"Hele, toho znám.

To je můj táta!"
zvolala jsem ve čtvrtek po půlnoci ve vinném sklípku, kde jsme se Sockou seděly nad džbánkem vína (konečně, konečně místo, kde vám nalijou víno do džbánku!). První část výkřiku souvisela s příchodem muže, ve kterém jsem poznala dlouholetého rodinného přítele, shodou okolností policajta, takže jsem se na chvíli zaradovala, že budu svědkyní policejního zátahu, anebo že mi při nejmenším zkontroluje občanku. Nestalo se ani jedno, protože vzápětí jsme musela vykřiknout tu druhou část, týkající se mého otce, která ovšem nepatřila Policajtovi, nýbrž mému skutečnému otci, který se vynořil hned za ním, přičemž mi Socka věnovala pohled "Znám tě sice třináct let, ale nevěděla jsem, že ti stačí půl litru vína, abys nepoznala vlastního otce."
Během chvíle se k vedlejšímu stolu poskládala čtvrtka tátových spolužáků z gymplu. Nevím, jestli otec raději předstíral, že mě nevidí (přitom jsem se tentokrát chovala velice slušně, dokonce jsem asi deset minut před jeho příchodem sklidila ze stolu cigarety), anebo jestli mě skutečně neviděl, každopádně jsem se mu musela jít přihlásit sama (což bych během večera musela udělat tak jako tak, protože asi všichni rodičové mají tu zvláštní schopnost posadit se v hospodě před vchodem na záchod) a při té příležitosti se optat, zda, kdy a jak hodlá jet domů. Odpovědí mi bylo, že taxíkem, až se mu bude chtít a že pojedem společně. Hlavně, že když jsme ho před půl osmou na třídní sraz vezla, tvrdil, že tam bude tak do devíti. A taky, že si mě přijde zkontrolovat. Haha. Hlavně, že jsme na tomhle místě byli oba poprvé. A já bych tam nebyla nebýt toho, že když jsme se Sockou a ještě jedním právníkem, o kterém bych radši pomlčela, před dvěma týdny hledali útočiště potom, co už zavřela moje oblíbená hospoda, moc milý pán nám tam lítostivě oznamoval, že už fakt musí zavřít.
Ať žijí náhody, díky téhle jsme ušetřila stovku za taxíka (měla bych přestat přemýšlet tak moc zištně, fakt... mimochodem, druhý džbánek vína jsme měly zadarmo, od hodného pána, co tam taky byl na třídním srazu, ale odmaturoval tak o deset let dřív než můj otec) a zažila mírně surrealistický moment, kdy jsme všichni tři seděli na zastávce, táta dojídal hamburger od Negra, kde se cestou z nočního tahu stavuje na jídlo půlka Hradce, a Socka nám vyprávěla historku, kterak minulý rok mezi Štědrým dnem a Silvestrem vezla bez řidičáku (a stejně jí to nevěřim) do nemocnice bratra s bolestmi břicha. K velkému pobavení taxikáře zápletka historky vyvrcholila tím, že lékaři na pohotovosti zjistili, že Socčin šestnáctiletý bratr, neschopný si v mikrovlnce ohřát jídlo, se čtyři dny živil pouze bramborovým salátem.

Každopádně otec nás svým nedodržením "budu tam jen do devíti" zachránil od vláčení dvacetikilového zavazadla pěšky k nám domů. Protože proč by mi jako domů měl jezdit nějaký autobus pouději než ve čtvrt na dvanáct (obzlášť, když se do hospody dostanu v deset, že ano) a na taxíka jsme ani jedna neměly peníze, protože Socka je nemá pravidelně a já jsem si je zapomněla vzít, protože jsem spěchala na jeden ze tří autobusů, které jezdí od nás do centra, od šesti večer jenom jednou za hodinu a zhruba ve tříminutových rozestupech, takže když vám ujede jeden, pravděpodobně vám ujedou i zbývající dva (což je jeden z důvodů, proč nemám výčitky svědomí, když jezdím na sestřinu městskou kartu, anebo si po páté odpolední a o víkendech, kdy se nastupuje pouze předními dveřmi a kdy tudíž nechodí běžní revizoři, cvakám jízdenku jenom jako). Abyste tomu rozuměli, tak ve čtvrtek jsem udělala dobrý skutek, neb jsem poskytla přístřeší nefalšovanému bezdomovci. Socka totiž usoudila, že míra neléčené a nepopiratelné psychické nemoci jejího otce dosáhla neúnosných mezí. A skutečně nejsem pan Paroubek, abych za psychopaty označovala lidi na základě toho, že mi nesedí. Socčin otec prostě normální není. A je to jeden z těch nemocných lidí, kteří víc než sobě škodí svému okolí. Životu nebezpečný, troufám si říct. Nemám nárok na rozebírání detailů, nicméně fakt, že Socčina sestra odešla z domu v šestnácti a Socka v osmnácti, o něčem svědčí. A nejen o tom, že její otec je magor a její matka s tím měla něco udělat už dávno. Protože ačkoliv dům patří Socčině matce, Magor má dle jakéhosi zákona právo na jeho čtvrtinu. Nechal si odhadnout jeho cenu a Socčina matka by mu v případě rozvodu musela zaplatit milion. A to, prosím pěkně, Magor má kam jít, protože po tetě zdědil barák. Začarovaný kruh. Není nad spravedlivý právní systém a stát, který je schopný postarat se o své občany – především o ty s romským původem, co si zničí byty a pak, chudáčci, nemají kde bydlet, tak dostanou nové, aby mohli v započatém díle pokračovat.

Nicméně přes veškerou svou smůlu má Socka opakovaně štěstí v neštěstí – po několika neúspěšných pokusech přes kolegu z práce sehnala starší paní, která pronajímá byt dva plus jedna za – fakt – dvanáct stovek + občasná pomoc na zahradě a chození na nákupy. Socka tam bude bydlet ještě s jedním spolubydlícím. Doufám.
A taky doufám, že pár sviním už se topí pod kotlem.