středa 9. prosince 2015

Dialektologická rozpolcenost



Sejra & spol.


Jako dcera Čecha a Moravačky, jež si po svém příchodu do Salonu republiky kupovala v řeznictví vinné klobásy a mazala si je na rohlík, než o prvních Vánocích s mým otcem zjistila, že se to peče, bych měla nárok být dialektologicky rozpolcená už od narození. Jenže rodiče mé matky na Moravu emigrovali z jižních Čech a od Prahy, takže štvaní proti protetickému „v“ se nekonalo, a v dětství jsem se posmívala sousedce prarodičů, že říká „větr“.

Potom jsem začala na Moravě studovat a lidi se začali posmívat mně. Například kuchař v menze mi odmítl vydat oběd, pokud jsem si jako přílohu přála „rejži“. Osm let ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, však udělalo své.

Například poté, co jsem si objednala k obědu víno, se u našeho stolu rozhostilo ticho. Otec se sestrou se mě otázali: „Vopravdus řekla, že chceš suchÉ bílÉ víno?“

Kdysi jsem souhlasně přikyvovala bývalé šéfové, jak je neskutečné, že si padesátiletí doktoři ve fakultní nemocnici říkají „děcka“. Nedávno jsem z hromadného dotazu „Děcka, kdy půjdem na oběd?“ po chvíli váhání odmazala oslovení.

Jestli si ovšem myslíte, že se tím, že začnete otevírat okna místo votvírat vokna a místo smažení na voleji začnete smažit na oleji, zavděčíte někomu, kdo vystudoval češtinu a v jeho mládí mu na táboře kdesi u Broumova po dvou týdnech řekli: „Aha, my si mysleli, že seš pičus, ale ty seš učitel z Moravy“, tak nezavděčíte, no.

„Miláčku, mohla bys to zopakovat? Nerozumím tvým vokálům.“
A to přitom důsledně protestuji, když se mě někdo na Moravě zeptá, jestli jsem z Prahy. Protože mezi mými a pražskými vokály je teda sakra rozdíl! Naopak již po dvou letech na Moravě jsem se musela spolužačky z Prahy zeptat, co říkala. Bylo to „ahoj“. Ale ona byla kráva i tak.

Na druhou stranu musím uznat, že někdy Hostující profesor opravdu nerozumí a nepředstírá to. Občas mě nutí jít s ním do KFC. Pěšky, aby denně ušel deset tisíc kroků, které si měří krokoměrem. „V Ikee jsi ale měl krokoměr, ne?“
Ticho.
„Co je? Tak kolik jsme tam ušli?“                                                                       
„Aha. Rozuměl jsem ti, žes mě obvinila, že jsem měl v Ikee poměr.“

Ne že bych ve svém rodném městě neměla komunikační problém i já. Ten samý den v onom KFC: „Slyšels to? Už nebudeme pouštět Psychocata ven.“
„Proč?“
„On se ho právě zeptal, jestli mu v těch křídlech nebude vadit kočička!“
„Ptal se, jestli mu nebude vadit „chvilička“. Jako čekání.“
Možná bych se ale jenom neměla stravovat ve fastfoodech.

Kromě případů jako „řeknu to tátoj“ nebo „jdu k doktoroj“ na mě však Hostující profesor svádí i nářeční prvky, které nejsou pravdivé. Například „pod postelej“ říkají možná tak tři rodiny v Dobrouči, rozhodně však ne Salón republiky! Na rozdíl od takových „Mirkovo narozeniny“ a „tátovo kalhoty“, které jsem slýchala v Madridu od severních i jižních Čech.

Zatímco věci jako „tejden“ nebo „zejtra“ vlastně vůbec říkat nechci a činím tak jenom proto, že svým trvalým bydlištěm a pracovištěm spadám do sociální skupiny, která to prostě říká, existují jisté dva nářeční prvky, kterých se nikdy nevzdám. Jedním z nich je Přijdu dýl. Vím, jaký je rozdíl mezi „dýl“ a „později“ a v řeči chybné použití identifikuji. Nicméně když jsem se během svého moravského působení snažila o korektnost a přistihla jsem se, že říkám „později“ i tam, kde má být „dýl“, rozhodla jsem se zachovat si rázovitost svého kraje.

