Do vlastních rukou

Proč teď při močení koukám do očí Justinu Bieberovi.


Jsem zvědavá, kolik lidí se mi teď dostane na blog kvůli tomu perexu.

No nic.

Jako v každém období, kdy mám pocit, že se mi dějí poměrně důležité věci, ale jdou zcela mimo mě, mám urgentní potřebu, dostat pod kontrolu aspoň nepodstatné detaily a mít pocit, že aspoň o něčem, co se mě týká, rozhoduju.

Tak například tu trojku z anglickejch státnic mi už nikdo neodpáře a nebudu se vymlouvat na to, že jsem měla smůlu (no ale měla! Whitman's followers a zkoušející doktor Žížala, z toho by se posrali i větší machři než jsem já!), a u toho pohovoru na navazující magisterský na to asi budou koukat. Tak si aspoň zatím chystám hereckou etudu na téma cílevědomé studentky, která přesně ví, co od své akademické dráhy očekává a která míří na magistrovi na červený diplom, a chystám se prezentovat svou budoucí diplomovou práci, která ještě nemá ani vedoucího natož název, že i kdyby mě stokrát nechtěli vzít, tak vezmou, protože si ji všichni budou chtít přečíst! Paradoxně menší obavy o (ne)přijetí mám na romanistice, což je katedra, která mi tak nějak dala míň než anglistika. Když jsem po sobě četla bakalářku, mohla jsem si říct, že ty tři roky (čtyři, že jo) nebyly zbytečný, že mě tam přece jenom něco naučili. Nejsem si jistá, jestli bych to samý řekla i v případě, že bych s bakalářkou zůstala na španělštině.
Každopádně ve středu mi volala poměrně zoufalá Margarita (původně jsem myslela, že volá kvůli tomu, že se rozešli se Zvířetem, se kterým jsme je dala před třemi lety dohromady – on se s ní teda rozešel už před týdnem, ale podle toho, jak to popisoval, si nejsem jistá, jestli ona to z toho pochopila), co budu dělát příští rok, že na Školu zázraků shánějí španělštináře. Markraběti se asi nepodařil velkolepý plán udělat ze Školy zázraků matematicko-fyzikální gymnázium a zjistil, že ty jazyky asi přece jenom táhnou víc, že je ochoten přijímat i bakaláře bez pedagogickýho minima. Taky to tam asi podle toho bude za chvíli vypadat. Sice než bych se na rok zahrabala na Škole zázraků jako učitelka, tak radši odjedu do Peru učit malý indiány anglicky, ale můžu aspoň říkat, že když mě nevezmou na magistra, tak mám plán B i C!

Situace s Brucem je stejně únosná jako byla před týdnem. Ke zmiňovanému břichu z minulého příspěvku se přidává ještě obraz jeho zadku, když... no, prostě takhle by přede mnou stát neměl!
Já vím, že to není dobrý. Ale pročítala jsem si příspěvky z roku 2008, asi tak od března do července, a je to asi jedná z mála věcí, který byly ve skutečnosti horší, než jak jsem je prezentovala na blogu. A vím, že tím červencovým deadlinem to neskončilo. A nedělala jsem si tyhle věci proto, abych je snad ještě někdy v životě zopakovala, kurvauž! Při této příležitosti jsem také narazila na Inés. Několikrát už mě napadlo, že je načase, aby zasáhla. A teď má šanci. Takže Inés – nikoliv já – vzkazuje: "Víš co, Bruci? Tak mi polib prdel!"
Polib mi prdel a já letim do Milána. Teda ještě nevim, že jo. Nerada bych, aby to teď sklouzlo do toho, že se budu nimrat v tom, že si to Restaurátor rozmyslel, nebo že to vlastně myslel jako vtip, nebo pak trnout, jestli si to zas nerozmyslí, protože mu ta umělkyně nakonec dá. Při nejbližší příležitosti se ho chystám zeptat, najít společný víkend v červenci a podle výsledku si zavolat o letenku. A když to nevyjde, tak se z toho hlavně neposrat!
A kdyby mi zase někdo chtěl vyčítat, že se dostatečně nesnažím brát tyhle věci vážně a jenom kloužu po povrchu, protože mám strach ze závazků, zodpovědnosti, whatever, případně, že si vybírám chlapi podle národnosti, tak můžu říct, že jsem to zkusila a že s Čechama mi to fakt nějak nejde.
S potenciálním výletem do Milána se pojí i nutnost vzít po roce svůj menstruační cyklus zase do vlastních rukou. Nenechám si od dělohy diktovat, jestli můžu mít sex nebo ne, když už se mi k tomu jednou za půl roku naskytne příležitost! Takže jsem minulý týden navštívila svého již v pořadí třetího gynekologa, s čímž se zase pojí nutnost někdy napsat o tom, kterak mě sere, že doktor, který svou práci fláká a preventivní prohlídky dělá prakticky mezi dveřma, dostane od pojišťovny zaplaceno vlastně stejně jako doktor, u kterého i "jenom tak" strávím tři čtvrtě hodiny a který přijde na věci, na které by ty dvě čúzy, jejichž profesní růst zamrzl někdy v době, kdy dostaly diplom, přišly asi tak ve chvíli, kdy bych si diagńozu stanovila sama a podle wikipedie.

