A jak šílení jste vy…?

… že byste mi půjčili do ruky vrtačku? 

Když se ob rok stěhujete, často se ocitnete na místech, kde byste sami sebe nečekali. Například v Hornbachu. Poprvé se mi to stalo, když jsem si nechávala dělat dveře a při této příležitosti zužovat otvor na dveře z devadesátek na osmdesátky. Seznámila jsem se tak s existencí ytongu a navíc zjistila, že se to píše s „y“. Fascinována poznatkem, odkud se berou hřebíky, jsem půl hodiny chodila mezi regály a Hostující profesor mě zasvěcoval do tajů lamelových desek. Od té doby trvám na tom, že na každý výjezd za novou maticí budu Hostujícího profesora doprovázet. On se chodí kochat do oddělení stavebnictví a zahrady, já si prohlížím kuchyně, sprchové kouty a rohožky, načež náš výlet zakončujeme společnou návštěvou oddělení akvaristiky. Dokonce už vím, že šroubek a vrut jsou dvě různé věci a poznám tetru.

Včera jsem do Hornbachu zavítala s Lenou za účelem koupě tapet na kuchyňskou linku (je pravda, že z kuchyňských linek vyrobených před třiceti, čtyřiceti lety sice po půl roce provozu na rozdíl od nejlevnějších linek z Ikey a Obi nic neodpadává, pravdou ovšem také je, že se na to nedá koukat – obzvlášť, když vám to narušuje estetický dojem z prvorepublikových dveří!) a lustru. Lena si potřebovala nechat uříznout nějakou desku, načež deformována svou profesí sociální pracovnice oranžového hornbacháka pochválila: „No to je to krásný, to se vám moc povedlo!“

Při čekání na desku jsme zjevně omylem zabloudily do oddělení, kde se průměrná žena cítí jako průměrný muž před regálem s vložkami. Každou ženu, která kritizuje muže za to, že z drogerie místo tamponů přinese vatové tyčinky do uší, bych poslala koupit rámovou hmoždinku! Lena se rozhodla obstarat si k desce rovnou kladívko a hřebíky. Po chvilkovém váhání v sektoru kladiv a sekyrek se rozhodla vrátit se k válečku na těsto. Naopak já jsem se rozhodla, že emancipační snahy v podobě přitloukání hřebíků podpatkem jsou pasé, a ve svých dvaceti sedmi letech jsem si pořídila své první vlastní kladívko. Když jsme však zrakem přelétly čtyřicet dva přihrádek s různými druhy hřebíků prodávaných na váhu, Lena navrhla, že si radši koupíme balení a potom si je rozdělíme. Při zkoumání čísla na přihrádce a váhy jsem ale shledala jistou paralelu s vážením ovoce a zeleniny v Globusu, takže jsem trvala na tom, že to zkusíme. Je fakt, že první pokus zvážit šest hřebíků se nezdařil, ale když jsem se rozhodla – vzhledem k tomu, že už mám i vlastní kladívko – investovat a vzala jich hrst, mohly jsme hrdě se sáčkem nakráčet k pokladně.

Dnes, míchajíc v hrnci čočkovou polévku, jsem poslouchala rytmické údery kladiva ozývající se z pokoje, kde mi Hostující profesor sestavoval skříň, a uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že jsem z generace, pro kterou ve slabikáři ještě máma mlela maso doplněna obrázkem, na kterém má Ema mísu nebo mele Mílu (dobře, to jsem tam asi dokreslila). Za patnáct, dvacet let naplní čekárny psychoterapeutů generace dnešních prvňáků, v jejichž slabikářích musela matka posekat zahradu a vyměnit olej v autě, zatímco jim fotr pekl narozeninový dort. Holčičky se budou léčit s komplexem, že neumí vyměnit žárovky v autě, a chlapečci s tím, že neumí ty nejnadýchanější muffiny.

Ne že by nebylo praktické umět si vyměnit píchlé kolo. Ne že by chlap, co mi udělá hovězí steak, nezískal body. Nicméně pokud mám volit mezi chlapem, co mi uvaří, a chlapem, co mi spraví auto, má kompetitivní výhodu ten druhý. A hlavně – sama sebe jsem přistihla, že když poslouchám Lenu, toho času se rozvádějící, jak si sama složila skříň z Ikey (když jsem vybalila regál od stejné firmy a zjistila, že k jeho složení potřebuju skutečný šroubovák a ne jenom inbus, který je součástí balení a po sestavení ho můžete vyhodit, zpanikařila jsem – od kdy pro sestavení něčeho z Ikey potřebujete skutečné nářadí?!) nebo jak si nějaká ženská báječně zarelaxovala při štípání dřeva, cítím se nedostatečně. A to jsem nevyrostla na slabikáři s matkou bagristkou.

Odpoledne jsem se rozhodla Hostujícího profesora překvapit připevněním nástěnky v kuchyni (chtěla jsem ho překvapit i tím, že si slepím rám zrcadla, ale než jsem stihla doříct, že po něm nechci pomoc s každou blbostí, protože to zvládnu sama, přestože vím, že on by to udělal desetkrát rychleji a desetkrát líp, už to měl tak nějak hotové). Nástěnku do kuchyně lepíme hlavně proto, že po předělání elektrických rozvodů zůstal mezi kuchyňskou linkou a sporákem bílý svislý i vodorovný pruh, který by se nástěnkou částečně zakryl. Rozkročena jednou nohou na lince a jednou nohou na odkládací ploše u sporáku jsem pomocí vodováhy pečlivě naměřovala a kreslila na stěnu značky, kam přijdou hřebíky. Při zatloukání prvního jsem si uvědomila, že ten pruh tam je proto, že se tam dělaly ty obvody, takže za tím pruhem bude zřejmě nějaký kabel. Představila jsem si, jak najdou uprostřed kuchyně popel a v něm kladívko z Hornbachu, a našla jsem odvahu hřebíky zatlouct jenom do tří čtvrtin. Zatloukla jsem čtyři. Pověsila jsem nástěnku. Pět centimetrů od pravého rohu čněl čtvrtý hřebík. Poté jsem se rozhodla, že přece jenom chci, aby nástěnka zakrývala i svislou část pruhu. Když už tam ční jeden hřebík, může i druhý. Pomocí vodováhy jsem opět udělala značku. Do tří čtvrtin zatloukla hřebík. Pověsila nástěnku. Nástěnka se zřetelně nachylovala na pravou stranu. Vrátila jsem ji na původní místo. Takže teď mám ve stěně dva hřebíky navíc a nástěnku dva centimetry odchýlenou od stěny.

Jdu namlet maso na hamburgery, Hostující profesor tady má ještě dost práce.

Šťastný MDŽ!