Druhým prvkem je východočeský výraz pro sýr. Prostě sejra. Hostující profesor je tím slovem natolik fascinován, že mě v supermarketu extra vodí k pultu se sýry jenom proto, aby mě slyšel to slovo říct. V nějaké naší lingvisticko-intelektuální chvilce jsme se snažili přijít na to, podle jakého vzoru se sejra vlastně skloňuje, což je poměrně složité u substantiva, u kterého není jasný ani rod. HP se nejdříve domníval, že se jedná o rod ženský skloňovaný podle vzoru žena:
1.       sejra
2.       bez sejry
3.       k sejře
4.       sejru
5.       sejro!
6.       o sejře
7.       se sejrou
      
     Což tak není. Je ten sejra skloňovaný podle češtině zatím neznámého vzoru:
1.       sejra
2.       bez sejra
3.       k  sejru
4.       sejra
5.       sejre!
6.       o sejru
7.       se sejrem


Nejvíc společných rysů nacházím se vzorem středního rodu město, myslím však, že sejra má velký potenciál stát se vzorem sám o sobě.
Já ten potenciál nemám. Já prostě jenom všude divně mluvim.

19 komentářů:

  1. Takže ty ses z kraje "přijdu dýl" přemístila do kraje "rožni" a "hadra".
    Já to měla v opačném gardu.

    Na to Přijdu dýl se ale zvyká dobře a rychle. A taky se to daleko líp říká, je to kratší a příjemnější v puse. Nechápu, proč se to nezšířilo víc, věřím, že by to nakonec ocenili i dnešní zatvrzelí odmítači.

    OdpovědětVymazat
  2. Ta sejra je absolutní nesmysl. Naprosto se ztotožňuju s tvým skloňováním. Když už jsme ale u sejra, připomnělo mi to špagety. A u nás doma se na špagety dává voštrachajz - zkrátka omáčka na špagety. Můj přítel byl tím výrazem tak fascinován, že ač předtím špagety nemusel, teď je dokonce vyžaduje :). Takové rodinné dědictví zřejmě od maminky z Ostravy.
    Jako rodilá Kladeňačka téměř od Prahy (dost daleko na to, abych ještě nemluvila úplně debilně, ale dost blízko, aby se to trochu projevilo) se samozřejmě občas Moravákům směju. Kamarádka před půl rokem začla chodit s klukem od Znojma. Za ten půl rok mluví, jak kdyby se narodila tam a ne u nás, pořád jí říkáme, že to není zdravý, ať přijede zpátky a naučíme jí zas správně mluvit :)). Nicméně faktem je, že u příjimaček na žurnalistiku jsem holkám z Moravy vyloženě záviděla jejich spisovné koncovky, které ze sebe já musím potit.

    Petra

    OdpovědětVymazat
  3. Sejra je podle mě úplně normální "pán", akorát se nominativ přizpůsobil akuzativu, protože většina lidí používá v souvislosti se sejrem akuzativ, případně genitiv (dám si sejra, prosil bych deset deka sejra).
    Teď už zbývá jen odpovědět otázku, proč je sejra sakra životnej. Na to já odpovídám: "expresivita, pyčo" a je vymalováno!

    OdpovědětVymazat
  4. Ježyš, Sejra sem přeci já, normální, živej, trochu starší a tučnější, ale přeci jenom živej člověk rodu mužskýho!!!!!!
    Takže copa se o tuto zbytečně hádáte??? (A vůbec nejsem skoro ze Plzně)

    OdpovědětVymazat
  5. Nevím, z jakých přesně východních Čech jsi, ale u nás se taky říkává "sejra". A pak taky "vočurka" (okurka) nebo kramflek (bramborák). P.S. A společně se třemi rodinami z Dobrouči u se u nás prach a bubáci schovávají zásadně "pod postelej"!

