Sebedestrukce zahájena

That's the game.


Já vim, že už to je docela dlouho. I když tyhle intervaly jsou u některých bloggerů normální. Jenže tihle bloggeři si určitě vedou papírový blog(k), takže si to pak všechno pamatují. Nebo na rozdíl ode mě aspoň udrží myšlenku. (To je u mě poslední dobou horší, na druhou stranu se mi dlouho nestala žádná čurací historka, takže momentálně aspoň prožívám období, ve kterém udržím moč. I když u bloggera je víc žádoucí udržení toho prvního.) Jenže když je chuť, není čas, a když je čas, tak není chuť. Momentálně není ani jedno, ale nějak už jsem si zvykla na čtenářskou zpětnou vazbu na své životní omyly, protože přece jenom docházím k závěru, že blog je místo, kde toho na sebe – zřejmě s falešným pocitem, že mě pořád nečtou rodiče, okruh deseti nejbližších přátel a vedoucí bakalářky – stejně vykecám nejvíc.

Ale tak co se děje. Respektive, co se děje a co s sebou nese historky, které obveselí čtenáře, méně už tak autorku.
Tak například beru antibiotika. Já a antibiotika, to je vždycky veselo. Veselé to bývalo i pro mé rodiče, protože jako malá jsem po pozření prvního prášku začala blít, takže i když jsem pak dostala jiná antibiotika, po kterých bych nezvracela, odmítala jsem je jíst, takže se mnou naši jezdili na injekce. Což určitě bylo lepší než jíst ty prášky – sice si to nepamatuju, ale podezřívám se, že to bylo tak, že jsem to pak sice přehodnotila a radši bych ty antibiotika žrala, jenže když už jsem si vydupala ty injekce, moje hrdost mi nedovolovala couvnout. Pak jsem žádná neměla asi dvanáct let, pak jsem je dostala na zánět močáku a na jednu angínu. Na angínu to bylo v pohodě, ale ty na močák jsem v sobě udržela jenom proto, že mě ta ledvina bolela opravdu hodně. Právě teď je mám na boreliózu, kterou nemám. Lépe řečeno nemám žádné její příznaky, ale už dva roky proti ní mám zvýšené protilátky. A že jako by prej bylo fajn teď měsíc žrát antibiotika. Tak je žeru, no. A už vím, že nesmím na lačno, protože to jsem udělala v pondělí a pak jsem zvracela, zvracela a taky zvracela, zvracela jsem čaj, zvracela jsem Smectu a doufám, že jsem nezvracela i miserere. Pak mi snížili dávku, pak mi ji zase zvýšili a teď poslušně beru po obědě, na který nemám chuť. Naštěstí nemám chuť ani na alkohol, takže jsem už týdenní abstinent (minulou neděli jsem si na ně zkusila dát dvojku vína – pak jsem se nedokázala osprchovat a ráno vstát), což se mi nestalo asi od osmnácti. Ještě šestnáct dní destrukce střevní mikroflóry 1000mg denně a bude konec. Pro problitém pondělku jsem si koupila probiotika. Magistra v lékárně mi řekla, že je mám brát nejdřív dvě hodiny po antibiotikách, aby je nezničily. Poté, co jsem vyšla z lékárny, jsem si uvědomila, že ta antibiotika jsou s řízeným uvolňováním, takže asi vraždí všechno 24 hodin denně. Ptát se na to ale odmítám a budu doufat v placebo efekt.
Aneb jak jde člověk k doktorovi, nic mu není, a z ordinace jde rovnou do márnice.

