neděle 22. března 2026

Small talk II

Introvert vrací úder 

Že nejsem vybavená pro společenskou konverzaci už víte. Za těch šest let se toho moc nezměnilo. Snad kromě toho, že ten kolega s rakovinou, co mu kolegyně říkala, že jiní jsou na tom hůř, umřel. Kolega, který ke mně do kanclu přibyl předloni v říjnu, je taky introvert a na dveře jsme si pověsili flowchart:


 

Vzhledem k tomu, že nikomu spontánně nenabízím, že mu vyměním kolo u auta, složím mapu nebo vyroluju potravinovou fólii, protože to ovládám asi jako small talk, moc nerozumím tomu, proč jsem za poslední měsíc sama dva iniciovala. Čtěte dále, pokud se chcete přesvědčit, že jsem v tom byla stejně úspěšná jako při pokusu do potravinové fólie zabalit půlku avokáda nebo složit příbalový leták od Stoptussinu a vrátit ho do krabičky.

Pár týdnů zpátky jsem u výtahu potkala sousedku v pokročilém stupni druhého těhotenství, která si z večerky odnášela Nutellu. Hlavou by probleskly všechny ty věci, které můžete říct těhotné ženě, při čemž nejsprávnější odpověď bývá, že nic, a vybavil se mi dokonce můj Manuál pro uživatele těhotných žen. Držela jsem se ho? Inu… na small talk jsem měla čas, než výtah vyjede z prvního do pátého patra. Sousedka bydlí v mezipatře, takže musí jet buď do třetího nebo do pátého, a sama zmáčkla pětku, že si to sejde. „To jste mohla klidně do trojky, mě se to teď bude vycházet asi líp než vám.“ Ty vole. Pak jsem měla dojem, že bych to tomto vynikajícím startu měla small talk rozvinout, aby ve výtahu nebylo trapné ticho. Zkoušela jsem si vybavit svůj manuál a udělat si nějaký mentální flowchart, jako kdyby snad ten v práci fungoval:

Hlavně se jí neptej, kdy má termín, na to odpovídá tak dvakrát denně.

Neptej se jí, jestli to bude holka nebo kluk, třeba si nenechali říct pohlaví a bude to zas muset někomu vysvětlovat. Takže se neptej ani na jméno.

A už vůbec ne, jestli zvracela, pálí jí žáha, otýkají nohy a jestli se těší na porod. 

Co mám dělat? Co mám dělat? Co mám dělat?

O čem bys přemýšlela, kdybys byla těhotná a přitom měla doma tříleté dítě? nahodil mi v panice můj mozek. Že se z toho poseru. Jasně!

„A malá už chodí do školky?“ Jako jestli se bude starat o dvě děti celej den nebo jenom část, jsem to myslela. Ne jako „Vy dáváte dítě do školky, když budete zase na rodičáku?“ nebo cokoliv, co se dá pod touto v kontextu naprosto irelevantní otázkou představit. Než jsem stihla na téma školek navázat inteligentněji, byly jsme už v pátém patře. „Tak na shledanou!“

Mohla jsem ji buď rozbrečet nebo nasrat! (Naštěstí měla tu Nutellu). Já, která bytostně nenávidím názory cizích lidí na to, jestli někdo svoje dítě dává do instituce moc brzo nebo moc pozdě, jsem se svým dotazem natolik rozhodila, že jsem uvažovala, že jejímu manželovi, se kterým si tykám, protože už jsme spolu proseděli pár schůzek SVJ, napíšu, že jsem to tak vůbec nemyslela, omlouvám se a ať jí to vyřídí.

Nakonec jsem to neudělala, ale příležitost se naskytla dnes, když jsem ho potkala ve výtahu. „Tak já to dám do pětky a sejdu si to.“

Neříkej nic o tom, jak se chodí jeho ženě a nenapodobuj u toho tučňáka. „Vy se rozrůstáte!“ Ježíšikriste, to máš odkud?

„No jo, za měsíc.“

„A kluk nebo holka?“ Jako fakt?

„Tentokrát kluk, po třech holkách.“ – „Máš dvě holky a K.?“ – „Jo, jo, dvě z prvního manželství a K.“ O jeho vztahu se současnou ženou jsem z drbů věděla několik let předtím, než jsem vůbec mohla tušit, že jednou spolu budeme bydlet ve stejným baráku, a on to musí vědět. „A teď kluka. Ne že bych věřil na pokračovatele rodu, ale bude to změna.“

„Kluci jsou dobrý,“ prohodila jsem v pátém patře. Tak určitě.

„Tak hezký večer!“

„Tobě taky.“ A pak jsem si vzpomněla, že vlastně mám příležitost napravit svůj small talk s jeho ženou. „Prosím tě…“ No ne, neměla jsem to dělat. Následoval můj asi minutový monolog, ve kterém jsem se snažila vysvětlit, že jsem nechtěla být vlezlá, nic mi není potom, jestli jejich dítě chodí do školky, sama jsem tyhle dotazy nesnášela a nemyslela jsem to tak, který se zmateným výrazem ukončil za mě: „Ne, žena je v pohodě.“ Jo? Tak nedala by mi trochu tý Nutelly?

