Miss Fitness

a jak jsem se jí nestala.


V souvisloti s termínem odevzdání celoročních výmluvenek z tělocviku, který jsem již třetí rok po sobě prošvihla, a tudíž třetí rok po sobě odevzdala pozdě a třetí rok po sobě mi to projde (dofám, jestli ne, budu se muset zabít, abych je přesvědčila, že fakt cvičit nemůžu), mi na mysl vytanul příspěvek z jiý-zapomenutého-blogu-o-kterém-nikdo-neví-snad-kromě-Julie-která-se-mi-o-něm-zmínila, psaný bezprostředně po té strašné události, kdy jsem poznala Miss Fitness v akci.

Jako kdyby o mých úmyslech věděly, anebo jako kdyby se výmluvenky na všech školách odevzdávaly ve stejnou dobu, se o svých tělocvičných úspěších zmínily i Ankhoress, jejíž "jak jsem se potřetí za sebou ulila z dvouhodinovky těláku a svou pokornou ochotou nahradit si vrh koulí po učitelově lebce jsem přivedla všechny tři tělocvikáře na pokraj záchvatu smíchu" jsem určitě musela vyslovit i já a to už na základní škole:o), a Královna, jejíž náhled na užívání posiloven mi zcela mluví z duše.


Co tedy onomu strašlivému zážitku s Miss Fitness předcházelo:

10. září 2004

... Hodlám se celoročně ulejt z těláku. Dostali jsem na něj totiž Miss Fitness. Určitě by na mě zkoušela aerobic, spinning a podobný s prominutím píčoviny. To prostě ne... Jediný, koho na tělák snesu je P.,protože ta chápe, že běhat prostě nebudu a nebudu, skákat taky ne... a vůbec, že prostě na těláku nebudu dělat nic. Dokonce se jí na malý moment podařilo překonat můj odpor k míčovým hrám. Ale jen do té doby, než mi volejbalový míč zlomil dva nehty. Já prostě nevidím žádný smysl v tom, že budu pobíhat po hřišti a mlátit do balónu... Au. A navíc, když to má takové následky.
Při úvodní dvojhodinovce těláku, kterou se letos vzala na starost Ž., mě napadlo, kolik by nám i sobě profesoři asi ušetřili času, kdyby vynechali to svoje "Čím dřív se uklidníte, tím dřív vás odsuď pustím."...


A od téhle doby potřebuju psychiatra:

14. září 2004

ebrala jsem všechnu svoji odvahu a dneska vyrazila na první dvojhodinovku těláku s Miss Fitness. Neměla jsem to dělat. Už během prvních pěti minut jsem toho trpce litovala. Můj odhad ohledně jejích cvičitelských metod byl naprosto přesný. Místo do tělocvičny nás nahnala do Intersparu do fitka. Jak by řekli sportovci, na zahřátí jsme si dali čtvrt hodiny aerobicu pod vedením profesionální trenérky(Jak překvapivé, vůbec jsem to předtím neříkala...). Jelikož jsem tradičně nezvládla ani ty základní kroky, neminuly mě otázky Miss Fitness "Co je na tom proboha tak těžkého? A co vám na tom nejde?"
Už se těším, jak Miss Fitness bude ve stáří trpět opotřebováním kloubů a já před ní budu svižně kráčet... I když já si možná zničím játra... ale lepší se uchlastat než usportovat:)
No nic, tu čtvrthodinu jsem se značnou psychickou újmou protrpěla, ale ten závěr mě málem položil... Věřili byste tomu, že ony si nakonec zatleskaly??? Já jsem provokativně držela ruce za zády, aby bylo všem kolem (a hlavně Miss Fitness) jasné, že tuto "zábavu" považuju za naprosto stupidní... Přece nepůjdu tupě se stádem kočiček s depresemi z vidiny gramu tuku na svých krásných plochých bříškách...
Ehm, takže potom následovala posilovna... No, měla bych přiznat barvu: v zásadě proti nim nic nemám: například u táty ve ******* po zavírací době, když se na ni dívám:))) Ale teď vážně: Fakt jsem uvažovala, že bych tam mohla aspoň jednou za týden zajít (samozřejmě po zavírací době a v případě, že mě nikdo neuvidí...)... Ale o tom jsem opravdu jenom uvažovala:))) A taky bych to držela v tajnosti... (Pozn.: Ehm... tohle jsem tenkrát napsala jen v rámci politické korektnosti. V posilovně jsem byla dobrovolně jen jednou v životě. Poprvé a asi i naposled)
Teď ale back k dnešnímu těláku... Posilovna ve stylu Miss Fitness byla doslovným splněním mých nočních můr... Běhaly kolem nás další tři klony Miss Fitness a kvákaly: "A teď výdech a teď zatáhnout bříško a teď zpevnit zadeček"... grr... Ne, teď kecám, dva ty klony byly docela sympatické. Ze začátku jsem se na ně snažila i usmívat – ony přece nemůžou za to, že Miss Fitness je slepice – ale je mi jasné, že postupem času se můj milý úsměv měnil v úsměv hladové barakudy...
Další hnus byl upocený svalovec, který naproti mě hekal a funěl s činkami – prostě dokonale splňoval představy odpůrců fitek...
Poslední kapka byla, když jsem v šatnách objevila váhu! Zřejmě, aby si slečny mohly pokaždé ověřit, kolik gramů shodily... Hm, myslím, že to téhle společnosti prostě nezapadám:)
Závěr zní: hned zítra si jdu shánět omluvenku na uvolnění z TV. Miss Fitness mě tam viděla naposled...


Výmluvenku jsem si sehnala v rekordním čase čtyř dnů. S většinou kamarádek mé matky si příliš nerozumím, ale ta doktorka je mi sympatická. Nemám sice tušení, co za nemoc že mi to vlastně znemožňuje návštěvu hodin tělocviku, ale nesmírně si ji hýčkám, a tak se mě už třetím rokem drží.

Nejsem jediná, kdo je zasažen tajemnou nemocí, jež vyprazdňuje tělocvičny. Trpí jí asi 70% mých spolužáků. Asi to bude nakažlivé.

Co si vzpomínám, na základce byla tato nemoc poněkud vzácnější. Proto jsem se taky musela uchylovat k nekalým praktikám jako například při patnáctistovce, kdy jsem pokaždé uběhla o kolečko míň než ostatní a nikdo si toho nevšiml, protože můj čas byl i tak hluboko pod průměrem. Při hodu čímkoliv byl můj výsledek zhruba třikrát menší než průměr. Při výběru do družstev při míčových hrách jsem vždycky zůstávala poslední nevybraná. Jediné, co mi kdy šlo, byla vybíjená – v hřišti jsem zůstávala vždycky poslední, protože jsem věděla, že kdyby mě míč trefil, tak pokud by mi při mé šikovnosti nezlomil vaz, zlomil by mi aspoň ruku, a tak jsem se míči vydržela vyhýbat až do konce hodiny. Nicméně jsem zase nedokázala přehodit hřiště.


V tomto ohledu se na střední škole cítím mnohem bezpečněji.