Konvice inženýra Hrocha

Rozloučení

Dřív, než jsem stihla poreferovat, jak jsem manažersky vyřešila parkování v Krně (po tři týdny jsem ráno odevzdávala klíče od auta člověku z Jízdomatu, jenž měl parkování v práci zdarma, a odpoledne jsem se svým vlastním autem nechala odvízt domů – tak když někoho baví řídit i po D1… (nemohu přispět ani historkou o odcizení vozidla: „Jak vám to auto ukradl? – No, dala jsem mu klíčky a techničák.“)), a dřív, než jsem ze spaní začala křičet „Sjeď už u Rohlenky, u Rousínova to stojí! Hlásí mi to zdržení dvacet minut a průměrnou rychlost 8,4km/hod.!“, dala jsem v práci výpověď.

To je tak, když s vámi v práci vyjebou. Inzerát lákající na zaměstnání v překladatelské agentuře Tea Tree Oil se jevil jako dream job. Ne finančně, ale náplní. Povídání na pohovoru o tom, kterak zjistili, že jsem jim víc vyplatí mít své interní překladatele. Při prvním setkání s majiteli po přijetí se z HPP stal částečný úvazek a dohoda o provedení práce. Nad deseti tisíc, tak lepší než drátem do voka. Po dvou týdnech jsem, respektive účetní, zjistila, že nejsem přihlášená na sociálce. Velký pražský šéf, který byl tou dobou v Krně optat se nás, jak se nám v práci líbí, se po mém dotazu stran mého zdravotního a sociálního pojištění vyděsil, že dohodu nad deset tisíc samozřejmě mít nemůžu, páč odvádět za mě zdravotní a souciální přece nebudou, a podepíšu ještě jednu dohodu s druhou firmou. Potom se rozpovídal o platových podmínkách po uplynutí zkušební doby a při plném úvazku. Za který by mi platili kombinací dohody a faktury. Tak to jo. Spočítala jsem si, že potom, co zaplatím zálohy na zdravotní a důchodové a jednu z dohod zdaním, budu vydělávat hůř, než kdybych v Mekáči opakovaně zapomínala na okurku, řekla jsem, že žádnou druhou dohodu nepodepíšu, ani nebudu pracovat bez nároku na placenou dovolenou a nemocenskou a z těch patnácti stovek, které oproti normální pracovní smlouvě ušetřím na daních, si šetřit na důchod.  

Ověřila jsem si, jestli tak vyjebávají s každým, anebo jestli jsem neschopná vyhádat si lepší podmínky byla jenom já. Vyjebávají. Pokud někdo dostává mzdu odpovídající kvalifikované práci, je to na kombinaci dohody a živnosťáku. Pokud is někdo vydupal smlouvu, vydělal by si víc za barem se slovní zásobou omezující se na „One more?“ Kolegyně v Praze, která nastoupila chvíli přede mnou na plný úvazek, má za sebou stáž v Evropském parlamentu a je schopná překládat právní texty z a do dvou jazyků, má nástupní plat devatenáct tisíc. V Praze. Ten, kdo vymyslel a udržuje způsob dotování vysokých škol na základě počtu studentů, by si měl jít popovídat s těmi absolventy humanitních oborů, kterých školy s vidinou toho, že za určitý počet vyprodukovaných absolventů si budou moct nechat na fildě opravit záchody a břidlicové tabulky vyměnit za flipcharty, vyplivují každoročně nepotřebné množství. Protože když kolegyně řekne, že nebude za plat brigádníka v Cinestaru překládat finanční závěrky a soudní rozsudky, najde se někdo jiný, kdo je za patnáct tisíc čistého v Praze překládat bude.

Poznámka o tom, kterak prozřeli a uvědomili si, že se jim vyplatí mít interní překladatele najednou nabyla toho pravého významu. Externistovi by museli zaplatit minimálně čtyřikrát tolik co mně.

Co mě však mrzí, je, že jsem zde nestihla v reálném čase představit ikonu naší firemní kuchyňky. 

Vlastně… představit někoho, koho nikdo nikdy neviděl. Pouze věděl, že v žádném případě nesmí použít jeho rychlovarnou konvici.

Stejně jako jsme měli přísný zákaz dotýkati se jedné ze dvou mikrovlnek a dvou ze tří odkapávačů, které patřily dalším dvěma kancelářím na patře.

Dále mě více než finanční ztráta a ztráta iluzí trápí, že se nikdy nedozvím, jaký osud potkal utěrku tajemnou stejně jako konvice inženýra Hrocha. Když jsem do Tea Tree Oil nastoupila, už vypadala jako něco, čeho byste se nedotkli, ani kdybyste tím měli svojí babičce zastavit tepenné krvácení. S novou kolegyní jsme přemítaly, které kanceláři patří, a čekaly, že každým dnem zaklepe na dveře jedné z nich s tím, že chce vyprat. Když jsem si po měsíci balila svůj talíř, vidličku a sklenici z Ikey, stále tam visela a chtěla odejít se mnou. Na rozdíl od inženýra Hrocha, který se ani v tento den nepřišel ukázat, a tudíž dodnes netuším, jak vypadá člověk, který si podepíše rychlovarnou konvici.