Cestovatelský typ

Něco na způsob šokujícího odhalení.

Jelikož se mi následkem mých praktických organizačních schopností povedlo, že jsem právě započela svou dvacátou čtvrtou hodinu na cestě a ještě mi tři hodiny posezení v edinburghském parku zbývají, rozhodla jsem se je, než mě opustí baterka notebooku, věnovat úvaze, co já jsem vlastně za cestovatelský typ. (Malá vsuvka, jak jsem se sem vlastně dostala. Řekla bych, že toho nemám nacestováno úplně tak málo, vlastně spíš dost na to, abych byla schopná si cestu Praha-Londýn-Edinburgh zorganizovat tak, abych příliš netrpěla. Hm. Původně jsem chtěla s jet2 letět rovnou do Edinburghu, jenže jelikož jsem začala s hledáním letenky docela pozdě a jelkož jet2 si účtuje poplatky i za to, co si nedovolí ani Ryanair, cena letenky se nakonec vyšplhala k devíti tisícům, takže nakonec jsem koupila letenku s WizzAir do Londýna a z Londýna jízdenku za deset liber do Edinburghu. Jenže pořád jsem tak nějak operovala s datem 29. července, což byl nejbližší let jet2, který mi vyhovoval, a nedošlo mi, že to klidně můžu celé o den posunout. Tudíž jsem včera ve tři přiletěla do Londýna a v jedenáct večer (protože těch osm hodin se přece v autobuse prospim, že jo!) mi měl jet autobus. Od pěti do jedenácti jsem tedy neměla v Londýně co dělat a od pěti do jedenácti byla přesně pracovní doba Baličky cigaret, toho času pracující v italské restauraci plné Egypťanů na Piccadilly Circus. Takže jsem se stavila aspoň na špagety a na cigáro a dívala se, jak pracuje. Nyní druhá vsuvka: jestli mě vedle mužů a principu, na kterém funguje něco jako internet, nikdy nepřestane něco fascinovat, tak je to můj orientační smysl. Že jsem schopná se ztratit ve vlastním rodném městě a v Praze mě musí vyzvedávat u Prašné brány, protože nejsem schopná najít Celetnou, není novinkou. Ale pak si začnu říkat, že orientační smysl sice nemám vrozený, ale osvojila jsem si ho, protože se mi podaří v pohodě dojet z Lutonu na Victoria Station, najít coach station, najít úschovnu zavazadel a pak se naprosto ztratit při hledání autobusu, který mě má odvézt za Baličkou. Nakonec jsem to nástupiště našla náhodou, když jsem se rozhodla vzdát a jet metrem. Stejný problém hledání nástupiště ovšem následoval při cestě zpátky na Victoria Station, protože když zastávka není na druhé straně silnice, ale v jiné ulici, tak Kopřiva má samozřejmě problém. Všechno tohle moc hezky kontrastuje s tím, že asi jsem vzhledem nějaká internacionální a ať jsem v Brně, Madridu, Miláně nebo Edinburghu, lidi se mě ptají na cestu nebo kde co najdou – od bankomatu po Marks & Spencer. Konec druhé malé vsuvky, pokračování první malé vsuvky: Co se týče autobusu, tak jsem Brity možná trochu přecenila, protože ve Španělsku, možná i v Čechách, jezdí i kratší trasy než je skoro devět hodin lepší autobusy. Ne že by to připomínalo Karosu, se kterou jsem kdysi cestovala po Itálii a v Pompejích si již přála být zaváta popelem než do toho sednout znova, ale teda ne, nevyspala jsem se. Ale aspoň ranní pohled na hory, ovce a krávy stál za to – než nás zahalila mlha, ze které jsme vyjeli až u Edinburghu, kde teď lituju, že jsem si nezabalila opalovací krém. Ale kdybych si ho vzala, tak uvidím světlo nejdřív v den odjezdu, takže ono dobře. No a jelikož na ubytování můžu nejdřív ve dvě, od osmi se tu snažím nějak zabavit. Koukám na hrad a vpravo ode mě dudá dudák v kiltu. Kdyby tady byla Balička nebo Socka, už se jdeme podívat, co pod ním má. Jinak doufám, že tohle v nejbližší době uveřejním, protože budu mít přístup na net, na který se mi půjde připojit, protože jsem si určitě nic nerozvrtala dnešní snahou připojit se na několik nezabezpečených wi-fin v obchodním centru vedle nádraží.)

A teď už tu úvahu.

