neděle 12. dubna 2015

Já mám právo parkovat!


Můj život s motorovým vozidlem


Abychom předešli diskuzím o tom, že vůbec nemám sedat za volant, neboť jsem nebezpečná sobě, spolujezdcům i ostatním účastníkům silničního provozu, podotýkám, že já si taky myslím, že jsem nikdy neměla dostat řidičák. No ale dostala. Na podruhý. Při prvním pokusu mě o papíry připravilo deset metrů v protisměru poté, co jsem poprvé a naposledy v životě předvedla, že couváním zajedu mezi dvě jiná vozidla. Myslela jsem, že to parkoviště je jednosměrka. Můj instruktor v autoškole, který vypadal jako Bilbo Pytlík ve scéně, kdy se sápe po prstenu, podotkl, že technické ovládání vozidla mám výborné, ale ten zbytek... Což trvá dodnes. Nikdy mi nedělalo problém řazení a dokonce umím jezdit na spotřebu, a kdybych měla k dispozici komunikace bez ostatních účastníků, jsem královna silnic. Bohužel vzhledem k tomu, že od dob první republiky provoz zhoustl, tak mi k tomuto titulu pár drobností chybí. Mezi ně patří například prostorová představivost, odhad vzdáleností nebo znalost dopravních předpisů.   

Paradoxně celou dobu, co mám řidičák, tj. devět let, kromě přibližně tří let vlastním nějaké vozidlo. První z nich, kterého dosud nic nepřekonalo, byl ojetý Hyundai, jenž byl pojmenován Karel Bonaventura Buquoy, zkráceně Buki, a projezdil s námi všechny gymplácké výlety a letní Vejry. Na jednom z Vejrů jsem chtěla ráno ostatní překvapit čerstvými rohlíky ke snídani, ovšem při couvání se mi podařilo Bukiho posadit na břicho na hromadu štěrku, takže jsem ostatní místo snídaní překvapila žádostí o vyproštění. O čtyři roky později jsem přibližně o dva metry vedle na břicho posadila Renaulta, který měl v tu dobu s pozemními komunikacemi pouze osmisetkilometrovou zkušenost (říkala jsem, že je blbost kupovat nový auto… když ho bude řídit hlavně sestra s čerstvým řidičákem), protože jsem zapomněla na existenci pařezu zarostlého trávou. Chlapi ho museli odtlačit a stálo to nový práh. Poslední přírůstek, pojmenovaný Hynek, zatím naštěstí potřeboval jenom nový stěrač a anténu. Jak jsem se ovšem ze začátku domnívala, že s autem, které prakticky nemá zadek, se nedá nikam nacouvat, tak můj nárazník by mohl vyprávět. S Hynkem nicméně začalo rozšiřování mého portfolia zážitků s policií.

Samozřejmě od dob, kdy jsem v teoretickém testu v autoškole prošla s plným počtem bodů, se toho mnohé změnilo. Například jsem toho hodně zapomněla. Ale zároveň bych přísahala, že občas potkám značku, o které jsem přesvědčená, že ji vidím poprvé v životě a že za mě nic takového nebývalo.

Ne vždy je však můj dopravní přestupek způsoben neznalostí, ale spíše něčím, co budeme nazývat přehlédnutí. Můžete sice každý den procházet pěší zónou, to vám ale nemusí zabránit v tom, abyste ji projeli autem. Navíc to byla chyba Hostujícího profesora. Chtěl, abych ho vyzvedla před fakultou, jinak bych tou pěší zónou nemusela projíždět. Policejní auto mě sledovalo od značky přes náměstí, do jednosměrky až před fakultu, kde mě konečně mohli zastavit. „Slečno, máte povolení pro vjezd od pěší zóny?“ zeptal se mě příslušník. Hřešíc na cizí poznávací značku jsem se do své mluvy snažila dostat co nejmarkantnější český přízvuk a vzpomněla jsem si i na východočeské nářeční prvky, které se u mě projevují již jen po třech panácích a do sta kilometrů od Prahy, a pravila jsem: „Pěší zóna? Vona tam někde byla pěší zóna?! Asi jsem musela přehlídnout značku, jela jsem podle navigace a prostě… já to tady vůbec neznám. Prosim vás, jsem u filozofický fakulty, že jo?“ Už to vypadalo, že vyváznu pouze s napomenutím a příslušník mi vysvětlí, kde u fildy, kam jsem sedm let docházela, nejlíp zaparkovat, když v tom se objevil Hostující profesor: „Copak provedla? Potrestejte ji!“ – „No, horní sazba je dva tisíce, bude to bez bodů, ale za pět set.“ Stálo ho to oběd v Ikey a lístek na výstavu. Na jeho obranu nutno podotknout, že měsíc zpět přesvědčil jiné příslušníky, že se i bez pokuty polepším a nebudu parkovat v ulici, kde jakýsi pičus, co má nepochybně u vilky garáž, volá měšťáky, protože ze silnice kvůli parkujícím autům nezbývají k průjezdu tři metry, ale jenom dva devadesát. 

