Já mám právo parkovat!

Můj život s motorovým vozidlem

Abychom předešli diskuzím o tom, že vůbec nemám sedat za volant, neboť jsem nebezpečná sobě, spolujezdcům i ostatním účastníkům silničního provozu, podotýkám, že já si taky myslím, že jsem nikdy neměla dostat řidičák. No ale dostala. Na podruhý. Při prvním pokusu mě o papíry připravilo deset metrů v protisměru poté, co jsem poprvé a naposledy v životě předvedla, že couváním zajedu mezi dvě jiná vozidla. Myslela jsem, že to parkoviště je jednosměrka. Můj instruktor v autoškole, který vypadal jako Bilbo Pytlík ve scéně, kdy se sápe po prstenu, podotkl, že technické ovládání vozidla mám výborné, ale ten zbytek... Což trvá dodnes. Nikdy mi nedělalo problém řazení a dokonce umím jezdit na spotřebu, a kdybych měla k dispozici komunikace bez ostatních účastníků, jsem královna silnic. Bohužel vzhledem k tomu, že od dob první republiky provoz zhoustl, tak mi k tomuto titulu pár drobností chybí. Mezi ně patří například prostorová představivost, odhad vzdáleností nebo znalost dopravních předpisů.   

Paradoxně celou dobu, co mám řidičák, tj. devět let, kromě přibližně tří let vlastním nějaké vozidlo. První z nich, kterého dosud nic nepřekonalo, byl ojetý Hyundai, jenž byl pojmenován Karel Bonaventura Buquoy, zkráceně Buki, a projezdil s námi všechny gymplácké výlety a letní Vejry. Na jednom z Vejrů jsem chtěla ráno ostatní překvapit čerstvými rohlíky ke snídani, ovšem při couvání se mi podařilo Bukiho posadit na břicho na hromadu štěrku, takže jsem ostatní místo snídaní překvapila žádostí o vyproštění. O čtyři roky později jsem přibližně o dva metry vedle na břicho posadila Renaulta, který měl v tu dobu s pozemními komunikacemi pouze osmisetkilometrovou zkušenost (říkala jsem, že je blbost kupovat nový auto… když ho bude řídit hlavně sestra s čerstvým řidičákem), protože jsem zapomněla na existenci pařezu zarostlého trávou. Chlapi ho museli odtlačit a stálo to nový práh. Poslední přírůstek, pojmenovaný Hynek, zatím naštěstí potřeboval jenom nový stěrač a anténu. Jak jsem se ovšem ze začátku domnívala, že s autem, které prakticky nemá zadek, se nedá nikam nacouvat, tak můj nárazník by mohl vyprávět. S Hynkem nicméně začalo rozšiřování mého portfolia zážitků s policií.

Samozřejmě od dob, kdy jsem v teoretickém testu v autoškole prošla s plným počtem bodů, se toho mnohé změnilo. Například jsem toho hodně zapomněla. Ale zároveň bych přísahala, že občas potkám značku, o které jsem přesvědčená, že ji vidím poprvé v životě a že za mě nic takového nebývalo.

Ne vždy je však můj dopravní přestupek způsoben neznalostí, ale spíše něčím, co budeme nazývat přehlédnutí. Můžete sice každý den procházet pěší zónou, to vám ale nemusí zabránit v tom, abyste ji projeli autem. Navíc to byla chyba Hostujícího profesora. Chtěl, abych ho vyzvedla před fakultou, jinak bych tou pěší zónou nemusela projíždět. Policejní auto mě sledovalo od značky přes náměstí, do jednosměrky až před fakultu, kde mě konečně mohli zastavit. „Slečno, máte povolení pro vjezd od pěší zóny?“ zeptal se mě příslušník. Hřešíc na cizí poznávací značku jsem se do své mluvy snažila dostat co nejmarkantnější český přízvuk a vzpomněla jsem si i na východočeské nářeční prvky, které se u mě projevují již jen po třech panácích a do sta kilometrů od Prahy, a pravila jsem: „Pěší zóna? Vona tam někde byla pěší zóna?! Asi jsem musela přehlídnout značku, jela jsem podle navigace a prostě… já to tady vůbec neznám. Prosim vás, jsem u filozofický fakulty, že jo?“ Už to vypadalo, že vyváznu pouze s napomenutím a příslušník mi vysvětlí, kde u fildy, kam jsem sedm let docházela, nejlíp zaparkovat, když v tom se objevil Hostující profesor: „Copak provedla? Potrestejte ji!“ – „No, horní sazba je dva tisíce, bude to bez bodů, ale za pět set.“ Stálo ho to oběd v Ikey a lístek na výstavu. Na jeho obranu nutno podotknout, že měsíc zpět přesvědčil jiné příslušníky, že se i bez pokuty polepším a nebudu parkovat v ulici, kde jakýsi pičus, co má nepochybně u vilky garáž, volá měšťáky, protože ze silnice kvůli parkujícím autům nezbývají k průjezdu tři metry, ale jenom dva devadesát. 