Takže abych to shrnula: Během cca dvaceti vteřin, po které výtah jede z přízemí do pátého patra, se mi dvakrát podařilo zopakovat při nejmenším dva stereotypy týkající se těhotných žen a výchovy dětí, které nesnáším a proti kterým bojuju.

Nebudu vést small talk a přestanu jezdit výtahem. Nebo mi sem nahoďte témata na společenskou konverzaci, až se potkáme třeba s Ukrajinkou ze šestky.

 

9 komentářů:

  1. "A co vy si třeba myslíte o Jižní Rhodesii?" :-D

    OdpovědětVymazat
  2. V Británii mají téma small talku vyřešený univerzálně jednou provždy. Mluví se o počasí. To je bezpečné téma, které nikoho neurazí. Taky nenadchne, ale nejde mít všechno. Navíc se pořád mění, takže se neopakuje. Je to konverzace, ale není to vlezlé.

    Druhý princip je, že se nekladou otázky, ale spíš se něco jen prohlásí. "Líbí se mi váš svetr." To se člověk na nic neptá, takže se to nedá odmítnout. Dokonce se ani nic nehodnotí. Když se řekne "Máte hezký svetr." Můžete se dočkat nesouhlasu "Mě přijde ošklivý, vzala jsem si ho protože byl po ruce". Ale "líbí se mi," to popisujete, jen svůj pocit z něj a ten je, co je.

    "Když jsem byla těhotná, měla jsem chuť na zmrzlinu". "V přízemí prodávají byt". "V těhotenství mi strašně rostly vlasy." "Umřel Chuck Norris. Všude je o tom plno vtipů."

    To ani nevyžaduje odpověď. Takže když nepřijde, tak ten druhý ani neni nezdvořilý.

    A.P.

    OdpovědětVymazat
  3. galahad: Zrovna u toho souseda by to mohlo vést k tomu, že bychom následně obsadili výtah na několik hodin, protože je profesí politolog.

    A.P.: Myslím, že small talk tedy u nás neměl být vůbec zaveden, protože na to nemáme vhodné podnebí. Škoda, že jsem sis nevzpomněla na Chucka Norrise. Třeba: “A tenhle jste slyšela? Chuck Norris se narodil císařským řezem, který sám provedl.”

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krom toho, že dostávám chuť tě přesvědčovat, ať se ho na to fakt zeptáš, si myslim, že by tim ten small talk byl v podstatě taky vyřešenej.
      ...by to totiž vlastně vůbec nebyl small talk... ;-)

      Vymazat
    2. Jednou jsme měli v korporátu australskýho kolegu a ten nás bavil australskýma vtípkama. Moderátor počasí: "Příštích 5000 let bude slunečno". Tam je debata o počasí nudně monotónní.

      Ale byl rozhovor-článek na Forbesu s vyjednávačem Dolníkem, že ticho je nejmocnější zbraň. Asi to je pravda. Protože přirozeně furt mluvím, tak jsem kdysi zkoušel nemluvit - lidi se přirozeně rozpovídají sami.

      Mniši - trapisté a cisterciáni mlčí co nejvíce.

      Takže třeba vůbec nejsi introvertka, ale jen přirozeně duchovní bytost. - Mlčení je prostředek k prohloubení vnitřního života, modlitby, meditace a lepšího naslouchání Bohu nebo svému nitru. Tím, že mniši neplýtvají slovy, šetří duchovní energii a vytvářejí prostor pro vnitřní ticho.

      A.P.

      Vymazat
    3. Myslím, že mlčení by pro mě měla být hlavně forma sebeobrany.

      Vymazat
  4. Řešením by bylo vést rovnou deeptalky. Třeba: "Zažíváte někdy vnitřní prázdnotu? Čeho se nejvíc bojíte na umírání?" Ale zrovna jsem četla článek o oversharingu, že už i ty deeptalky jsou passé, takže nezbyde nic jinýho, než do sebe naloadovat nějakou základní sadu blbejch otázek, co nikoho neurazí. Existují vůbec nějaký takový?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ti s těma sadama nevím… Vytvořím si sadu pro těhotné, pro Ukrajinky s manželem v zákopech a pro fakt nemocný lidi a pak to pomíchám.

      Vymazat
  5. Mne hodne pomohlo prestehovat se do zahranici, kde i po x-letech prilezitostne predstiram neznalost jazyka. Kdyz se nekdo snazi o small talk nebo mi chce neco prodat - v obou pripadech se mi zvysuje hladina kortizolu podobne.

    No a potom, prace na permanentnim homeoffice v IT firme, vidime se dvakrat do roka a vsichni jsme vice ci mene na spektru, takze ta komunikace je proste jinde a bavi me to vic nez tomu bylo v klasickem korporatu (Ahoj, jsem Detti. Libi se mi velke tluste africke zaby. )

    OdpovědětVymazat