No a vůbec, když si udělám statistiku, kolik mi tahle sranda s Brucem přinesla čárek do kolonky plusů a kolik do kolonky minusů, vychází mi to zase dost tristně. Když si takovouhle statistiku udělám u všech svých chlapů, vlastně mi z toho plusově vychází jenom Restaurátor. A z toho nikdy nebude nic víc než tohle, protože bych nemohla mít nic vážnýho s levičákem. (Ale komunista to není, s komunistou bych ani nespala!)
Navíc mám pocit, že to zveličuju, protože se v podstatě nic nestalo. Jenže s Lektorem se taky "v podstatě nic nestalo" a jak jsem si to "nic" uměla hezky odsrat.
Situace byla nejkrajnější asi v momentě, kdy jsem Baličce cigaret poslala sms, jestli se my dvě někdy dočkáme nějakýho standardního průběhu vztahu – jako že se s někým seznámíte, jdete třeba do kina, na procházku, na večeři a vyspíte se spolu třeba až po měsíci. Odpověděla, že ne, a já jsem v podstatě tímhle uvažováním sama sebe dost vyděsila. A není to tak, že by se ze mě najednou stal zoufalý singl, spíš když to opakovaně na něco vypadá a pak to zas nevyjde, začne to být po pár chlapech poměrně únavné. Nicméně radši tohle, než abych se zařadila po bok některých svých kamarádek (a že jich není málo), co neumí být samy, protože od patnácti tráví svůj život s někým ve vztahu, který má být ten napořád. A pokaždý, když to nevyjde (bodejď by to taky vycházelo, když to jsou ty uměle roubovaný "vztahy pro vztahy"), následuje "nikdo mě nemá rád, jsem tak sama, nemůžu usnout, když mě nikdo neobjímá" a bla bla. Na dobrý spaní doporučuju pár deci a obejmout si polštář, u mě to zabírá asi tak od doby, kdy jsem zjistila, že do postele patřej i jiný věci než plyšáci. Nemyslím si, že by můj způsob života byl ideální (však mi taky nedávno volal zase nějaký průzkum a ptali se mě, jak bych na stupnici od jedné do deseti doporučila ostatním svůj styl života – usoudila jsem, že po tom, co jsem na otázku, jak bych na stejné stupnici ohodnotila kvalitu svého života, odpověděla, že devítkou, vypadalo by divně, kdybych řekla, že dva, tak jsem tam dala pětku), ale vedle lingvistický analýzy a rebarborový buchty je to jedna z nejlepších věcí, který jsem se kdy naučila.

