V případě přistání na vodě...

... naleznete vestu pod sedadlem.


No ale pod kterým? Jelikož to v letadle blíže nespecifikují, dalo by se předpokládat, že pod vaším sedadlem. Jenže pod vlastní sedadlo se dost blbě leze, hlavně, když u toho třeba padá letadlo, takže by bylo praktičtější dát ho pod sedadlo před vámi. Jenže kde má záchrannou vestu ten, kdo sedí na úplně prvním sedadle? Aha?

Jelikož už se na to určitě třesete (anebo si ani nepamatujete, že to v tom perexu bylo), navážu na Přelomovej text I a povím vám, jak jsem po rozseknutí státnic začala sekat ty chlapy. Po posledním citovém výlevu jsem se pak zase uklidnila, nebo jsem se možná neuklidnila a přešla jsem spíš na státnicové výlevy, každopádně Restaurátor a jeho poznámky o tom, jak by se za mnou teleportoval, kdyby to šlo, vložené mezi stížnosti na Italské dráhy a studium agresivity jezevčíků, ustoupili do pozadí a před odletem do Barcelony už nebyl čas, aby se vrátili do popředí. Restaurátor v podstatě věděl, že budu v Barceloně a že když tam přijedu, ráda ho uvidím. (A já jsem věděla, že když přijede, tak ho ráda uvidím a pak uvidím). Koneckonců, když by byl ochoten se kvůli mně teleportovat, mohl by být i ochoten strávit kvůli mně čtyři hodiny v autobuse. Adlétě jsem se ke všemu přiznala a zároveň dodala, že jsem ráda, že jedu s ní, protože mě v případě nouze pošle do prdele. (Nebylo to potřeba kromě jednoho momentu, kdy jsme seděly před Sagradou a já nadhodila, že kdyby se jí děsně chtělo do Oceánograficu do Valencie (protože obě vydržíme na zviřátka koukat i několik hodin), tak cesta tam trvá čtyři hodiny a máme kde přespat: "Víš, cos mi řekla?" "Jo..." "No, takže jdi do prdele.")
Laskavý čtenář mi zde sdělil, že tu rok nebo dva nebyl a že se nic nezměnilo. Změnilo. Protože ještě před těmi dvěma roky bych vážně jak poslušná fenečka, co na ni zapískali, přiběhla do Valencie. A asi mě zklamalo, jestli si to Restaurátor fakt myslel. Tohle patří k jinýmu chlapovi.
Tak nějak nevím, jestli jsme to nějak nepřetáhli. Že jsme toho měli v určitý moment nechat, abychom nic nezkazili. No jo, jenže jak jsme ten moment měli poznat? Možná bych si ho z toho skypu měla smazat já, abych už nemusela číst ty fráze o ničem, za kterými je cítit, jak mi děsně chce něco říct. Jenže jsem prostě nepochopila, co ode mě chce. On to spíš sám neví, protože ani neví, co chce od sebe. Za jiných okolností bych to asi chtěla zjistit, ale takhle to nemá cenu, fakt se mi momentálně nevybavuje jiný člověk (kromě mě), kdo by tak děsně nevěděl, co chce.
A navíc – záchrannou vestu si taky musíte sundat, když vás z toho moře vyloví.

Jak už jsem zmínila na konci minulého příspěvku, den po státnicích jsem přijela domů s největší touhou spát asi tak za poslední rok. Z důvodu selhání time-managementu mi ale nebylo dáno, takže jsem v šest ráno vstala (kvůli neočekávané Pre-BA nevyšel plán, že bych ve čtvrtek večer jela do Prahy a přespala u Adléty, což se možná nakonec ukázalo vlastně jako pozitivní zvrat, neboť Adléta dorazila na letiště poněkud zkroušená, neb ten večer ji Socka řádně prolila pivem a zelenou, a předpokládám, že kdybych tam byla i já, čekal by mne stejný osud), abych dobalila zbytek věcí a táta mě odvezl na letiště. Nebudu počítat, kolik hodin jsem už strávila čekáním na Ruzyni, protože jsem vyjížděla s časovou rezervou. Poprvé v životě, kdy jsem žádnou časovou rezervu neměla, protože se mi chtělo spát, se mi stalo, že by byla cesta do Prahy takhle zacpaná! Přijela jsem asi dvacet minut před deadlinem, po kterém by mi už neodbavili ani hovno.