Lidi si o mně dost myslí – zřejmě na základě toho, jak furt mluvím o tom, že bych někam odjela – že jsem cestovatelský typ. Na jednu stranu jo. Dokážu zabydlet cokoliv – ne v tom smyslu, že dokážu zútulňovat, to právě naopak, můj pokoj začal asi až po pěti letech připomínat místo, kde někdo žije, ale stačí mi postel, stůl, židle, na stěnu si přilepím tři pohledy, zabordelím (protože na velikosti plochy nezáleží, udělám bordel všude) a nemám pocit, že mi něco chybí. Pak to zase zabalím a jdu. Na cestování a střídání destinací asi ideální. Ale v poslední době si myslím, že ve skutečnosti mám na cestování nejradši návraty domů. Klišé, no. Abych měla ráda svoje „doma,“ potřebuju tam dost často nebýt. Ovšem téměř před jakýmkoliv odjezdem se mi přestane chtít odjíždět a nejradši bych zůstala doma. Jako dítě jsem byla přesně ten typ, co druhý den posílal z tábora pohled: „Mamynko a tatínku, nelíbý se mi tady, hned si pro mě přijeťte!“ (kecám, já jsem tolik hrubek nedělala) a pak jsem usedavě plakala celou cestu domů a těšila se, až ty lidi zase za rok uvidím, a na mamynku a tatínka si ani nevzpomněla.
Když jedu někam na delší dobu, mám spočítáno, „kolikrát se ještě vyspinkám, než pojedu domů,“ a prvních několik dní se mi nelíbí naprosto nikde a (ach bože, právě tady prošel chlap děsně podobnej Brucovi) především ve chvílích, kdy tahám kufr do schodů (ty vole, Victoria Station a na záchod vede deset schodů?! Ale když už jsme u toho srovnávání se Španělskem, tak ten pán, co mi s tím kufrem pomohl, se mě nepokusil okrást!), Japonci obsadí všechna umyvadla a zrcadla a zpotím se a deodorant zapomenu v kufru, který jsem před třemi minutami za sedm liber uložila do úschovny, tak si říkám, jestli mám nějaký blbý cestování zapotřebí? Jako co maj v zahraničí tak extra, že nemůžu sedět na prdeli doma a prohlížet si obrázky z googlu? No ale odpověď známe a musím přestat pozorovat toho chlapa, co je tak podobnej Brucovi.

Dřív, hlavně po návratu ze Španělska, jsem si myslela, že bych nedokázala žít trvale v Čechách. Že za půl roku, nejpozdějc za rok, musím pryč, jinak mi tady jebne. (A ono to tak docela i vypadalo.) Člověk míní, okolnosti mění, takže nakonec jsem nejela nikam, a jak se nakonec ukázalo, tak ještě, že tak. Teď si neumím představit, že bych žila trvale v zahraničí, ale ani natrvalo v Čechách. Nebo jako jo, představit si to umím, ale nechci. Už třeba i rok se mi zdá dlouho, ale třeba v rozmezí jednoho, dvou let na půl roku někam vypadnout – stáž, práce, něco... Je to můj problém, že když jsem doma, mám pocit, že mě tam nic nedrží, a když jsem pryč, tak mám pocit, že mi toho strašně moc chybí. Na jedný straně to jednou něco/někdo bude muset rozseknout, abych v tomhle přestala být tak schizofrenní.

Navíc v poslední době, možná potom, co vlastně za tu dobu, kdy jsem byla v Madridu, umřela jedna babička a jedna prababička, tak se k tomu přidal paranoidní strach o všechny. Prostě, že se může stát, že přijedu a bude tam o jednoho míň. Vyděsí mě, když mi někdo hodinu neodpovídá na smsku, a vyděsí mě, když mi pípne smska, přestože jsem nikomu nepsala. Anebo si prostě jen tak z nudy začnu představovat, co všechno by se mohlo stát. (Ono se stejně většinou pak stane něco, co člověk nečeká, ale je to dobrý na rozvoj fantazie.)
Jako třeba teď. Naposled jsem telefonovala dědovi ještě z letiště a říkal, že babička ten den otevřela oči a dokonce na ně chvíli koukala. Nevím, jak moc je vnímá, spíš si myslím, že jenom reaguje na to, že u ní někdo je, ale stejně jsem tak chtěla být s nima, ani ne tak kvůli babičce jako kvůli dědovi – protože všichni pemýšlej o tom, co babička, ale co když se kvůli tomu něco stane s dědou? No, ale o tom tady budu na nějakým ostrově přemejšlet já, že jo.

A ještě dvacet devětkrát se vyspinkám a pojedu domů!

Mimochodem, z busu jsem pozorovala dva typy Skotek – Skotky v kabátu a Skotky v letních šatech. Prošla tady ženská v kozáčkách a před chvílí se vedle mě sedla starší paní se slovy "It's too hot." Já na sobě mám dlouhej rukáv, na sluníčku mi je akorát, ve stínu trochu chladno. Zvláštní národ.

Taky by to chtělo ujasnit si měrné jednotky.