V rámci programu "Nemyslíme na Bruce a neobtěžujeme s tím všechny okolo" (jéje, zrovna teď je online... dám tomu pět minut a pak se odpojím!) jsem se při svých schopnostech time managementu vybičovala k výkonu, kdy si organizuju čas:D Když mi čas zrovna neorganizuje Doktorka prací, tak se to projevuje tak, že když už teď umím stahovat ty filmy z Ulož to, tak obden se i na jeden podívám, mám rozečtený tři knížky, normálně už i vím, co momentálně běží v kině a organizuju čas jiným lidem (pojedeme na výlet, ano?). Od Vánoc mám nový mobil. Nemá sice Hada, ale je tam taková hra, která se jmenuje Brain Champ., a cvičí ve čtyřech oblastech mozek (vizuální, paměť, výpočty a logika). Když jsou všechny čtyři části na sto procent splněný, tak se postupuju na nejvyšší level. Trvá to asi pět minut. Když jako že hodně zaneprázdněná, pozná se to podle toho, že to nestihnu hrát. A za poslední týden tam mám tři volný políčka!
Minulý víkend jsme u nás měli akci s grilováním a sudem (dvěma) – na oslavu sestřina návratu, mého titulu a otcova rozvodu. Protáhlo se to z pátka od pěti odpoledne do soboty desíti večer. Krásně promrhaný víkend z Kozlem.
V pondělí jsme slavily s Baličkou a spolubydlícimi jejich státnice. Sice decentně, nicméně to nám nebránilo cestou zpátky na můj popud sebrat z ulice dvě matrace z gauče, který tam někdo vyhodil. Padesát metrů před námi si jednu odnášel bezdomovec. Škoda, že všichni měli plné ruce, protože ta fotka, jak matraci táhnem s Baličkou na hlavě, by stála za to.
Na druhý den jsme si s Baličkou naplánovaly výlet do Kroměříže. Zřejmě proto, že nám byla znemožněna prohlídka vinných sklepů (rezervaci tam měla nějaká italská skupinka turistů a průvodkyně se na to moc netvářila... kdybych tý italštiny nenechala, mohla jsem to domluvit! Ten Ital by si určitě říct nechal!), tak jsme z Kroměříže viděly i něco z té kultury. Hlavně jsme si ale na nádraží koupily Top Dívku (jsou to šmejdi – dřív Top Dívka stála asi dvacku a byla tlustší než Bravíčko... dneska to je stejně tlustý jako Bravíčku a stoji to padesát! Věk dívek, které se ptají na orální sex a antikoncepci, klesl ze sedmnácti na čtrnáct. Pozitivní na tom je, že už jim nedělá starosti, že jim nerostou prsa, že ano.), ve které byl i dárek (něco růžového s blýskavými puntíky, asi na hlavu) a hlavně test, co mě čeká za patnáct let, ve kterém mi vyšlo, že budu kariéristka, neboť jsem za svou oblíbenou barvu označila červenou a v celebritách si vybrala Emmu Watson, protože jsem ty další dvě neznala. Tak se to říká i Top Dívce, že si nemám dělat nároky na nějakýho chlapa a radši se pořádně učit. Časopis dále obsahoval naprosto luxusní fotoromán, kde narozdíl od mých mladých let nebyly žádné erotické scény, ale zato byl velmi inspirativní – když mě nevezmou na magistra, mám i plán D: odjet na stáž do charitativní organizace v New Yorku, pařit tam s Brendou a nechat Joshe, aby se do mě zamiloval! Musím zjistit, do kdy jsou v Americe kluci pod zákonem, Joshovi je asi šestnáct. (I když jako před čtrnácti dny jsme chtěli se SAXánou překvapit mou sestru v jednom baru. Byli jsme tam bezkonkurenčně nejstarší – i starší než obsluha, ale tý bylo aspoň sedmnáct, ostatní vypadali asi na čtrnáct. SAXána se mě snažil přesvědčit, že by bylo hrozně cool, kdybych se pokusila sbalit chlapce v bíkém triku od vedlejšího stolu, který vypadal dokonce i na třináct. Chvíli potom se k nám chlapec obrátil, aby požádal o nápojový lístek a vykal mi při tom. Když odcházel, požádal SAXánu o cigaretu a ten rozhodl mě ztrapnit: "Víte, ona tady slečna o vás celý večer mluví, hrozně jste ji zaujal...," načež chlapec pravil: "Aha. Tak nashledanou." Takže nevím, zda by pro mé ego bylo vhodné balit šestnáctiletého Joshe.) Nejlepší na časopise ovšem je plakát Justina Biebera (od té doby, co mi Socka při mé poslední pražské návštěvě ukazovala video, ve kterém dostane flaškou, už vím, kdo to je), který jsem hned druhý den pověsila na záchod. Delfína to komentovala slovy: "Z toho budu mít sračku..." Myslím si ale, že skoro lepší sračka než zácpa. O tom něco vím.

A teď jdu zkoušet se z toho všeho neposrat.