Buď užívání antibiotik anebo plíživé následky boreliózy (zase bych přeskočila první dvě stádia) se týkají zmíněných problémů s udržením myšlenky, popřípadě celkové neschopnosti provádět logické úkony. Minulý víkend babička slavila na chatě narozeniny. Odjížděla jsem domů dřív a na chatě si zapomněla brejle. Mám dvoje – jedny doma, jedny v Olomouci a jinak nosím čočky. Na absenci hradeckých brýlí jsem přišla v úterý poté, co jsem po problité noci vrátila domů. Ve středu jsem si pro ně chtěla zajet. Na chalupu vedou dvě cesty – jedna, kterou jsem zvyklá jezdit, a druhá, kterou jsem jela jednou v životě. Ta první je zavřená. Je o mě docela známo, že jediná orientace, se kterou nemám problém, je ta sexuální. Takže ano, ztratila jsem se. A zaboha jsem si nemohla vzpomenout, ve který vesnici je ta zasraná odbočka. Takže jsem volala tátovi do Paříže, aby mě navigoval. Odbočku jsem minula asi o dvacet kilometrů. Dojela jsem do údolí. Protože pršelo a naše chata je na kopci, nechtěla jsem riskovat, že tam s autem zapadnu, a v máminých bílých Adidaskách (protože holinky jsem si sice nachystala, ale nechala jsem je doma na chodbě) jsem se zasraná jak prase vyšplhala k chatě. Z tašky jsem pak vytáhla klíče od schránky a rozbrečela jsem se. Cestou dolů už jsem se nesnažila vyhýbat kalužím a blátu. Druhý den jsem vyjela znova. Jelikož jsem den předtím i se zajížďkou ujela asi sto dvacet kilometrů, došel benzín. Myslíte, že jsem snad věděla, co se do toho tankuje? Matka na mou smsku zaslanou do Paříže nereagovala. Zkoušela jsem to najít v manuálu k autu, ale ty kokoti tam píšou jenom něco o tom, že když to má zážehovej motor, leje se tam tohle, a když vznětovej, tak tohle. A jak mám asi vědět, jakej to má motor?! Na třicáté zazvonení mi matka vzala telefon a informovala mě, že to žere Natural 95, což jsem si myslela, ale při tom všem štěstí, co mě za poslední tři dny potkalo, jsem to nechtěla riskovat. Ještě se taky mohlo stát, že by ten benzin vůbec neměli, ale stalo se akorát to, že jsem natankovala u nejdražší pumpy, co byla po cestě.

Pak taky nějak začal akademický rok. Člověk by řekl, že když má školu dva dny v týdnu, bude se to nějakým způsobem odrážet na produktivitě práce. Nikoliv. Vždycky se najde něco neodkladného, co musíte udělat před tím, než otevřete knížku, kterou překládáte na bakalářku, a pokusíte se v ní najít pasáže, které by pro tento účel byly vhodné, před tím, než se pokusíte dát dohromady seznam četby na komplexní zkoušky ze dvou literatur (kdybych věděla dřív, co budu studovat, začala bych povinnou literaturu číst ve druhé třídě), nebo před tím, než se ten seznam četby pokusíte rozšířit. Mimochodem, v rámci časové úspory, protože v univerzitní knihovně se na některé tituly čeká dlouho, jsem se rozhodla využít naší rozsáhlé rodinné knihovny a přečíst si něco v překladu. Docela to bolí. "Cizokrajně pokrčila rameny." "Poměl ses dobře?" Samozřejmě, že každý překladatel může udělat botu, které si všimne až čtenář. K překladatelským botám dokonce pociťuji větší toleranci než k faktu, že otevřu knihu a od první věty z toho řve, že to je překlad! Dyť je to něco, co nám do hlavy vtloukaj už od prváku – hladit překlad tak dlouho, dokud nebude poznat, že se jedná o překlad. Vzpomínám si, kterak Leprikón pravil jedné spolužačce: "No, hezký, Marti, ale teď by to ještě chtělo přeložit do češtiny." Škoda, že to někdo neřekl těm lidem, co překládali povídky Katherine Mansfield. Ale abych nebyla příliš nihilistická, tak překlad Nadějných vyhlídek z roku 1960 je boží. Dokonce mám v té knížce založeno, na kolikáté stránce jsem ji asi v patnácti letech odložila.