Ta pravá legrace ale začala před dvěma týdny, kdy jsem se na tři dny v týdnu připojila k dobrodruhům na nejrozkopanějším úseku D1 dojíždějících do práce. Dva dny před prvním pracovním dnem jsem si jela s Hostujícím profesorem nacvičit parkování v ulici, ve které jsem dostala tip na parkování zdarma poblíž centra. Mé nadšení z toho, že v ulici se v pracovní den uprostřed pracovní doby nachází i několik parkovacích míst za sebou (vždy, když se pokouším podélně zacouvat mezi dvě jiná vozidla, periferním zrakem pozoruji, jak se v ulici nenápadně poodsunují záclony) a že když se mi podaří zaparkovat v její dolní části, mám to do práce pět minut, z čehož mi nejvíc času zabere čekání na semaforu, neznalo mezí. Připadala jsem si jako někdo, kdo může třikrát do týdne jet do práce autem.

Ve středu první jízda naostro. Při cestě tam jsem nabrala dva spolucestující a jako jediný problém se ukázalo to, že na místě spolujezdce má nejlépe sedět někdo, kdo pouze mňouká. „Tady si vjeď do levýho pruhu.“ – „Ok, ale navigace mi pak ukazuje, že mám jet doprava.“ – „Však jo, teď, když jsme to objeli, se zas zařaď do toho pravýho, oni tě pustí.“ Nikoliv. Žena neobjíždí kolonu, aby se pak do ní zase mohla zařadit. To radši postojim, dík.

K výše uvedeným atributům, které mi chybí k tomu, abych se stala královnou D1, jsem zapomněla dodat ještě jeden podstatný. Orientační smysl. Když jsem vyzvedávala tři lidi cestou zpátky, domnívala jsem se, že zadat „obchodní dům Tesco“ je dostačující. Když už jsem měla Tesco na dohled, navigace se po pokynu „Jeďte ulicí Ú ZET KÁ Á“ odmlčela, načež mi sdělila: „Na ulici Trnitá se otočte do protisměru.“ Byla jsem v prdeli. Kroužila jsem centrem, neměla jsem šajnu, kde se nacházím, a navigace mi hláskovala názvy ulic. Když jsem spatřila povědomý hotel, zastavila jsem u něj a obvolala cestující, že Žena nemůže k Tesku a Tesco musí k Ženě. Kupodivu i po tomto zážitku se mi na vypsané jízdy na Jízdomatu pořád přihlašují lidé. Po středečním zážitku se i já zběsile přihlašuji na jízdy ostatních.

V pátek jsem cestou tam předvedla ukázkovou jízdu, bohužel ji nikdo neviděl. Cestou zpátky jsem při stání na červené spatřila za stěračem pozvánku od městské policie k projednání podezření z přestupku za stání v obytné zóně mimo vyhrazené parkoviště, což se řadí do kategorie přestupků z neznalosti. Když jsem se ptala Hostujícího profesora, jestli jako věděl, že stojíme v obytné zóně, potvrdil, že ano, ale že tam přece stáli všichni…

Navzdory radám, že při nálezu lístečku za stěračem má následovat jeho ekologická likvidace, jsem se následující středu vydala pokutu zaplatit. (Ráno jsem do práce přijela o půl hodiny pozdě, protože kvůli ucpanému centru a nově nabyté znalosti, že nemůžu parkovat v dolní části ulice, neboť k tomu není vyhrazená, jsem první volné parkovací místo, kam bych se vešla, našla na jejím konci (jako že doslova konci), takže do kanceláře jsem šla dvacet minut, z toho deset minut na opačnou stranu, než jsem měla.) V nejoptimističtějším scénáři jsem si představovala, jak budu hřešit na cizí poznávací značku a dostanu napomenutí, protože pánům policistům vysvětlím, že jsem jela poprvé, nevšimla jsem si značky a stáli tam přeci všichni… Od dvou policistek jsem dostala čtyři stovky.  

Snažím se objevovat krásy D1 (hlavně všechny možnosti objíždění kolon) z pozice spolujezdce a pořád nepřestávám doufat, že se jednou naučím řídit. Parkovat… ne-e.