Návod na prima život

Tak já vám teda řeknu, co si o tom myslim...

Ne že bych tenhle článek považovala zrovna za skvost, podstatná je u něj ovšem ta diskuze. K rysům vyspělého internetového uživatele prý (vedle toho, že člověk přestane číst aliena) patří také to, že se vyhýbáte diskuzím na zpravodajských serverech a blozích obzvlášť (www.ty_vis_kdo.bloguje.cz se nepočítá).
Nicméně u takového tématu to bylo silnější než já a klikla jsem, abych následně samozřejmě našla přesně to, co jsem očekávala a co najdete pod většinou úvah zaměřených na obhajobu vlastního životního stylu. Vsuvka: na místě je otázka, proč má vlastně dnes tolik jedinců potřebu si svůj životní styl obhajovat. Osobně si nemyslím, že by to bylo proto, že si jím v podstatě není zas až tak jistý, ale proto, že se vždycky najde kretén, co ho bude přesvědčovat, že to všechno dělá blbě a bude mu vnucovat svůj vlastní návod na prima život, ten jediný a správný. Viz komentáře, že ano.
Pod články, jejichž hlavní téma je "jsem singl a nepřipadám si, jako kdybych měl/a jenom jednu nohu," se obvykle najdou tři hlavní typy komentátorů. Zaprvé přizvukovači, kteří často inklinují k agresi, která – připadá mi – byla dřív vlastní spíš skupině druhé (párovači). To
znamená třeba i jinak mírný článek povýší na návod, jak jedině se dá žít. Obvykle to vypadá, jako kdyby přečetli jenom jeho půlku a taky cítíte, že tam někde něco skřípe.
Opakem jsou párovači. Lidé, kteří žijí ve spokojeném vztahu (někteří se stihli již i rozmnožit), nebo se o tom při nejmenším snaží všechny okolo přesvědčit. V diskuzi vám vysvětlí, že člověk je tvor párový (jak pod odkazem někdo trefně poznamenal, tak člověk od přírody není monogamní párový tvor, a kdybychom se řídili přírodou, tak tu spolu všichni souložíme, což by mnozí z vás zajisté uvítali), takže žijete-li bez partnera, je to nepřirozené a ještě víc nepřirozené je, že máte tu drzost, že se nesnažíte s tím programově něco udělat a netváříte se permanentně nešťastně. Pokud diskutující párovač rovnou nepoužívá "militantních" termínů, alespoň z blahosklonné výšky stabilního vážného vztahu poznamená, že "mu to přijde úsměvné." U většiny komentujících párovačů to vypadá, jako kdyby přečetli jenom půlku článku a taky cítíte, že tam někde něco skřípe. Podskupinou jsou ještě zasloužilé matky vyskytující se převážně pod singl články autorek po třicítce, které !naschvál! nemají děti – používají můj oblíbený argument o hlouposti lidí, kteří zůstanou dobrovolně bezdětní – víte, oni totiž pak ve stáří skončí v LDN! Nevím, jestli někdy byli třeba v LDN někoho navšívit, já jo, a většina těch lidí tam děti má...
Třetí typ, který buď z vlastní zkušenosti anebo v důsledku logického odvození ví, že všechno má svoje výhody a nevýhody, se v diskuzi většinou moc nevyskytuje, protože má lepší věci na práci než singl přizvukovačům a zadaným párovačům vysvětlovat, že ani jedna ze skupin nemá univerzální návod na to, jak správně žít.