No, takže pět v podstatě volných dní v týdnu se neprojevuje na produktivitě práce, jenom na produktivitě blbostí. Tak například jsem si v pondělí (před tím, než jsem začala zvracet) koupila letenku do Valencie. Neptejte se mě, jak se to stalo. Nebo proč. Já si to nedokážu obhájit ani sama před sebou. Respektive mám pro sebe jenom alibistické výmluvy, proč jsem neudělala chybu. V podstatě bych si měla připadat úplně směšně (asi i jsem). Nechala jsem se předsvědčit restaurátorskou sebekritikou o tom, jak se spletl a ojalá, ojalá.
Vlastně když jsem tu letenku kupovala, byl ten důvod jiný než je teď. A do čtvrtka se ten důvod zase může změnit na ten původní nebo na nějaký úplně jiný. Faktem je, že si vůbec nejsem jistá tím, co dělám. Asi prostě nedokážu nechávat věci jen tak vyšumět. Proto taky nesnáším, když na konci věty chybí tečka a taky jsem sama přestala souvětí ukončovat třemi tečkami.
Takže asi doufám, že se tím něco vyřeší, i když vlastně nevím, co chci řešit. Poslední zdůvodnění z dnešního rána je to, že při nejmenším objevím další věc, kterou nechci, a budu tak moct dát volný průchod jiným chlapům. To je vedle neschopnosti nechávat věci vyšumět moje další neschopnost. Já si nedokážu pustit nějakýho chlapa blíž, dokud někde kolem zaclání ten předchozí. Je to jako kdyby ten předchozí stál před vchodem (ponechám na čtenářových přeferencích před vchodem kam) s obrovskou cedulí "You cannot pass." Nebo pořvával "No pasarán" (verze pro intelektuály).
Ať už jakýkoliv, hlavně bych prosila výsledek! (Pokud možno nikoliv pozitivní výsledek těhotenského testu, děkuji.)
Ano, je to trochu jako koukat, jak padá lustr, a postavit se pod něj. Ale zas víte jak, člověk potřebuje k životu adrenalin. Gedžitka kdysi výborně definovala povahu Raka – "žijí z toho, že mají problém." Ano, způsobuje mi deprese, když si nemůžu řešit nějaký problém, tak si ho radši k těm běžným mírně problematickým záležitostem jako je napsání bakalářky a absolvování dvou komplexních zkoušek z literatury, které normální lidé dělají v průběhu dvou let, ale Kopřiva je bude dělat před státnicemi, vytvořím jako bonus. Jupí.

Jinak jsem netušila, jakého stupně povrchnosti můžu dosáhnout (tedy ano, už jsem stála dvacet minut před zrcadlem a pozorovala jsem, jak mi krásně ladí nová barva vlasů s novou rtěnkou a vybělenými zuby, ale to dělá každá ženská, ne?). Věděla jsem, že v červnu se Restaurátor ostříhal, protože letěl na konferenci do Rijádu. Tak jsem se naivně domnívala, že se ostříhal v tom červnu a od té doby mu ty vlasy dorůstaly, takže má teď na hlavě aspoň pět centimetrů. Ten vůl si to sjel mašinkou. Opakovaně! Donutila jsem ho, aby mi poslal fotku a přiznávám se, že když jsem to viděla, málem jsem se rozbrečela. Dobře, já vím, že dlouhý vlasy jsou má soukromá úchylka, ale prostě... potkat ho s krátkýma vlasama tenkrát v tom parku pod stromem, tak si ho ani nevšimnu. Kdybyste ty vlasy viděli – dlouhý, hustý, sem tam šedina a jak se to krásně hladilo, tahalo se za to, cuchalo se to... (tři tečky!) Jsem ráda, že jsem ho po dlouhém přemlouvání donutila, aby mi poslal tu fotku, takže na to jsem teď připravená. Fakt si myslim, že kdybych ho takhle poprvé viděla až na letišti, tak se rozbrečím před ním. Ale stejně bych mu za to nejradši nafackovala! Takže to možná dopadne tak, že přiletím, v příletové hale ho zmlátím, koupím si okamžitě letenku zpátky a ve čtvrtek odpoledne jsem doma.
Požádala jsem ho, že když už nic, ať se aspoň neholí. Trochu se cukal a na mou výhružku, že pokud on se oholí, tak já se NEoholím, řekl, že mu to nevadí, tak asi vydrží dost. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu, že se oholí nejpozději v úterý a pak už ne. Jestli bude mít na hlavě mech a tvářičku jak miminko, jdu si hledat hotel.