Takže jsme doletěly do Barcelony, vesty jsme nepotřebovaly, a cestou na hostel mi tentokrát nic neukradli. Jinak kdybyste se chystali ekonomicky do Barcelony, tak hostel doporučuju, protože ty pokoje fakt vypadají jako na těch fotkách – všechny až na ten náš, protože v rámci ušetření asi sedmdesáti euro jsme si vzali pokoj s dvoupatrovou postelí, který opravdu byl bývalým pokojem pro služky.

Adléta se znovu osvědčila jako kompatibilní družka pro dovolenou. Potřebovala jsem si odpočinout a kupříkladu Gedžitka, která v Barceloně pobývala v podobný termín, psala, že se vrátila úplně vyflusaná. Abych si povolila návrat z dovolené v tomto stavu, muselo by se jednat o hodně zajímavé místo, kam je hodně drahá letenka. Já jsem v Barceloně byla předtím už třikrát a Adléta nepotřebovala vidět všechno, a když něco vidět potřebovala, stačilo jí to na chvilku. Kupříkladu v parku Güell lidi stráví třeba i půl dne, s rodiči jsme tam strávili asi tři hodiny a s Adlétou jsme to stihly za dvacet minut. Ovšem předtím jsme dvě hodiny strávily v metru. Vždycky jsem do parku totiž jela autobusem, takže jsem koordinaci pohybu nechala na Adlétě. Vylezli jsme z metra, nečež jsme zjistily, že jenom, že jsme vystoupily na špatné zastávce, ale dokonce jsme jely špatnou linkou metra, a nacházíme se někde v prdeli. Adléta řekla, že je to kousek a že to dojdem. Když jsme šly asi deset minut do kopce, zeptala jsem se, jak je ten kousek velký. Rozložila mapu a z bodu, kde jsme se nacházely, přejela prstem zhruba po její půlce do bodu, kde se nacházel Park Güell. Takže jsem jí řekla, že v prdeli už sice jsme, ale klidně ji pošlu do další, a nahnala jsem ji zpátky do metra.
Víc než turisticky jsme si tedy Barcelonu užívaly po tapas barech a barech a na pláži se sangrií a já jsem Adlétu nutila chodit pouze po místech, kam jsem bezpodmínečně musela kvůli knížce (viz za chvíli) a ona mě zas nutila chodit na pláž, i když tam svítilo sluníčko. (Protože mě sice opalování jako takový i baví, respektive ležet v teple a číst si nebo spát, ale nesnáším být opálená. Mně se vždycky chce úplně brečet, když pak ve sprše vidím ten rozdíl odstínu mezi tím, co bylo pod plavkami a co venku. A nejvíc ze všeho nesnáším vypálená ramínka, takže jsem na pláží vždycky v triku.) Na pláži se taky odehrál jediný výstup, kdy jsem musela být trochu štěkna. Určitě víte, jak na pláží vždycky chodí prodavači s ručníky, šátky, případně "coca-cola, fanta, beer." Tak po setmění stáhnou volume a změní sortimente na: "Marihuana? Hašiš?" Já jsem to nevěděla buď proto, že jsem vždycky na pláži v Barceloně byla buď s rodiči nebo s učiteli, anebo proto, že si dealeři mysleli, že mi je dvanáct. Hned první večer Adéla zadarmo vyžebrala vzorek, jehož půlku jsme ten večer vyzkoušely a pak se mi dostalo požadovaného spánku, vstávaly jsme asi o půl jedenáctý. Pro dealera to byla záminka, aby druhý den zapředl během odpoledne s Adlétou hovor. Takže za bílýho dne tam na celou pláž rozebírali, kolik stohí joint, kolik stojí kokain, že ho kupujou hlavně Angličani a jakej to má efekt. Já jsem se do hovoru nezapojovala a sanžila jsem se tvářit, že tam nejsem, až když přišel jeho kámoš a snažil se o komunikaci, načež se Adléty zeptal, jestli umim anglicky, a po kladné odpovědi, zkonstatoval, že se mi v Barceloně asi nelíbí. Takže jsem Adlétě řekla, že opravdu nepovažuju za dobrý nápad rozebírat veřejně s dealerem drog z Maroka, za kolik se co prodává, navíc, když to slyší všichni v okruhu deseti metrů, a Adléta se umoudřila a poslala dealery pryč.
No a jinak to byli asi jediní chlapi, se kterými jsme za tu dobu promluvily (když nebudu počítat známé, se kterými jsem se potkala v Čechách přes Zrzavou a kteří jsou z Barcy). Ness říkala, že po ní za poslední rok chlapi jdou jak slepice po flusu. No, tak já to mám přesně naopak, já jsem letos repelent. A nelze nic jiného než čekat, až to přejde. Tímto se omlouvám Adlétě, protože kvůli tomu repelentu, co všude tahala s sebou, měla smůlu i ona. Takovouhle nouzi jsem ve Španělsku fakt ještě nezažila. (Anebo je pak ještě možné vysvětlení, že jsme omylem vlezly do gay baru. Anebo je to taky tím, že zcela skromně přiznávám, že jsme tam vypadaly nejlíp a známe chlapy a ty jejich komplexy;o)).