Ta pravá legrace ale začala před dvěma týdny, kdy jsem se na tři dny v týdnu připojila k dobrodruhům na nejrozkopanějším úseku D1 dojíždějících do práce. Dva dny před prvním pracovním dnem jsem si jela s Hostujícím profesorem nacvičit parkování v ulici, ve které jsem dostala tip na parkování zdarma poblíž centra. Mé nadšení z toho, že v ulici se v pracovní den uprostřed pracovní doby nachází i několik parkovacích míst za sebou (vždy, když se pokouším podélně zacouvat mezi dvě jiná vozidla, periferním zrakem pozoruji, jak se v ulici nenápadně poodsunují záclony) a že když se mi podaří zaparkovat v její dolní části, mám to do práce pět minut, z čehož mi nejvíc času zabere čekání na semaforu, neznalo mezí. Připadala jsem si jako někdo, kdo může třikrát do týdne jet do práce autem.

Ve středu první jízda naostro. Při cestě tam jsem nabrala dva spolucestující a jako jediný problém se ukázalo to, že na místě spolujezdce má nejlépe sedět někdo, kdo pouze mňouká. „Tady si vjeď do levýho pruhu.“ – „Ok, ale navigace mi pak ukazuje, že mám jet doprava.“ – „Však jo, teď, když jsme to objeli, se zas zařaď do toho pravýho, oni tě pustí.“ Nikoliv. Žena neobjíždí kolonu, aby se pak do ní zase mohla zařadit. To radši postojim, dík.

K výše uvedeným atributům, které mi chybí k tomu, abych se stala královnou D1, jsem zapomněla dodat ještě jeden podstatný. Orientační smysl. Když jsem vyzvedávala tři lidi cestou zpátky, domnívala jsem se, že zadat „obchodní dům Tesco“ je dostačující. Když už jsem měla Tesco na dohled, navigace se po pokynu „Jeďte ulicí Ú ZET KÁ Á“ odmlčela, načež mi sdělila: „Na ulici Trnitá se otočte do protisměru.“ Byla jsem v prdeli. Kroužila jsem centrem, neměla jsem šajnu, kde se nacházím, a navigace mi hláskovala názvy ulic. Když jsem spatřila povědomý hotel, zastavila jsem u něj a obvolala cestující, že Žena nemůže k Tesku a Tesco musí k Ženě. Kupodivu i po tomto zážitku se mi na vypsané jízdy na Jízdomatu pořád přihlašují lidé. Po středečním zážitku se i já zběsile přihlašuji na jízdy ostatních.

V pátek jsem cestou tam předvedla ukázkovou jízdu, bohužel ji nikdo neviděl. Cestou zpátky jsem při stání na červené spatřila za stěračem pozvánku od městské policie k projednání podezření z přestupku za stání v obytné zóně mimo vyhrazené parkoviště, což se řadí do kategorie přestupků z neznalosti. Když jsem se ptala Hostujícího profesora, jestli jako věděl, že stojíme v obytné zóně, potvrdil, že ano, ale že tam přece stáli všichni…

Navzdory radám, že při nálezu lístečku za stěračem má následovat jeho ekologická likvidace, jsem se následující středu vydala pokutu zaplatit. (Ráno jsem do práce přijela o půl hodiny pozdě, protože kvůli ucpanému centru a nově nabyté znalosti, že nemůžu parkovat v dolní části ulice, neboť k tomu není vyhrazená, jsem první volné parkovací místo, kam bych se vešla, našla na jejím konci (jako že doslova konci), takže do kanceláře jsem šla dvacet minut, z toho deset minut na opačnou stranu, než jsem měla.) V nejoptimističtějším scénáři jsem si představovala, jak budu hřešit na cizí poznávací značku a dostanu napomenutí, protože pánům policistům vysvětlím, že jsem jela poprvé, nevšimla jsem si značky a stáli tam přeci všichni… Od dvou policistek jsem dostala čtyři stovky.  

Snažím se objevovat krásy D1 (hlavně všechny možnosti objíždění kolon) z pozice spolujezdce a pořád nepřestávám doufat, že se jednou naučím řídit. Parkovat… ne-e.   

12 komentářů:

  1. Objevovat krásy D1?
    ...to je něco jako blahé paměti životní projekt toho šmudly s komplexem vícecennosti, co tě ignoroval vždy alespoň třikrát denně pěti tisíci znaky?

