečnostních služeb" slovy: "Řeknete si to laskavě venku, tady už se končí." Když už je teda zvou na společenské akce, mohli by je naučit aspoň základům slušného chování. A když na to zbude čas, tak taky dělat svoji práci – naposledy vyváděli z plesu nebohou mě, poklidně dřímající na stole, zatímco pubescentů, namol už v osm, co na parketě polívali pivem ostatní, si nevšímali. Tentokrát zase prošly bez povšimnutí třeťačky, co mi na nervy lezou i ve škole, protože co chybí v inteligenci, dohánějí v hlasitosti, které usoudily, že chovat se tak, aby neobtěžovaly ostatní lidi, je pod jejich úroveň, takže cestu k baru si klestily násilím, při čemž strkali do lidí s cigaretou v ruce, kteří zase cigaretou strkali do šatů a obleků. Ještě jeden ples a usoudím, že co sekuriťák, to debil.

Domů jsme se dostali asi o půl třetí ve velmi zvláštním stavu – otec například rozrazil dveře sestřina pokoje a tázal se, zda-li spí. "Už ne." Já jsem si zase zlomila kytku asi deset centimetrů pod květem (matka druhý den tvrdila, že jsem s ní prý dirigovala), nicméně kytka i přesto začala kvést – vidím v tom jasnou symboliku: ačkoliv teď, když bych měla psát maturitní práci, ze které mám sedm stránek a kterou mám odevzdat v půlce března, nebo se učila na předmaturitní testy, které píšu hned po prázdninách, nebo prostě dělala něco, co mě nebaví, a tudíž je to nezbytné, sepisuju tady opus o plese, který stejně polovina lidí nedočte do konce, protože to je moc dlouhý, ale nakonec mě třeba k maturitě přece jenom pustí a já jim tam taky něco vykvetu.
Tak aspoň shrnutí pro ty, co si v rámci snahy přečtou aspoň jak to dopadlo: akce to byla povedená, ale představovala jsem si takovou víc "třídní" atmosféru. S většinou lidí jsem za celý večer nepromluvila, někoho jsem dokonce viděla jenom při nástupu. Dokonce i Sancha s Kačátkou se rozprchly na piškotéku v malém sále. Tudíž jim mimojiné unikl tančící Pítr. Musím se ho zeptat, jak tu taneční partnerku ulovil. Většina lidí totiž před Pítrem spíš utíká.


A jeden bonus: jelikož pár čtenářů má občas pochybnosti, že něco jako náš ústav existuje, zde jest svědectví sestry ve zbrani. Doporučuju hlavně nadšení z nástupu a okouzlení Táňou.
Sestra ve zbrani je ta, co náhodou narazila na můj blog. Teď jsem na její blog náhodou narazila já, když jsem googlila, jestli nějaká nezasvěcenec už nestihl poreferovat o plese. Náhodou taky vím, kdo to je (zkusila jsem se strýčka googla zeptat na přezdívku z mailové adresy;o)), ale nevím, jestli ví ona, kdo jsem já. Mohly bychom na sebe na chodbách spiklenecky mrkat;o)