Do této kapitoly ještě zapadá historka, kterak jsme šly na pláž a já si zapomněla kontaktní čočky. Mám sice necelý dvě dioptrie, ale i to člověku znemožňuje na určitou vzdálenost jaksi nerozeznávat některé věci. Třeba obličeje. Takže jsem takhle nadálku na pláži dlouho pozorovala něco mezi Kristem a Restaurátorem, až si i ono všimlo, že to pozoruju. Ještě štěstí, že mezi náma ležela ta blondýna, kterou oslovil, protože nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by v obličeji vypadal tolik jako šimpanz. Adléta se mi pak zbytek týdne smála.
Takže jsem mohla být ráda, že jsem si koupila aspoň knihu, respektive spíš knihu, ale jelikož existuje překlad, nemáte výmluvu vy, proč si to nepřečíst – šest set stran není důvod;o) Ale dřív než Andělskou hru si přečtěte Stín větru, protože i když kritiky tvrdí, že Andělská hra Stín větru překonává, tak si myslím, že ne, ale možná jenom záleží na tom, v jakém pořádí je čtete. Každopádně po Stínu větru mě Andělská hra trochu zklama (i když až od strany 577), ale pořád to je jedna z nejpoutavějších knih, co jsem četla od vydání Harryho Pottera:o)))
Kvůli Zafónovi jsme taky trvala na tom, že musíme jet na Av. de Tibidabo a hlavně vidět vilu číslo 32. Podle plánu metra vedou z Placa Catalunya asi čtyři linky metra včetně hnědé, která má konečnou právě na Avenida de Tibidabo. Vlezeme do metra a všude šipky jenom na červenou a zelenou. Dvakrát jsme do metra zkusily vlízt jinudy, ale všude jenom šipky na červenou a zelenou, hnědá nikde. Navíc nikde ani žádné informace nebo ti maníci v uniformách, co vždycky stojí u automatů a pomáhají turistům koupit si lístek. Nakonec jsme se zeptaly paní, která nám vysvětlila, že šipky na hnědou objevíme až potom, co vlezeme do turniketu ukazujícím na červenou a zelenou. Takže jsme tam vlezly, napoprvé tiply špatně a šly na zelenou, pak se vrátily na červenou, sešly asi troje schody dolů a tam konečně byla hnědá. Ani nevíte, kolikrát za tu dobu zaznělo "zasraný Katalánci," protože v madridským metru se mi stalo jednou jedinkrát, že bych se ztratila, a to bylo proto, že tam upadla cedule. V Barceloně ani žádný nejsou. Navíc jsme původně chtěly jet autobusem, ale nenašly jsme zastávku, která podle internetu měla být naproti Caja Madrid, ale byly tam všechny možný jenom ne ta, kterou jsme potřebovaly.
Už zbývají jenom dvě zaznamenáníhodné události – nejdřív ta, jak jsem se ve třiceti stupních nachladila, protože ta druhá na to navazuje. Takže jsem se nachladila. Znáte to, hlavička, rýmička, trochu krček, únava. Myslela jsem, že jsem si před odjezdem doplňovala lékárničku. Z toho doplnění pak vylezly dva Modafeny a čtyři Ibalginy. Takže jsem si došla do lékárny pro kouzelné tablety. Pak jsme si večer dali ve třech dvě lahve vína a pak ještě s Adlétou pivo. Lidi, já jsem lítala! Nevim, proč si v Barceloně lidi na pláži kupujou ty drahý drogy, když si můžu za pět euro koupit prášky na chřipku a dát si na to půl litru vína!
Na dopoledne jsem Adlétu poslala na pláž a spala jsem, ale pak už mi bylo docela dobře, takže jsme se k večeru vydaly na Montjüic. Došly jsme k hradu, kde během občanský války strana, co zrovna držela Barcelonu, střílela lidi. Naším cílem byla ale palác, který jsme jaksi minuly, protože Adléta zase navigovala podle mapy. Z hradu k paláci jsme se vydaly jinou cestou, než jsme přišly (nějakou běžeckou trasou asi, protože jsme tam byly jediný, kdo šel normálně). No a pak se najednou zatáhlo, zablesklo a začalo pršet. Ne pršet jako tak, že máte mokrý vlasy. Pršet tak, že máte mokrý i spodní prádlo. (Vsuvka: pořádný déšť ve Španělsku – mimo únor v Madridu, který propršel celý – jsem zažila jednou a to v květnu, když za mnou přijel Restaurátor. Tu noční bouřku si pamatuju, protože ji mám spojenou se svým nejlepším sexem v životě (teda ne, že bych si to nedokázala představit ještě lepší, ale v současné chvíli můžu asi spíš doufat, že ještě někdy bude aspoň nějakej) a pak bylo hnusně až do neděle a Restaurátor s sebou neměl moc teplýho oblečení a nemohla jsem riskovat, že by se nastydnul a umřel, takže nemůžu za to, že z Madridu viděl jenom Prado, kousek Retira a bar u Josého). Takže jsem měly asi po kotníky vody (nekecám) a neměly jsme tušení, kde jsme. Na cestu k metru jsme se zeptaly joggující slečny (v tom dešti!), která nám vysvětlila cestu a dodala, že to ale je fakt daleko. Normálně je pro Španěla fakt daleko deset minut chůze, tentokrát to bylo ale fakt daleko. A cestou jsme míjely ten blbej palác... Tak jsme se u něj aspoň promočený vyfotily. Druhý den jsem začala kašlat a přestala jsem včera.
A pak už jenom nějaký nepodstatný detaily, jak jsme chtěly odletět z terminálu, ze kterýho se do Prahy nelítá. Ale letadlo jsme stihly.