    OdpovědětVymazat
  2. doba ti hraje do karet, za chvíli se celková délka v ČR provozovaných automobilů přiblíží limitně přiblíží celkové délce všech dostupných silnic a všechny vozidla se tak vzápětí automaticky zaparkují, sama

    OdpovědětVymazat
  3. Ženám chybí gen pro parkování. Jednu jsem to zkoušel naučit - melo to stejný efekt jako naučit Sejra cizí jazyk;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Sejra: dneska mi (nám) jedna dáma ukázala, že i vyjíždění z parkoviště má svůj vlastní gen (který ona postrádá) ... po mé pravé straně parkovala kolmo na chodník předem k okraji ... dala zpátečku a hup ... vysolila se napříč oběma jízdními pruhy ... já i protijedoucí auto jsme museli na brzdy a oba jsme zastavili tak do 2 metrů od ní ... no a co byste řekli, že udělala ta dáma ? ano správně (i když pozdě) se rozhlédla na obě strany a protože kolem ní auta stála, tak dala vlevo hleď a odjela (ale protože mám taky jednu doma, neřeknu o ní že je nebezpečná kráva, ale budu doufat, že příště nasmaží někoho jiného)

    OdpovědětVymazat
  5. galahad: Kdyby měl alien řidičák a uměl nějaký jazyk, napakoval by se realizací Projektu, v rámci kterého by D1 ukazoval Němcům jako turistickou atrakci.
    (A teď jsem ve virtuálním prostoru vyslovila jeho jméno, budu potrestána.)

    extláča: Tou dobou už se nad D1 bude radši lítat.

    sejra, extláča: Já vám to vysvětlim. Prostě to nejde.
    Zapomněla jsem zmínit historku, jak jsem jednou volala tátovi, aby mi přijel vyocuvat s autem, protože jsem napůl zaparkovala tak, že to nešlo ani tam, ani zpátky. V mozku mi chybí nějaká část zodpovědná za to, abych si uměla představit, co otočení volantem udělá s koly a kam pohyb kol následně pošle auto.
    Na druhou stranu ale - protože vim, že tohle nevim - jsem extrémně opatrná a spoustu parkovacích situací bych možná nakonec zvládla, ale mám strach o plechy.

    OdpovědětVymazat
  6. Nic ve zlém ... ale když nemám talent na jazyky, nemůžu se logicky stát překladatelem, natož dobrým ... když mi nezlomitelně chybí buňka na řízení auta, asi bych se o to neměl pokoušet. Jakožto překladatel bych například mohl v důsledku způsobit nějakou dějinnou katastrofu (třeba když si volá Merkel s Putinem), jako řidič můžu zabít pár lidí úplně bezprostředně. Stejně jako chirurg by neměl šňupat koks a pilot létat, když má sebevražedné sklony. Ideální stroj na trénink parkování a couvání je můj kloubový traktor s vlekem s řiditelnou přední nápravou. Něco jako tohle https://youtu.be/NWrgLTopCj4

    OdpovědětVymazat
  7. Tyjo, Alienuv projekt! Kde je hochovi konec?
    P.S. Volat otci kvůli doparkování, to je ovšem silná káva:-)

    OdpovědětVymazat
  8. Nic ve zlém, tláčo, ale myslím, že denně potkám tak deset řidičů, co jsou při svém předjíždění zprava, předjíždění přes plnou (doplň dle libosti) a při svém celkovém přesvědčení o vlastní nesmrtelnosti stokrát nebezpečnější než já, byť k zaparkování potřebuju volná dvě parkovací místa.
    Jasně, že můžu autem někoho zabít. Někoho zabít může i profesionální řidič, co v centru Prahy zaparkuje s traktorem.

    Sejra: Kdyby ta Audina vedle byla tvoje, byl bys rád, že jsem zavolala tatínka:p

    OdpovědětVymazat
  9. No tak ale teda bacha jako, každej postgraduální autostudent ví, že bílá čára nejni zeď a že auto, který nemá na zádi nápis "objíždět vlevo" se může objet i zprava, ale musí se to provést svižně a bez odkladů a hlavně bze ohrožení účastníků silničního ůrovozu. (stejně jako v Indii můžeš předjet auto bez houkání jen tehdy, kdy nemá na zádi napsáno "please horn"). Pravda je, žes to uvedla už na začátku, že si myslíš, že řidičák máš omylem, takže se vlamuju do otevřených dvéřííí. Zde již jen přání, ať jsou to jen plechy. Kamarádka se rozhodla svůj řidičák vrátit poté, co u hypráče jízdou vpřed zdemolovala budku na košíky i obsahem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tláčo, zas jsem v autě a z toho z půlky za volantem projela celou Kubu, tak ber v úvahu trochu té bloggerské licence;o) Je fakt, že Kuba mi v tomhle ohledu naprosto vyhovala - jediná dlouhá dálnice napříč ostrovem a sem tam akorát nějakej povoz s oslem nebo cyklista a metrový výmol.

      Vymazat
    2. A sorry moc za prodlevu s odpovědí, ale dávala jsem výpověď:p

      Vymazat
  10. Minulý týden jsem jela do obchodního domu Harfa a nějaký chlápek na mě začal pořvávat, že prý si mám pohnout, že na mě nemá celý den. Co si o sobě jako myslí? Já jsem prostě ženská, která na to potřebuji víc času. Nebo se taky stane to, že se naštvu, vezmu nůž a zničím mu ty jeho nablýskané pneumatiky

    OdpovědětVymazat