    OdpovědětVymazat
  6. Jo, zlatý polabí ! a na vojně nás plukovník jebal za nedokonale vyčištěné podešve slovy "i podrážky přece patří k botům", byl to tatar a nevím ani odkáj

    OdpovědětVymazat
  7. rulisa: Téma na doktorát!

    Petra: Jasně. Špagety se sejrem a vostrou vomáčkou.

    Danae: Škoda, že už ten doktorát máš...

    Sejra: Samozřejmě jsem na tebe při psaní perexu myslela a věděla jsem, že se chytneš. Jak tys vlastně jakožto Západočech přišel k Sejru?

    psice: Čtvrtá rodina.
    Ale je rozhodně TA vokurka, nikoliv TEN vokurek, že?

    extláča: Toho asi znám.

    OdpovědětVymazat
  8. Petra a Danae a tak:
    Sejra podle vzoru předseda.
    (Pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Předseda nesedí ve 3. a 6. pádě:o)

      Vymazat
  9. extláča:
    Kam se hrabe na "k botám" sdělení tady v tom mém současném kraji "byl jsem na rybech".

    OdpovědětVymazat
  10. Sejra se skloňuje jako chleba. A to záhadné -a v nominativu je převzato z koncovky genitivu.Překvapilo mě, že tu nikdo nezmínil východočeskou žlici, zejména v překrásném instrumentálu "žlicej". Navzdory dětství a mládí stráveném v Salónu Republiky mi toto slůvko dodneška působí zažívací potíže.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravda, "žlicej" jsem tady určitě slyšela. Ale přece jenom jsem z učitelské rodiny, takže jsem to rozhodně neslyšela říkat sama sebe:o)

      Vymazat
  11. Ženo, sice bydlím nedaleko Plzně, ale jsem původem jihočech, a tam se slovo sejra používalo zcela běžně, snad kromě focení na ZŠ, to jsme všichni museli říkat "sýýýýýýýr"

    OdpovědětVymazat
  12. Ze severních Čech mi v jazykové zásobě zůstaly například chrouny. Otázku Fak, ju? alias Fakt, jo? jsem po všeobecném rozšíření angličtiny přestala používat, protože nikomu nevysvětlíte, že mu nenadáváte.
    Z jižních Čech mám přivlastňovací o, jako tátovo ponožky.
    Olomouci vděčím za spisovné koncovky, s výjimkou výše zmíněného o.
    Co mám z Prahy, nevím. Ale díky pobytu v zahraničí jsem byla ušetřena infekce zdrobnělin v běžné mluvě dospělých lidí, takže můžu všem nastavovat zrcadlo, aby si uvědomili, jak je to strašné.
    Suverénně nejhnusnější slovo je jihočeské Přichvátni. Normální člověk přece řekne Dělej. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak Přichvátni bych dala spíš než kafíčka a obídky:o) Zvlášť z úst dospělého muže.

      Vymazat
  13. Já vám nevím, já jsem čistokrevná Plzeňačka a sejra patří do mého rodného dialektu. Pobyt v Salónu republiky i na jihu mi jen stále znovu dokazuje, že plzeňáčtina zní ohavně. (A proto si ji hrdě zachovávám.)
    Mé nejoblíbenější slovo je vošouch. Vyměnit za cmundu ho odmítám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jako za bramborák?:p

      Vymazat
    2. No, možná ne tak... ehm.
      Když mě na jihu prvně zvali na večeři, že bude cmunda, přistupovala jsem k tomu se značnými obavami. Z jakéhosi důvodu jsem si myslela, že jde o něco se zelím. Uznávám, že jsem v úlevě nemusela zaječet na celý byt "tos měl říct rovnou, že budou vošouchy!"
      Je to prostě zákeřné jídlo. A navíc ten česnek, že jo.

      Vymazat
    3. Nejlepší plzeňské slovo není vošouch, ale nastevři.
      Milan

      Vymazat