A na závěr perlička. Ale prosim vás, dojděte si na záchod, jinak si taky učurnete smíchy jako já, když jsem ten mail četla.
Trochu připomenu anabázi pracovní stáže:
Jak mi nevyšla poprvé
Jak jsem zjistila, že mi klidně vyjít mohla
A jak mi nevyšla ani na poslední pokus
V pondělí mi přišel následující email z Té Organizace v Madridu (tedy té úplně původní, kam jsem nenastoupila kvůli vyhlášce, která nikdy nevstoupila v platnost):
Vážená slečno Kopřivo,



vzhledem k novým větším prostorám Té Organizace jsme se rozhodli vzít ještě jednoho stážistu. Chtěla jsem se Vás zeptat, zda byste měla stále ještě zájem o stáž u nás. Z naší strany je nástup možný ihned.



Děkuji za brzkou odpověď.

Tak jsem brzce odpověděla, že termín pro podání žádosti o stipendium na zimní semestr byl bohužel 30. června. Nakonec jsme domluvené tak, že bych mohla nastoupit až na letní za předpokladu, že: budu moct vyjet přes katedru romanistiky, přestože na ní mám hotové státnice a v podstatě momentálně nejsem jejím studentem, nebo budu moct vyjet přes katedru anglistiky, která mě do Španělska asi bude vysílat dost těžko. A pak samozřejmě bych tu žádost asi musela podat anonymně, protože mám neodbytný pocit, že Miss Cancer na zahraničním mi to stipendium prostě dát nechce. V podstatě se do toho pouštím jenom proto, že se pořád nenabídlo (respektive jsem nenašla) nic, co by mi umožnilo na půl roku volna vypadnout z Čech, a pokud možno během toho roku nerozházet všechny našetřené peníze.