Po přečtení desátého komentáře, kterak singlové jenom utíkají před zodpovědností a ve skutečnosti to jsou hluboce nešťastné bytosti tápající mezi kariérním postupem, večírky a nákladnými dovolenými s přáteli, je úleva zajít na pivo s někým jako je Karatistka. Karatistka je o tři roky mladší než já, příští rok dokončí bakaláře, má skoro tři roky přítele, se kterým teď začíná stavět barák na půli cesty mezi jeho vesnicí a jejím městem. Z toho by mi asi jeblo. A stejně spolu vydržíme pět hodin mluvit.
Protože – a teď jako šťastní párovači, radši to nečtěte – Karatistka je zadaná, plánuje s chlapem budoucnost, je štastná, ale... a teď bacha, má svoje pochybnosti. Ne zásadní pochybnosti, ale pochybnosti typu "co by kdyby." Říká, že trochu lituje, že si nepodala přihlášku na Erasmus, protože v tu dobu začínala chodit s M., tak se jí od něj nechtělo, nebo se mě ptá, jestli si myslím, že je dobrý zůstávat hned s prvním chlapem. A já nevím, protože já jsem s prvním chlapem nezůstala (ne že snad on by chtěl), ani se žádný z chlapů okolo netváří, že by snad měl být ten můj poslední, a ještě plánuju někam odjet, když už mě vzali na toho magistra, aspoň ještě freemover a konečně by taky mohla dopadnout ta pracovní stáž a tak... Takže jediná odpověď, na kterou nakonec přijdeme, je ta ohraná, že možnost si člověk vždycky může vybrat jenom jednu a nikdy nezjistí, jak by to vypadalo, kdyby volil jinak. A to, co většině těch přizvukovačů a párovačů chybí, je právě schopnost připustit si, že pochybovat je přirozený a že není třeba všem cpát, že právě ta možnost, kterou si vybrali oni, je ta nejlepší. Navíc si nemyslím, že by se vždycky jednalo o to, že si to tak sami vybrali. Já nevím jak vy, ale já si nevzpomínám, že by za mnou někdo v osmnácti přišel a řekl: "Tak, Kopřivo, teď už jsi dospělá. Mám tady pro tebe dvě nabídky. Buď do roka a do dne potkáš celkem fajn chlapa, budete spolu celou vejšku chodit (stihneš bakaláře i magistra v termínu, protože nikam nepojedeš – stejskalo by se ti po něm), pak budeš chvíli pracovat, ale tak maximálně dva roky, protože pak už spolu budete skoro deset let, tak si pořídíte první dítě. No, anebo žádnýho fajn chlapa nepotkáš, budeš pořád narážet jenom na takový, co vypadaj fajn na první pohled, něco málo si s nima užiješ a pak zjistíš, že takhle by to nešlo. Bude to zábava, ale budoucnost v tom nehledej. Podíváš se různě po světě nebo aspoň po Evropě, poznáš pár zajímavejch lidí, zažiješ pár zajímavejch situací, ale nechám tě docela vymáchat v tom, jestli jednou, třeba někdy po třicítce, potkáš nějakýho použitelnýho. Ale že ho potkáš, ti nezaručuju, protože takový věci máš stihnout do pětadvaceti, protože tak to je přirozený, víš. Tak co si vybereš?"
A vzhledem k tomu, že si nemyslím, že někdo by někdy takovou nabídku dostal, tak nevím, o jaké "volbě" se to kafrá? Podle mě existuje jenom zlomek lidí, kterým by se cíleně podařilo si v jednu chvíli říct "teď budu singl/teď budu zadaný/á" a ono by mu to vyšlo přesně podle jeho představ. Když už se tolik operuje s termínem přirozenosti, tak pro člověka je nejpřirozenější vytěžit z toho, co má, co nejvíc. (Klišé verze – zahrát co nejlepší hru s kartami, které dostaneme.)
Takže vezmeme-li si jako příklad diskutující, tak štastně vdaná třicetiletá párovačka se dvěma dětmi je štastně vdaná třicetiletá párovačka se dvěma dětmi, protože se jí podařilo těsně po dvacítce potkat chlapa, který s ní chtěl zůstat a mít s ní děti, děti mít mohli a chlap ji zatím neopustil kvůli bezdětné singl sekretářce, co má pevnější prsa, a nezadaná singl třicítka se slušným platem, bohatým kulturním i sexuálním životem, co procestovala půlku světa, je nezadaná singl třicítka se slušným platem, bohatým kulturním i sexuálním životem, co procestovala půlku světa, protože po dvacítce žádnýho chlapa, který by s ní chtěl zůstat nebo se kterým by chtěla zůstat ona, nepotkala, tak to zkouší dál a spí s různými chlapy a někdy to je dobrej sex a někdy horší, a protože neměla chlapa, měla čas vystudovat a dělat si kariéru, a protože živí jenom sebe, tak za ty prachy může jezdit s kamarády na divný místa a dělat tam divný věci. V obou případech se jedná jenom o poměr štěstí a smůly, která je v životě potkala, doplněno tím, jak svou situaci využívají. Žádný extra velký vlastní přičinění, takže nechápu, kde kterákoliv z nich bere tu odvahu někomu vysvětlovat, že tak, jak si to zařídila ona, je ta správná, popřípadě přirozená cesta. Spíš by si měly dávat pozor, aby nezasáhl vyšší princip a za ty blbý kecy jim ty jejich hodnoty nerozkopal jak bábovičky.

Většina singlů nepovažuje svůh stav za něco, čeho by se zuby nehty měli držet do smrti. Jenže, párovači, víme, každej prostě neměl to štěstí na polovičku, co máte doma vy. A fakt, že se z toho neposerem a nebudeme sedět doma a brečet nad sebou, ale naopak tu mezeru, která v určitých oblastech absencí partnera vzniká, zaplníme něčím jiným, není žádná z nouze ctnost. To je ta přirozenost.
No a pak jsou ti zadaní, co by radši zadaní nebyli, ale už s tím holt nejde nic dělat. Víme, singlové, třeba to dítě už nejde nikam vrátit a tak. A nevracet nikam dítě asi taky nebude z nouze ctnost, co?

Tak kdybyste chtěli návod na prima život, víte, kam se obrátit. Na mě ne.